Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1053/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání ze dne 16. září 1999, č.j. -22, uložil žalované zaplatit žalobci částku 15.615,60 Kč s osmnáctiprocentním úrokem ode dne 22. července 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 6.803,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně poukázal na to, že předmětem sporu je požadavek na úhradu částky za ekonomické poradenství, jež žalobce prováděl pro žalovanou, kterou žalované vyúčtoval fakturou č. 407051 jako cenu provedeného díla. Jelikož žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce uznala, rozhodl - dle ustanovení (dále též jen „ \") - rozsudkem podle tohoto uznání. Přitom odkázal co do právního posouzení věci na ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") a a obch. zák. (jimiž odůvodnil přiznání příslušenství pohledávky).

Odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 1999, č.j. -36, podle ustanovení odmítl, maje za to, že nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně před vydáním napadeného rozsudku provedl řádné dokazování, spočívající ve výslechu žalobce a svědkyně M. V. a ve čtení listinných důkazů, přičemž poté, co bylo řízení na tři minuty přerušeno (neboť zástupce žalované chtěl zjistit, zda jeho klientka za této situace návrh uznává), zástupce žalované uvedl, že žalovaná uznává nárok žalobce. Tvrzení žalované, že uznala neexistující pohledávku, je vyvráceno provedeným dokazováním, z jehož výsledku je jednoznačné, že v době, kdy o věci rozhodoval soud prvního stupně, pohledávka žalobce nesporně existovala. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu postupoval správně, když za daného stavu vydal rozsudek pro uznání, neboť byly splněny předpoklady pro vydání takového rozsudku a právní posouzení věci odpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, o něž soud své rozhodnutí opřel.

Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle a b/ , tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v (písmeno a/), a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/). Odvolacímu soudu dovolatelka konkrétně vytýká, že pochybil tím, jak se vypořádal s jí navrženými návrhy na doplnění dokazování a jak posoudil její podání (potud, že měl její tvrzení za nevěrohodné proto, že provedené dokazování potvrdilo existenci žalobcovy pohledávky). Soud prvního stupně nepřihlédl k jejím důkazním návrhům ani k podání jejího zástupce ze dne 13. prosince 1999, z nějž je zřejmo, že žalovaná již podala žalobu na splnění závazku žalobcem. Co do průběhu řízení ve věci samé dovolatelka poukazuje na to, že zcela popírala splnění povinností žalobcem a provádí rozbor provedených důkazů. Soudy v řízení jsou povinny ve smyslu ustanovení hodnotit všechny důkazy, které jim účastníci v řízení nabídli, v jejich vzájemné souvislosti, jestliže v řízení nevyjde najevo potřeba provádět další důkazy. Současně jsou povinny se vypořádat se skutkovými tvrzeními účastníků řízení tak, aby bylo zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud tím, že „nezohlednil\" proč odmítl nabízený důkaz výslechem jednatele žalované a nepřihlédl k tvrzené skutečnosti podání žaloby ve věci samé (o splnění povinností ze smlouvy o vedení účetnictví - o vydání movitých věcí), fakticky odejmul žalované možnost jednat před soudem a uplatnit provedením důkazů svá práva a prokázat svá skutková tvrzení. Tak ve smyslu obecně uznávaného právního názoru nepostupoval dle ustanovení neboť „se nevypořádal\" a nezjistil skutečný stav rozhodný pro posouzení věci a neprovedl navržený důkaz, aniž by odůvodnil, proč tak učinil. Tento postup soudu pak mohl mít vliv na správné právní posouzení věci, neboť tak mohly v řízení vyjít najevo skutečnosti tvrzené žalovanou, které by změnily samotný hmotněprávní základ posuzované věci, a „v důsledku\" založily přípustnost odvolání proti rozsudku pro uznání. V závěru dovolání žalovaná připouští, že postupovala ve sporu poněkud zmatečně, toto pochybení však dle jejího přesvědčení nemůže mít vliv na „nemožnost\" uplatňování práva u soudu. Proto požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné podle , avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil ( a 3 ).

Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány, z obsahu spisu rovněž nevyplývají a dovolatelka další dovolací důvody neuplatňuje, bylo pro výsledek dovolacího řízení rozhodné posouzení, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.

Naplnění dovolacího důvodu dle dovolatelka výslovně pojí s existencí vady uvedené v ustanovení , podle nějž je řízení zmatečné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud pak v intencích závěrů formulovaných v citovaných rozhodnutích i v řadě dalších svých rozhodnutí opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (za mnohá srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Ty argumenty, jež dovolatelka připíná (co do závěru o existenci vady dle ) právě k rozhodnutí soudu (úvahám v něm vysloveným), lze proto již na tomto základě odmítnout jako nepřípadné.

Zbývá se vypořádat s tvrzením, že řízení je postiženo vadami proto, že odvolací soud se nevypořádal s důkazními návrhy dovolatelky, navržené důkazy neprovedl a nezjistil tak skutečný stav věci.

Z obsahu spisu je patrno, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce s procesní plnou mocí při jednání před soudem prvního stupně konaném dnem 16. září 1999 žalobcem uplatněný nárok co do důvodu i výše uznala (srov. protokol o jednání na č.l. 21, kde je uznání nároku stvrzeno i podpisem zástupce žalované).

Podle 153a odst. 1, věty první, platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle odstavce 2 rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2).

Podle odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání ( , ) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání podle úpravy účinné před 1. lednem 2001 vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že - v intencích a - nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44). Možností podat odvolání proti rozsudku pro uznání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. a a 2 ).

Právě proto, že uznání žalované podle zakládá (nejde-li o jen částečné uznání nároku, podle nějž soud rozhodne - dle , věty druhé, - jen k návrhu žalobce) povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, a k tomu, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M: . Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 395), omezuje v náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že k uznání nároku došlo v době, kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v rozsudku pro uznání zjištění z těchto důkazů nečiní a nehodnotí je.

Z uvedeného vyplývá, že ty úvahy, v jejichž rámci odvolací soud odkazoval též na „provedené dokazování\", jsou zjevně nepřesné a zavádějící. Nesmyslnost takového postupu lze dokladovat i tím, že logicky nemohl mít žádnou oporu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve shodě s ustanovením správně v rozsudku žádná zjištění z důkazů provedených před uznáním nečinil a tyto ani nehodnotil. Tím, že by v řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně přímo (až) odvolací soud, by zjevně vybočil z meze přezkumné činnosti, jež mu (i podle ) přísluší.

Nicméně na základě týchž argumentů lze uzavřít, že odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak jsou logicky bezcenné důkazní návrhy, které dovolatelka v odvolacím řízení soudu nabízela k prokázání skutečnosti, že nároku, který uznala, zde není. Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek stanovených v ) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy (srov. opět ), skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího závazkový vztah účastníků je nárok jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne zpochybňovat, však uzavření smíru ani jeho schválení nebrání, takže zde není ani překážek, jež by soudu bránily rozhodnout podle uznání žalovaného, jež se takového nároku týká.

Napadené rozhodnutí je tedy ve svém výsledku správné (prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů se je dovolatelce zpochybnit nepodařilo). Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), usnesením zamítl ( a 5 ).

Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení , a má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu