Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1942/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2003, č. j. -86, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2002, č. j. -65, ve výroku o odmítnutí podání tak, že byla zamítnuta žaloba na tam specifikovaném určení, a v nákladovém výroku, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. -65, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem řádnou nájemní smlouvu (ve znění uvedeném v tomto výroku) ohledně „družstevního bytu II. kategorie o 3 pokojích, kuchyni, předsíni, koupelně, komoře, WC, sprchovém koutu s WC, balkonu a sklepní kóji s přísl. v celkové výměře cca 100 m2, situovaného ve 2. patře domu č. p. 199 v P.“ (výrok označený jako I.), a odmítl podání žalobce v části, v níž požadoval, aby „soud konstatoval, že veškerá, v minulosti učiněná, rozhodnutí správních orgánů, tj. zejména stavebních úřadů, týkající se rozhodnutí o administrativním rozdělení bytů na základě některých právních předpisů ze 40. a 50. let minulého století, bez s tím spojené rekolaudace stavebních objektů, jsou od počátku neplatná, resp. právně neúčinná, a to zejména pro jejich rozpor s tehdy i dnes platnými právními předpisy, zejména stavebním zákonem a a zásadou, že byt může být užíván pouze takovým způsobem, jak je kolaudován, a se zásadou, že k jednomu bytu nemohou být zřízeny dva nájemní vztahy“ (výrok označený jako II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako III.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. února 2003, č. j. -86, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku (označeném jako I.) potvrdil (výrok označený jako I.), změnil jej ve výroku o odmítnutí podání (označeném jako II.) tak, že zamítl návrh na určení, že žalovaný „není oprávněn nakládat s předmětným bytem jiným způsobem a v jiném rozsahu než jak je byt kolaudován, přičemž v rámci zřizování užívacích práv k tomuto bytu je povinen dodržovat zásadu, že k jednomu bytu nemůže být zřízeno více nájemních vztahů“ (výrok označený jako II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako III.).

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že ve třetím poschodí domu v P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se původně nacházel byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím (dále jen „původní byt“), že tento byt byl v minulosti třikrát administrativně rozdělen, že „žádný kolaudační plán nebo rozhodnutí“ se ke třetímu poschodí předmětného domu nedochovaly, že žalobci byl ve třetím poschodí předmětného domu přidělen rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 29. června 1988, č. j. OBH/rozkl. 154/88: VOL/I pol. 88 (dále jen „rozhodnutí ze dne 29. června 1988“), byt sestávající z jednoho pokoje a společného WC (dále jen „byt žalobce“), že šlo o byt, který žalobce užíval původně na základě přípisu bývalého ONV v P. ze dne 6. srpna 1975 jako poskytnuté přístřeší, že na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 7. prosince 1989, č. j. OBH-byt-4744/89/1-199/1- 860/Řez, a dohody o užívání bytu se stala uživatelkou bytu 0/1, IV. kategorie v tomtéž poschodí předmětného domu E. H. (dále jen „byt E. H.“), že žalobce měl dne 27. listopadu 1996 a dne 7. ledna 1997, tehdy jako místopředseda žalovaného družstva, uzavřít s E. H. smlouvu o „převodu práva nájmu“ k tomuto („jejímu“) bytu, že podle bodu IV. zápisu ze schůze družstva ze dne 2. září 1997 měl být přičleněn k bytu žalobce byt E. H. v případě, že se uvolní, že již dne 10. srpna 1998 byla mezi žalobcem a žalovaným (zastoupeným žalobcem jako místopředsedou) uzavřena smlouva o nájmu družstevního bytu II. kategorie o 3 pokojích, 1 kuchyni, předsíni, komoře a příslušenství, o celkové ploše 100 m2 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 10. srpna 1998“) a že E. H. zemřela dne 30. srpna 1998. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nárok na uzavření nájemní smlouvy k bytu nemá „právní základ, neboť vymáhanou povinnost žalovaného nelze z ničeho dovodit“. Navíc zdůraznil, že „žalobce ani neprokázal své tvrzené nájemní právo k bytu o velikosti 2 (správně zřejmě 3)+1 v uvedeném domě“. Poté – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že došlo-li v minulosti k řádnému administrativnímu rozdělení původního bytu rozhodnutím příslušného správního orgánu vydaným podle dřívějších právních předpisů (, o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „“/, a předpisů mu předcházejících), pak nebyly-li, jako v daném případě, nově vzniklé byty opětovně sloučeny, jde o více bytů jako předmětů občanskoprávních vztahů ( , , ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Ve vztahu k takto vzniklým bytům pak dovodil, že jde-li o byt žalobce, přidělený rozhodnutím ze dne 29. června 1988, nebylo doloženo uzavření dohody o užívání bytu, na jejímž základě mohlo vzniknout užívací právo k bytu. Z ničeho také nevyplývá tvrzené nájemní právo žalobce k bytu „2+1 v uvedeném domě“. Ohledně bytu E. H. odvolací soud předně dovodil, že vzhledem ke kogentní úpravě nájemního práva k bytu ( až obč. zák.) je převod nájemního práva k bytu uskutečněný dohodou mezi nájemci v rozporu se zákonem, a taková dohoda je proto absolutně neplatná podle obč. zák.; stejně tak je podle odvolacího soudu neplatná rovněž nájemní smlouva ze dne 10. srpna 1998, neboť nakládá s bytem, k němuž trvalo nájemní právo E. H. Přitom výměna bytů ve smyslu obč. zák. předpokládá podle odvolacího soudu směnu dvou či více bytů a nemůže spočívat v uvolnění bytu oproti poskytnutí finanční náhrady. Ohledně dalšího uplatněného nároku odvolací soud dovodil, že žalobce vyhověl výzvě soudu prvního stupně ze dne 11. března 2002 a v podání ze dne 29. března 2002 vady žaloby odstranil a žalobu rovněž doplnil; protože vzhledem k původní nedostatečnosti návrhu nemohlo jít v doplňujícím podání o změnu návrhu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neměl soud prvního stupně rozhodovat podle o změně návrhu, nýbrž měl doplnění návrhu vzít na vědomí a o doplněném návrhu rozhodnout. Jelikož soud prvního stupně naznačeným způsobem nepostupoval, učinil tak – vzhledem k vzájemné provázanosti obou uplatněných nároků – odvolací soud sám; přitom uvedený postup zdůvodnil hospodárností a účelností řízení. V tomto ohledu dovodil, že – z důvodů v rozsudku uvedených – neměl žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a c/ Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle , b/, odst. 3 Dovolatel sice přisvědčil odvolacímu soudu, pokládal-li – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za nesprávné odmítnutí návrhu ohledně druhého uplatněného nároku. Má však zato, že v tomto ohledu je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou ve smyslu , pokud odvolací soud řízení o tomto nároku omezil na jedinou (odvolací) instanci a navíc „žalobu s návrhem na vydání rozhodnutí ve smyslu nároku uvedeného sub II žaloby zamítl … aniž by k posuzované věci vedl dokazování“; tím je podle dovolatele naplněn rovněž dovolací důvod podle Naplnění dovolacího důvodu podle dovolatel spatřuje v „nesprávném právním posouzení věci pokud jde o občanskoprávní vymezení bytu a jeho definici v občanskoprávních vztazích“. Zdůraznil, že v daném případě soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s judikaturou, pokud „přisvědčily stanovisku, že administrativní rozdělení bytu je způsobilé vymezit byt ve smyslu občanskoprávních vztahů (ust. 118 odst. 2 obč. zák.)“ a následně dospěly k závěru, že „žalobě nelze vyhovět, když byt, jehož nájem má být předmětem nájemní smlouvy, jejíhož uzavření se žalobce domáhá podanou žalobou, neexistuje“. Podle dovolatele jsou však pro posouzení, zda určitý soubor místností je bytem, rozhodující „stavební předpisy – tedy kolaudační stav“. V této souvislosti namítl, že jím specifikovaný byt v žalobním petitu odpovídá stavu, jak je vymezen příslušným kolaudačním rozhodnutím. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelem zmíněná právní otázka byla dovolacím soudem již opakovaně řešena (přitom odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. , a ze dne 29. března 2001, sp. zn. ). Pokud tedy kolaudovaný stav bytu nesouhlasí se stavem popsaným v „administrativním rozhodnutí zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy …, nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto nájemního vztahu neexistuje“. Žalovaný má za této situace zato, že žalobce „svou argumentací zásadním způsobem ohrožuje svůj vlastní právní titul k užívání alespoň části předmětného bytu“. Jde-li o další uplatněný nárok, zde – vzhledem k jeho bezdůvodnosti – nebylo podle žalovaného zapotřebí žádného dokazování.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (výroku označenému jako I.) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem – jeho potvrzujícím výrokem – byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tj. ustanovení, z něhož dovozuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolací soud předně dovodil, že nárok na uzavření nájemní smlouvy k bytu nemá „právní základ, neboť vymáhanou povinnost žalovaného nelze z ničeho dovodit“. Navíc zdůraznil, že „žalobce ani neprokázal své tvrzené nájemní právo k bytu o velikosti 2 (správně zřejmě 3)+1 v uvedeném domě“. Poté rovněž dovodil, že v daném případě jde – v důsledku řádného administrativního rozdělení předmětného bytu – o více bytů jako předmětů občanskoprávních vztahů a že k žádnému z takto vzniklých bytů žalobci nesvědčí právo nájmu bytu. Protože správnost právního závěru uvedeného na prvním místě nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další právní závěry mohou popřípadě činit napadené rozhodnutí v jeho potvrzujícím výroku zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku ani podle , a proto je v této části podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Proti měnícímu výroku napadeného rozsudku (výroku označenému jako II.) lze o přípustnosti dovolání uvažovat jedině z pohledu ustanovení , tj. ustanovení, z něhož dovozuje přípustnost dovolání proti tomuto výroku také dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přitom pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

V posuzovaném případě soud prvního stupně odmítl podání v části vymezené ve výroku označeném v jeho rozsudku jako II. Takové rozhodnutí – vzhledem k výše uvedenému – není rozhodnutím ve věci samé. Nelze však přehlédnout, že odvolací soud s ním jako s rozhodnutím ve věci samé nakládal, změnil-li rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně nároku uvedeného v tomto výroku zamítl. Protože tento nesprávný náhled odvolacího soudu nelze klást k tíži dovolatele, nelze než dovodit, že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence vad podle , a b/ a tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplývají. Dovolací soud dospěl k závěru, že naopak vadou ve smyslu je řízení o nároku specifikovaném ve výroku II. postiženo.

Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. června 2002, č. j. -65, vyplývá, že podání žalobce bylo v části specifikované ve výroku II. rozsudku odmítnuto s odůvodněním, že žalobce své původní podání přes výzvu (usnesení ze dne 11. března 2002, č. j. -41) nedoplnil a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat ( ). Dovodil-li odvolací soud, že výrok o odmítnutí podání nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – obstát, měl jedinou možnost, a to rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (, odst. 2 písm. a/ ). Jestliže naznačeným způsobem nepostupoval a naopak rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí podání (rozhodnutí, které nelze z výše uvedených důvodů pokládat za rozhodnutí ve věci samé) změnil tak, že ohledně tohoto nároku rozhodl ve věci samé a žalobu v tomto ohledu zamítl, je odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Je tomu tak proto, že odvolací soud o takto uplatněném nároku rozhodl v rozporu se zásadou dvouinstančnosti soudního řízení v jednom stupni, jak správně namítl dovolatel.

Lze uzavřít, že v měnícím výroku není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení věty před středníkem správný. Dovolací soud jej proto podle věty za středníkem zrušil a podle věty první věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu