Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 813/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 18. října 2002, č.j. -17, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 685.680,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení a odst. 3 (dále též jen „“) a důvodnost o ustanovení a písm. b) Podle názoru dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem, pokud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve prospěch žalobkyně za aplikace , ačkoli měl k dispozici důkazy svědčící o neoprávněnosti žalobního nároku a o tom, že by měla být věc posuzována podle speciálního předpisu, konkrétně podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě. Dovolatelka snesla argumenty na podporu jí uplatněného dovolacího důvodu a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobkyně k dovolání rozhodly soudy obou stupňů správně, a proto navrhla dovolání zamítnout.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud názoru dovolatelky, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem, pokud nepřihlédl k její námitce o nedostatku předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání spočívajícího v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s důkazy svědčícími dle jejího tvrzení o neoprávněnosti žalobního nároku a tím rozhodl v rozporu s právními předpisy, nepřisvědčil.

Odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, neboť při vydání rozsudku pro uznání ( ) soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100).

Nastane-li fikce uznání podle , jak tomu bylo podle rozsudků soudů obou stupňů i v posuzovaném případě, je soud povinen také podle tohoto uznání rozsudek pro uznání vydat (srov. )

Podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M. . Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 581).

Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, přičemž ani z jiných okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. dubna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu