Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2681/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. P., o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2003, č. j. -98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2003, č. j. -98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. -81, ve znění opravného usnesení ze dne 4. června 2003, č. j. -87, vyhověl žalobě a určil, že „povinnost žalovaného vyklidit byt č. 6 o velikosti 3+1 ve 2. poschodí v ulici B.2 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), uložená rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. ze dne 29.8.2000, není vázána podmínkou zajištění náhradního bytu“; současně uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. -98, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že byl-li žalovanému nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to mu byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovaného. Soud prvního stupně usoudil na změnu poměrů z toho, že ze čtyř nezletilých dětí žijících v předmětném bytě spolu se žalovaným dosáhl P. P. již téměř zletilosti, a dále především z toho, že žalovaný ani po skončení nájemního poměru na základě přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, tedy z důvodu uvedeného v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neplatil řádně nájemné (v době rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu činil dluh na nájemném přibližně 48.000,- Kč a od této doby narostl až na částku převyšující 90.000,- Kč). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že bylo-li z důvodu neplacení nájemného, tj. z důvodu podle obč. zák., již přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nelze změnu poměrů spatřovat v dalším neplacení nájemného po skončení nájemního poměru; podle názoru odvolacího soudu by o změně poměrů bylo lze uvažovat pouze při „existenci takových skutkových okolností, které by znamenaly jiný výpovědní důvod, než na základě kterého soud již rozhodl o přivolení k výpovědi z nájmu a následně o vyklizení bytu s bytovou náhradou“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; uplatnil tak dovolací důvod podle Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního názoru, že na změnu poměrů, odůvodňující přiznání nižší formy bytové náhrady pro žalovaného, by bylo možno usoudit pouze za předpokladu naplnění „ještě jiného výpovědního důvodu než toho, pro který bylo k výpovědi původně přivoleno“. Podle dovolatele dochází ke změně poměrů i v případě „dalšího nárůstu dlužné částky … může jít o naplnění výpovědního důvodu stejného, pokud se tím mění poměry“. Názor odvolacího soudu pokládá dovolatel za neúměrně zužující. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 2 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, lze dovodit z pokračujícího neplacení nájemného ze strany žalovaného, jenž má po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v obč. zák. (pro předcházející neplacení nájemného) v předmětném bytě právo na bydlení.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. srpna 2000, č. j. -20, jímž byla v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. žalovanému uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl novelizován O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), může soud – podle – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Zde je třeba připomenout, že po změnách, které byly v provedeny , je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení a 3 vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť v daném případě z důvodu uvedeného v obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném případě další, resp. pokračující) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. ). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. , 29. listopadu 2000, sp. zn. , 20. června 2001, sp. zn. (citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582), 25. března 2002, sp. zn. , 3. dubna 2003, sp. zn. , a ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit. Dovodil-li tedy odvolací soud, že na změnu poměrů nelze usoudit z pokračujícího neplacení nájemného žalovaným po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z téhož důvodu, tj. z důvodu uvedeného v obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení věty před středníkem správný. Dovolací soud jej proto podle věty za středníkem zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu