Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2654/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. září 2000, č. j. -124, ve znění opravného usnesení ze dne 1. listopadu 2002, č. j. -143, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 14, 2+1, I. kategorie, ve 4. patře domu čp. 223, H. č. 15, v P. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů „poté, kdy jí bude zajištěno přístřeší po uplynutí výpovědní lhůty“, a rozhodl o nákladech řízení účastnic. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 1997, č. j. -47, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 2. července 1998, č. j. -77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. , -154, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná předmětný byt od roku 1992, kdy se stala jeho nájemkyní, do roku 1999 neužívala, že v té době žila se dvěma nezletilými dětmi, které má ve své výchově, ve společné domácnosti s Ing. M. J. v H. a do bytu pouze docházela 3x až 4x týdně, že v předmětném bytě nechala bydlet bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu) paní K. a pana P., že paní K. v bytě bydlela až do roku 1999, že už dříve žalovaná takto přenechala byt jiné osobě (cizinci), a že jej chtěla vyměnit za byt v D., aniž věděla o jaký byt se tam mělo jednat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že jsou naplněny výpovědní důvody podle a h/ , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“); protože neshledaly, že by uplatněná výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.), žalobě vyhověly. Dále rovněž dovodily, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu také podle obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované z bytu vázat pouze na poskytnutí přístřeší ( věta první obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 V dovolání namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného na prvním místě uvedla, že v nalézacím řízení nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a to přesto, že byly tvrzeny a byly k nim rovněž nabídnuty důkazy. Přitom podle dovolatelky nelze přehlédnout, že podle , ve znění po novele provedené zákonem , byly soudy povinny provést i jiné než účastníky navržené důkazy, bylo-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Navíc odvolací soud podle dovolatelky pominul i ty konkrétní (v dovolání vyjmenované) okolnosti, které vyšly za řízení najevo, a které byly významné nejen pro posouzení otázky naplněnosti výpovědních důvodů podle a h/ obč. zák., nýbrž i pro posouzení věci podle obč. zák.; v úvahu byly vzaty pouze okolnosti, které dovolatelce neprospívaly (poškozovaly ji). Dovolatelka zpochybnila rovněž správnost skutkového zjištění, že předmětný byt neužívala od roku 1992, kdy se stala jeho nájemkyní, do roku 1999. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného na druhém místě zpochybnila – za použití konkrétních námitek zmíněných v dovolání – správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle , a obč. zák. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Přitom vyšel ze závěru, že vydal-li soud prvního stupně své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 13. září 2000, mohl postupovat pouze podle , ve znění před novelou provedenou Zbývá dodat, že při vydání opravného usnesení musel postupovat podle téhož procesního předpisu, byť bylo vydáno až dne 1. listopadu 2002 (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 11. ). Odvolací soud sice o odvolání žalované proti (v pořadí druhému) rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 16. dubna 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle , ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. ).

Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou), řádně zastoupeným advokátkou (, ) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ( ).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle , , ve znění po novele provedené Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle , ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ( , ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byly účastnice poučeny tak, že „proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že se jedná o věc zásadního právního významu“, a že v tomto případě se dovolání podává „do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu“. V posuzovaném případě pak bylo dovolání podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu věty první ), avšak – ve shodě s poučením, jehož se dovolatelce dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek jí byl doručen k rukám její zástupkyně / a 2, a / do vlastních rukou dne 20. června 2003 a dovolání podala k poštovní přepravě dne 15. srpna 2003). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. , jde však o dovolání včasné.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v – a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a a 2

O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Podle nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak šlo o rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky vyhovující). Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nemůže být dovolání přípustné ani podle Za připuštění dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nelze totiž pokládat poučení (navíc nesprávné), jehož se účastnicím řízení dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí. Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle a dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (, , a věta první /per analogiam/ ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu