Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 189/2021-19
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Kušnírem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa, obec
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa, obec
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
úředně bytem adresa, obec
o zaplacení 2 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 2000 Kč s úrokem ve výši 30,51% ročně od 27.12.2016 do 24.7.2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 25.7.2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 404,04 Kč. Co do požadavku vyššího úroku než 30,51% ročně z této částky a částky 2 469 Kč se žaloba zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 2000 Kč s úrokem ve výši 30,51% ročně od 27.12.2016 do 24.7.2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 25.7.2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 404,04 Kč. Co do požadavku vyššího úroku než 30,51% ročně z této částky a částky 2 469 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobce se domáhal zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím, která představuje dluh ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel se žalovaným právní předchůdce žalobce právnická osoba Pohledávka přešla na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.7.2019 s účinností ke dni 24.7.2019, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 19.8.2019.
Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobce se z něho omluvil a žalovaný, který měl doručení vykázáno fikcí, se k jednání nedostavil a ve věci se nevyjádřil.
Soud vycházel vedle návrhu na zahájení řízení z důkazů listinných předložených žalobcem úvěrové smlouvy, výpisu z účtu původního věřitele, 3 upomínek a předžalobní upomínky. Z těchto důkazů soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobcem uvěrovou smlouvu dne 29.11.2016 a získal úvěr ve výši 2 000 Kč, čímž souhlasil s poplatkem za úvěr ve výši 524 Kč a administrativním poplatkem pro případ prodlení ve výši 1 945 Kč, které jsou ve skutečností smluvním úrokem ve výši 26,2% měsíčně, což činí 314,4% ročně. Splatnost úvěru byla stanovena jednorázově na den 26.12.2016. Žalovaný svůj závazek ve lhůtě splatnosti neuhradil. Žalovaný svůj závazek nesplnil a ke dni postoupení 24.7.2019 požadoval žalobci vedle jistiny 2 000 Kč, smluvní úrok 524 Kč, administartivní poplatek 1 945 Kč, který představuje ve skutečnosti náklady vymáhání zahrnující upomínky i předání věci vymáhací agentuře.
Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný své povinnosti neplnil, zejména nesplnil povinnost úvěr zaplatit do dne splatnosti. Soud žalobě vyhověl pouze v základu nároku.
Nemohl totiž žalobě vyhovět především v rozsahu uplatněného smluvního úroku ve výši 314,4 % p.a., neboť tato výše je v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 6.4.2020 č.j. 35 Co 48/2020-85 zdůrazňuje, že dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy.
Občanský zákoník ani zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. přímo nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky ze spotřebitelského úvěru. Proto je možné za určité vodítko pro posouzení, zda byl sjednán nepřiměřeně vysoký úrok z úvěru či nikoliv, považovat právě (judikaturou Nejvyššího soudu uznávané) srovnání účastníky sjednané úrokové sazby s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. V rozsudku ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud vyslovil názor, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Současně ale připustil, že u půjček (úvěrů) poskytovaných nepeněžními ústavy, kde je vyšší míra rizikovosti, nemusí být za nepřiměřený považován ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Stejný názor je vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 212/2014 ze dne 21. 8. 2014. Soud proto v souladu s judikátem odvolacího soudu - rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 6.4.2020 č.j. 35 Co 48/2020-85 jako vodítko pro zjištění úrokové míry v únoru 2018 pro daný druh spotřebitelského úvěru při zohlednění sjednaných podmínek použil s úřední činnosti mu známé údaje o úrokových sazbách v databázi ARAD ČNB. V době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy činila dle této databáze úroková sazba pro spotřebitelské úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR 10,17 %, přičemž trojnásobek činí 30,51% ročně. Obchodní úrok v této výši byl žalobci přiznán ode dne následujícího po zesplatnění dluhu do účinnosti přechodu pohledávky na žalobce podle § 2396 o.z. a § 2399 odst. 2 věty druhé s použitím § 577 o.z., kdy soud nepovažoval toto ujednání úvěrové smlouvy za neplatné. Co do požadavku na zaplacení vyššího úroku soud žalobu zamítl. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. rovněž ode dne následujícího po zesplatnění dluhu.
Dále soud nepřiznal žalobci žalobou prezentovaný kapitalizovaný úrok 2 469 Kč. Ve skutečnosti jde vedle úroku o administrativní poplatek za prodlení. Ve skutečnosti jde o závazek žalovaného k náhradě škody. Tyto náklady musí být co do výše odpovídající jednotlivým vymáhaným částkám prokázány, nelze je přiznat paušálně, jak uvádí žalobce v návrhu, proto i této části nároku byla žaloba zamítnuta.
Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný měli ve věci přibližně stejný úspěch i neúspěch, soud podle § 142, odst. 2 o.s.ř. žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o.s.ř.