Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 54/2021-35
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 46 216,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 742 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18 742 Kč za dobu od 20. 2. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) částky 13 613,80 Kč,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 003,66 Kč,
-) kapitalizovaného úroku ve výši 4 564,1 Kč,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 15 870,54 Kč od 21. 1. 2020 do 19. 2. 2020 ve výši 9 %,
-) úroku 29 % ročně z částky 15 870,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení,
-) částky 13 861 Kč,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 338,69 Kč,
-) kapitalizovaného úroku ve výši 4 387,38 Kč,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 13 092,31 Kč od 21. 1. 2020 do 19. 2. 2020 ve výši 9 %,
- úroku 29 % ročně z částky 13 092,31 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a
- zákonného úroku z prodlení z částky 10 220,85 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení ve výši 9 %.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 462 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 742 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18 742 Kč za dobu od 20. 2. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 13 613,80 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 003,66 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 4 564,1 Kč, -) zákonného úroku z prodlení z částky 15 870,54 Kč od 21. 1. 2020 do 19. 2. 2020 ve výši 9 %, -) úroku 29 % ročně z částky 15 870,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, -) částky 13 861 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 338,69 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 4 387,38 Kč, -) zákonného úroku z prodlení z částky 13 092,31 Kč od 21. 1. 2020 do 19. 2. 2020 ve výši 9 %, - úroku 29 % ročně z částky 13 092,31 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a - zákonného úroku z prodlení z částky 10 220,85 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení ve výši 9 %. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 462 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“) byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podepsáním smlouvy. Dne datum tytéž osoby uzavřely smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podepsáním smlouvy. Před poskytnutím úvěrů původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v zákaznických kartách. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Žalovaný na základě první smlouvy zaplatil celkem částku 8 200 Kč, na základě druhé pak 13 058 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění zákona číslo Sb., dále„ o. s. ř. o. s. ř. ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Transakce sloužily k refinancování jiných dvou zápůjček žalovaného u žalobkyně, přičemž žalovaný od žalobkyně v den uzavření smlouvy obdržel hotovost odpovídající rozdílu mezi částkami 20 000 Kč a nesplacenými zůstatky jiných zápůjček, což žalovaný potvrdil podepsáním smlouvy (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nezjišťovala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou zhruba sociální poměry této osoby, nijak neověřila případné další dluhy žalovaného, nevysvětlila položku tzv.„ jiných příjmů“ žalovaného a žalobkyně soudu nepředložila dokumenty sloužící k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného v podobě výpisů z jeho účtu ani pracovní smlouvy (karty zákazníka). Žalovaný na první zápůjčku zaplatil celkem částku 13 058 Kč, na druhou celkem 8 200 Kč (přehledy plateb). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Dne 14. 2. 2020 žalobkyně žalovanému doporučeně odeslala oznámení původní věřitelky o postoupení žalované pohledávky, v němž jej zároveň vyzvala k zaplacení. Je známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání, v tomto případě tedy nejpozději 19. 2. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem). Advokát žalobkyně žalovanému dne 17. 12. 2020 odeslal předžalobní výzvu (předžalobní výzva s podacím lístkem). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Transakce sloužily k refinancování jiných dvou zápůjček žalovaného u žalobkyně, přičemž žalovaný od žalobkyně v den uzavření smlouvy obdržel hotovost odpovídající rozdílu mezi částkami 20 000 Kč a nesplacenými zůstatky jiných zápůjček, což žalovaný potvrdil podepsáním smlouvy. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nezjišťovala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou zhruba sociální poměry této osoby, nijak neověřila případné další dluhy žalovaného, nevysvětlila položku tzv.„ jiných příjmů“ žalovaného a žalobkyně soudu nepředložila dokumenty sloužící k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného v podobě výpisů z jeho účtu ani pracovní smlouvy. Žalovaný na první zápůjčku zaplatil celkem částku 13 058 Kč, na druhou celkem 8 200 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Dne 14. 2. 2020 žalobkyně žalovanému doporučeně odeslala oznámení původní věřitelky o postoupení žalované pohledávky, v němž jej zároveň vyzvala k zaplacení. Je známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání, v tomto případě tedy nejpozději 19. 2. 2020.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ve znění zákona č. 460/2016 Sb. , dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě úvěru (§ 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 183/2017 Sb. , dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (3 písm. a) z. s. ú.). Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Nijak neověřila tvrzení žalovaného o„ jiných příjmech,“ nezkoumala, zda s někým sdílí domácnost, natož v jakých sociálních poměrech se případný spolužijící člověk pohybuje a přestože měl žalovaný u původní věřitelky nejméně dva jiné dluhy, které evidentně nesplácel řádně, peníze mu v obou případech poskytla. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěry neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby šlo o neplatnost absolutní, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a případných úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částek tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný však zaplatil výše specifikované částky. Součet obou rozdílů je 18 742 Kč. Výše vysvětleným dnem 19. 2. 2020 se dluh žalovaného stal splatným právě na základě výzvy k plnění obsažené v oznámení o postoupení pohledávky (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit i úrok z prodlení (§ 1970 první věta o. z.). A to ode dne 20. 2. 2020 ve výši 10 % ročně (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb. ). Žalobkyně úrok požadovala pouze ve výši 9 % a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost této části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) Z těchto důvodů soud žalobkyni výrokem I. přiznal částku odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného s příslušnou částí úroků z prodlení.
6. Z výše vysvětlených důvodů pak soud zamítl zbytek žaloby výrokem II.
7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 462 Kč jako rozdíl mezi částkou 2 311 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 849 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a) ), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a) ) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j) ). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalobkyně byla v řízení úspěšná na méně než 50 %, pročež by proti ní žalovaný měl právo na náhradu příslušného procenta svých procesních nákladů. Podle obsahu spisu mu ovšem žádné nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.