Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 69/2021-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 25 570 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 730 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) částky 11 840 Kč,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 177,07 Kč,
-) kapitalizovaného úroku ve výši 9 435,29 Kč,
-) úroku 23,72 % ročně z částky 16 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a
-) zákonného úroku z prodlení z částky 16 000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 8,05 % a
-) zákonného úroku z prodlení z částky 2 270 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 8,05 %.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 256 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 730 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 11 840 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 177,07 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 9 435,29 Kč, -) úroku 23,72 % ročně z částky 16 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a -) zákonného úroku z prodlení z částky 16 000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 8,05 % a -) zákonného úroku z prodlení z částky 2 270 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 8,05 %. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 256 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“) byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši částka, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v kartě zákazníka. Žalovaný splatil celkem 2 270 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění zákona číslo Sb., dále„ o. s. ř. o. s. ř. ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši částka (smlouva). Při posuzování úvruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalovaný v „ kartě zákazníka“ uvedl, že s někým sdílí společnou domácnost, avšak původní věřitelka vůbec nezjišťovala sociální poměry tohoto spolužijícího člověka, snad s výjimkou„ ostatního příjmu“ žalovaného ve výši 8 400 Kč měsíčně, který však zrovna tak mohl pocházet z jiného zdroje, což není v důkazech nijak vysvětleno. Žalovaný uvedl zaměstnání, avšak původní věřitelka nezkoumala, zda se právě nenachází ve zkušební či výpovědní době, přestože poté žalovanému poskytla úvěr prakticky na 58 týdnů. Původní věřitelka vůbec nezjišťovala, nemá-li žalovaný dluhy. Žalobkyně soudu nepředložila žádný z dokumentů, kterými měla podle karty zákazníka ověřit pravdivost tvrzení žalovaného v kartě uvedených (karta zákazníka, smlouva). Žalovaný zaplatil celkem částku 2 270 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k zaplacení do 10 dnů od jeho doručení žalovanému doporučeně odeslala žalobkyně dne 7. 1. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky s podacím archem). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. Soud vyšel také ze skutkového zjištění, že je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 14. 5. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši částka. Při posuzování úvruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalovaný v „ kartě zákazníka“ uvedl, že s někým sdílí společnou domácnost, avšak původní věřitelka vůbec nezjišťovala sociální poměry tohoto spolužijícího člověka, snad s výjimkou„ ostatního příjmu“ žalovaného ve výši 8 400 Kč měsíčně, který však zrovna tak mohl pocházet z jiného zdroje, což není v důkazech nijak vysvětleno. Žalovaný uvedl zaměstnání, avšak původní věřitelka nezkoumala, zda se právě nenachází ve zkušební či výpovědní době, přestože poté žalovanému poskytla úvěr prakticky na 58 týdnů. Původní věřitelka vůbec nezjišťovala, nemá-li žalovaný dluhy. Žalobkyně soudu nepředložila žádný z dokumentů, kterými měla podle karty zákazníka ověřit pravdivost tvrzení žalovaného v kartě uvedených. Žalovaný zaplatil celkem částku 2 270 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k zaplacení do 10 dnů od jeho doručení žalovanému doporučeně odeslala žalobkyně dne 7. 1. 2020. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona číslo Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takovém případě nemohla původní věřitelka získat reálnou představu, zda žalovaný dluh splní. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 16 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky odeslané dne 7. 1. 2020, přičemž je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 10. 1. 2020, přičemž lhůta dalších 10 dnů, zde do 20. 1. 2020, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 20. 1. 2020 a že od 21. 1. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 16 000 Kč, žalovaný splatil 2 270 Kč, takže rozdíl ve výši 13 730 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb. ). Žalobkyně nicméně požadovala 8,05 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán, pročež jí přiznal 8,05 % ročně (§ 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v požadované výši.
6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl, protože úrok ostatní platby plynuly ze smlouvy, která však byla absolutně neplatná.
7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 255/2019 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 543,50 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 279 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 023 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a) ), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a) ) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j) ). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný či žalobkyně povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.