Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 732/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal (žalobou ze dne 22. 6. 1998, doplněnou a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1998 částku 339.584,- Kč, „včetně 16% úroku od roku 1993“, aby mu platil od l. 7. 1998 pravidelně měsíčně 12.222,- Kč „po zdanění“ a aby žalovanému byla uložena povinnost „v případě úpravy náhrady za ztrátu výdělku neprodleně tak učinit“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce n.p. R. S.) utrpěl dne 3. 6. 1971 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán od 24. 12. 1971 částečný invalidní důchod; žalovaný mu vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity). Žalobce požaduje, aby byl proveden „aktualizovaný propočet“ náhrady za ztrátu na výdělku, neboť žalovaný při jejím výpočtu „nepostupoval v souladu se zákony č. 60/82, č. 297/91, č. 191/93, č. 263/94, č. 291/95, č. 298/96, č. 318/97, č. 183/94, č. 37/93, č. 160/93 článek V“.

Okresní soud v Táboře - poté, co usnesením ze dne 27. 4. 2000, č.j. -71, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření na uložení povinnosti žalovanému „okamžitě obnovit zastavenou platbu náhrady škody a zadrženou platbu vyplatit žalobci“ - rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č.j. -174, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 112.054,- Kč a aby mu platil náhradu za ztrátu na výdělku v měsíční výši 12.367,- Kč počínaje měsícem červnem 2001 s tím, že „nedoplatek ve výši 2.258,- Kč je povinen zaplatit se srpnovou úhradou v měsíci září“; současně zamítl žalobu o zaplacení dalších 227.530,- Kč, o placení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od l. 7. 1998 do 31. 5. 2001 v měsíční výši 12.222,- Kč a o uložení povinnosti žalovanému „v případě úpravy náhrady za ztrátu na výdělku tak učinit“ a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit státu „na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě nákladů řízení žalobce 9.356,- Kč, žalovaný 5.262,- Kč a žalovaný na soudním poplatku dále 14.397,-Kč“. Soud prvního stupně z provedených důkazů považoval za prokázané, že žalobce utrpěl dne 3. 6. 1971 jako zaměstnanec právního předchůdce žalovaného n.p. R. S. pracovní úraz, že od 24. 12. 1971 mu byl pro následky úrazu přiznán částečný invalidní důchod v měsíční výši 480,- Kč, že byl odškodněn podle ustanovení § 193 zák. práce a že mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem 2.292,- Kč (před úrazem) a skutečně dosahovaným výdělkem. Vycházel dále z toho, že žalobce učinil předmětem řízení rozdíl mezi správnou výší náhrady za ztrátu na výdělku a skutečnou výší náhrady, jak mu byla žalovaným (jeho právním předchůdcem) vyplácena, tj. vedle měsíční renty od l. 7. 1998 ve výši 12.222,- Kč požadavek na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od l. l. 1993 do 30. 6. 1998 ve výši 339.584,- Kč (zahrnující dluh 241.317,- Kč a úroky 98.267,- Kč). Uvedené nároky posoudil jednak z hlediska možné redukce průměrného výdělku podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném do 1. 6. 1994, jednak z hlediska promlčení nároku (jeho části) ve smyslu ustanovení § 261 a § 263 zák. práce. Důvod k redukci průměrného výdělku žalobce nad 3.000,- Kč soud prvního stupně neshledal, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce podílel porušením nějaké povinnosti na vzniku pracovního úrazu. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným a k době uplatnění nároku (žalobou u soudu dne 23. 6. 1998) považoval žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku do května 1996 za promlčený. Protože za dobu od listopadu 1996 do května 2001 vznikl na náhradě za ztrátu na výdělku nedoplatek, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má nárok na doplatek ve výši 87.374,- Kč, dále na úroky z prodlení ve výši 24.680 (celkem 112.054,- Kč) a od června 2001 na \"pevnou rentu\" v měsíční výši 12.367,- Kč (jde o „aktuální výši čisté náhrady“); vycházel přitom z výpočtu podle znaleckého posudku J. Ř., znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence. Vyjma uvedených částek nepovažoval žalobu za důvodnou, neboť na plnění převyšující stanovený rozsah nemá žalobce nárok.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 25. 10. 2001, č.j. -204, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích „prvém a třetím ve výrocích o platební povinnosti žalovaného“ (tj. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 112.054,- Kč a platit mu na náhradě za ztrátu na výdělku počínaje měsícem červnem 2001 měsíčně částku 12.367,- Kč s tím, že „nedoplatek ve výši 2.258,- Kč je povinen zaplatit se srpnovou úhradou v měsíci září“) a „pátém až osmém“ (tj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň ve výroku uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích druhém, čtvrtém a devátém“ (tj. ve výrocích o částečném zamítnutí žaloby) „zůstává nedotčen“. Odvolací soud zdůraznil, že základním důvodem pro zrušení napadené části rozsudku soudu prvního stupně je „nesprávné právní východisko (při absenci jasně vysloveného právního názoru okresním soudem) při posuzování nároku na náhradu ve vztahu k postavení žalobce jako dlouhodobě nezaměstnaného a v návaznosti na to nepřezkoumatelnost rozhodnutí po skutkové stránce v důsledku neúplných skutkových zjištění“; v té souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že neobjasnil, z jakých důvodů byl ukončen pracovní poměr žalobce u posledního zaměstnavatele J. K. v dubnu 1992 a zda mu náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena už dříve nebo teprve po ztrátě tohoto zaměstnání. V případě, že by náhrada za ztrátu na výdělku byla žalobci vyplácena až poté, co skončil pracovní poměr u posledního zaměstnavatele, je nutno vyjít z ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, § 195 odst. l, event. § 195 odst. 3 zák. práce. Kdyby žalobci byla náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena již v době trvání posledního pracovního poměru, neboť byl pro následky pracovního úrazu převeden na jinou, méně placenou práci (v novém zaměstnání si vydělal méně), nelze uplatněný nárok zkoumat znovu z hlediska předpokladů pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, ale jen jako změnu poměrů podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která může mít pro určení výše škody význam jen tehdy, týká-li se poměrů žalobce, spočívá-li přímo v jeho osobě a jde-li o změnu podstatnou. Vyslovil mimo jiné názor, že jestliže poškozený pobírající náhradu za ztrátu na výdělku přestal vykonávat méně placenou práci z důvodů nespočívajících v následcích pracovního úrazu a jestliže potom bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, nelze v těchto okolnostech spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 202 odst 1 zák. práce; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. „Soudní judikatura č. 13/98“ a sp.zn. – „Soudní judikatura 3/2001“.

V dalším řízení - podáním ze dne 22. 11. 2001 a dále do protokolu o jednání ze dne 12. 3. 2002 - žalobce změnil žalobu tak, že požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku do 31. 3. 2002 částku 234.464,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 %.

Okresní soud v Táboře - poté, co usnesením ze dne 15. 11. 2001, č.j. -213, zamítl další návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 78.400,- Kč, a poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 11. 6. 2002 připustil „upřesnění žalobního petitu, jak bylo provedeno přípisem ze dne 22. 11. 2001 a při jednání 12. 3. 2002“ - rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. -275, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 234.464,- Kč s 26% úrokem z prodlení a platit mu náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 12.222,- Kč, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit státu na účet Okresního soudu v Táboře“ náklady řízení ve výši 14.618,- Kč a že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že žalobce naposledy pracoval u J. K., že pracovní poměr ukončil ke dni 31. 8. 1991 dohodou podle § 43 zák. práce, neboť chtěl soukromě podnikat, že soukromě podnikal do 22. 4. 1992 a že od té doby nebyl zaměstnán a byl veden v evidenci na Úřadu práce v R. od 29. 7. 1993 do 8. 5. 1995, od 4. 9. 1995 do 14. 5. 1996, od 29. 9. 1998 do 6. 12. 2000 a od 10. 1. 2001 dosud; hmotné zabezpečení mu nebylo přiznáno. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci byla náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena již v době trvání jeho posledního pracovního poměru u J. K. (původním zaměstnavatelem n.p. R. S., posléze s.p. R. S. a od května 1998 žalovaným), dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněný nárok nelze znovu posuzovat z hlediska předpokladů pro vznik odpovědnosti podle § 190 odst. 1 zák. práce, ale (vzhledem k ukončení pracovního poměru a následné nezaměstnanosti) jako změnu v okolnostech, za nichž žalobci dříve vznikl nárok na náhradu ve smyslu § 195 zák. práce, tedy podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Protože však nebylo prokázáno, že nastalá situace u žalobce byla vyvolána následky pracovního úrazu (příčinou rozvázání pracovního poměru byly organizační změny na straně zaměstnavatele a snaha žalobce o soukromé podnikání, které ukončil nikoliv pro nepříznivý zdravotní stav, ale proto, že v něm nebyl úspěšný), protože po skončení posledního pracovního poměru u žalobce nedošlo k podstatné změně zdravotního stavu v důsledku pracovního úrazu a protože navíc žalobce neprojevil aktivní a průběžný zájem o získání zaměstnání, soud prvního stupně dovodil, že žalobci žádná škoda nevzniká; žalobu tedy v celém rozsahu zamítl.

Podáním ze dne 3. 12. 2002 - v průběhu odvolacího řízení - žalobce znovu změnil žalobu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku od l. 1. 1993 do 30. 11. 2002 ve výši 249.856,- Kč s 26 % úrokem z prodlení a že „žalovaný je povinen vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku ve správné výši ode dne právní moci rozsudku“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. -320, připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 3. 12. 2002 a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že řízení v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 73.487,- Kč s 26 % úrokem z prodlení zastavil, a tak, že žalobu v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 176.369,- s 26 % úrokem z prodlení, vyplácet náhradu 12.222,- Kč měsíčně a vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku ve správné výši zamítl; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen „nahradit České republice“ náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 14.618,- Kč „na účet Okresního soudu v Táboře“. Řízení ohledně částky 73.487,- Kč s 26% úrokem z prodlení odvolací soud zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, tedy proto, že o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1996 v této výši již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2001, č.j. -174, tak, že žaloba v této části byla zamítnuta ( , , ). Odvolací soud, vycházeje shodně se soudem prvního stupně ze skutkového závěru, že skončení výkonu práce na straně žalobce (nejdříve ve formě pracovního poměru, následně ve formě podnikatelské činnosti) nebylo vyvoláno okolnostmi, které by měly původ v následku pracovního úrazu, dospěl (v souladu s právním názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení ze dne 25. 10. 2001 a judikaturou Nejvyššího soudu ČR) k závěru, že jestliže se žalobce pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl bez zaměstnání a nemá z tohoto titulu příjem, neznamená taková skutečnost vznik nové (další škody) a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu zák. práce; poškozenému přísluší i v době po ukončení pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody. Výhrady žalobce proti znaleckým posudkům J. Ř. a jeho návrh na další dokazování (revizním znaleckým posudkem) odmítl s odůvodněním, že nejsou žádné konkrétní pochybnosti o objektivnosti těchto důkazů, a proto z jeho závěrů je nutno nadále vycházet. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že náhrada za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity vyplácená žalobci žalovaným v rozhodné době od června 1996 do současnosti je „nepochybně vyšší než částka, na kterou má dle platné právní úpravy žalobce nárok“, a proto považoval (byt\' poněkud z jiných důvodů) za správný závěr soudu prvního stupně, že „žalobci je náhrada poskytována ve více než dostatečné výši a žádná škoda mu v předmětném období nevznikla“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje - jak vyplývá z jeho obsahu - proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje žalobce z ustanovení a zásadní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy řeší v rozporu s hmotným právem otázku „posouzení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výpočtu výše náhrady mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené žalobci a skutečně vyplácenou výší náhrady za ztrátu na výdělku, kterou mu vyplácí žalovaný“. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně nepostupoval „při hodnocení důkazů“ v souladu s příslušnými ustanoveními , se souvisejícími zákony a právními předpisy, které upravují výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, když v důsledku pracovního úrazu, který utrpěl dne 3. 6. 1971 (a kterým bylo doživotně poškozeno jeho zdraví ve ztrátě části levé ruky), nemůže vykonávat vhodné zaměstnání. Zdůrazňuje, že nikdy nežádal zvýšení vyplácené náhrady ve smyslu ustanovení zák. práce, ale že se domáhal správného výpočtu a následné výplaty náhrady za ztrátu na výdělku; požadoval „doplacení dlužné částky za celé období od l. l. 1993 do současné doby (do dne rozhodnutí soudů) zpětně s ohledem na ustanovení zák. práce“. Připouští, že jak původní zaměstnavatel, tak žalovaný mu vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku, avšak v nesprávné výši; v dovolání provádí přepočet výchozí výše průměrného výdělku (2.292,- Kč) o zvýšení dle valorizačních předpisů a posléze vlastní výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, z něhož podle něj vyplývá, že žalovaný mu měsíčně vyplácí méně (o 2.807,- Kč). Vytýká soudům, že v řízení „zkoumaly odlišné důkazní skutečnosti než ty důkazy, které se týkají vlastního výpočtu správné výše náhrady“, že „nehodnotily zdravotní dokumentaci dovolatele“, že „nebraly v úvahu skutečnost, že dovolatel byl levák a byl nucen přecvičit se na pravou ruku“, a že „nehodnotily stav dovolatele, který byl schopen vykonávat zaměstnání pouze za zvláště ulehčených podmínek a jehož zdravotní stav je i po vyléčení úrazu trvale značně nepříznivý“. Odmítá, že by rozvázání pracovního poměru s J. K. „nemělo žádnou přímou ani nepřímou vazbu na zdravotní stav žalobce vzniklý jeho pracovním úrazem“ a že by sám neprojevil „aktivní a průběžný“ zájem o získání zaměstnání; od 9. 5. 1995 do 31. 8. 1995 pracoval jako prodejce u charity E. ČR a Úřad práce mu nikdy nenabídl vhodné zaměstnání s ohledem k jeho zdravotnímu stavu. Polemizuje s výpočty provedenými znaleckým posudkem („znalkyně nesprávně provedla výpočet PMV s redukováním částky nad 3.000,- Kč“) a je přesvědčen, že kdyby soudy připustily jím navržený revizní znalecký posudek, byla by prokázána oprávněnost jeho nároku. Dovolatel poukazuje na lékařskou zprávu ze dne 19. 8. 2002, kterou předložil v odvolacím řízení a která dokládá jeho setrvalý zdravotní stav, s tím, že „pro něho není vhodná práce v noci, práce kladoucí nároky na horní končetiny ani práce řidiče z povolání“. Navrhl, aby dovolací soud „napadené rozsudky soudů zrušil“.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Protože dovolací soud je zásadně vázán rozsahem a důvody dovolání (z úřední povinnosti přihlíží jen k některým zmatečnostním vadám jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srov. a 3 ), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z hlediska důvodů v dovolání uplatněných.

Dovolatel v první řadě namítá, že požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) také za období od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1996, a nesouhlasí s tím, že by jeho nárok za toto období byl promlčen.

Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č.j. -174, mimo jiné také zamítl žalobu v části o zaplacení \"dalších 227.530,- Kč\", která představovala i žalobou uplatněný nárok za období od l. 1. 1993 do 31. 5. 1996. Vzhledem k tomu, že tento rozsudečný výrok nebyl žádným z účastníků řízení napaden odvoláním, stal se pravomocným ( , ve znění do 31. 12. 2002) a zároveň v tomto rozsahu vznikla ve smyslu ustanovení , ve znění do 31. 12. 2002, překážka věci rozsouzené (rei iudicatae). Protože podle ustanovení soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), a překážka věci rozsouzené je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, odvolací soud správně řízení ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v tomto rozsahu (pro částku 73.487,- Kč s 26% úrokem z prodlení za období od 1. l. 1993 do 31. 5. 1996) v souladu s ustanovením a zastavil. Bezpředmětné je za této situace posuzovat, zda tato část nároku byla též promlčena; stejně bezpředmětná je dovolatelova námitka, že v době od 9. 5. 1995 do 31. 8. 1995 pracoval jako prodejce u charity E. ČR.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o zastavení řízení správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem v této části zamítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že za trvání pracovního poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce n.p. R. S.) utrpěl dne 3. 6. 1971 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán od 24. 12. 1971 částečný invalidní důchod v měsíční výši 480,- Kč. Pracovní poměr u J. K. žalobce ukončil ke dni 31. 8. 1991 dohodou podle § 43 zák. práce; soukromě podnikal do 22. 4. 1992. Od 29. 7. 1993 do 8. 5. 1995, od 4. 9. 1995 do 14. 5. 1996, od 29. 9. 1998 do 6. 12. 2000 a od 10. 1. 2001 byl veden v evidenci na Úřadu práce v R.; hmotné zabezpečení mu nebylo přiznáno. Žalovaný mu dobrovolně vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) ve výši, která je podle žalobce nedostatečná.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) žalobci vznikl dnem 24. 12. 1971 a že žalobce přestal konat práci rozhodnou pro zjištění jeho výdělku po úraze dne 31. 8. 1991 - podle v té době platných právních předpisů, a to zejména podle , , ve znění , č. a č. a dále ve znění zákona č. 146/1971 Sb., č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 31. 12. 1971 a do 28. 5. 1992 (dále jen „zák. práce“).

Předpoklady odpovědnosti organizace (dále jen „zaměstnavatele“) vůči pracovníkovi (dále jen „zaměstnanec“) za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením (srov. § 195 odst. 1 zák. práce).

Jestliže zaměstnanec nekoná práci, která je rozhodná pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě ji nekoná řádně, vychází se při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z jiných skutečností, např. z průměrného výdělku, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (srov. větu první zák. práce, nyní zák. práce), z průměrného výdělku jeho spolupracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci téhož druhu (srov. , nyní ). Obdobně lze postupovat také v případě, že zaměstnanec přestal konat práci, kterou vykonával po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, protože pracovní poměr ukončil dohodou a soukromě podnikal, popřípadě pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nepracuje vůbec (jako je tomu v projednávané věci); vzhledem k tomu, že nepracuje vůbec, je třeba „výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ stanovit způsobem, který vyhovuje smyslu a účelu ustanovení zák. práce. Uvedeným požadavkům plně odpovídá postup, který „výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ určuje podle průměrného výdělku, stanoveného ke dni, v němž zaměstnanec přestal vykonávat práci, rozhodnou pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání (například po rozvázání pracovního poměru, po převedení na jinou méně placenou práci apod.); uvedený postup je v souladu se zněním ustanovení zák. práce a nejlépe a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vystihuje z hlediska ustanovení zák. práce rozhodné výdělkové poměry postiženého zaměstnance (srov. obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999, sp.zn. , uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.

Pro posouzení žalobou uplatněného plnění bylo mimo jiné významné zjištění, z jakého důvodu (proč) žalobce ukončil dohodou ke dni 31. 8. 1991 pracovní poměr se svým tehdejším zaměstnavatelem J. K. Dovolatel „odmítá“ názor odvolacího soudu, že „rozvázání pracovního poměru nemělo žádnou ani nepřímou vazbu na jeho zdravotní stav vzniklý pracovním úrazem“, čímž zpochybňuje správnost skutkových zjištění v tomto směru.

Podle ustanovení lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení a b) (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a J. K. ke dni 31. 8. 1991 nemělo žádnou ani nepřímou vazbu na žalobcův zdravotní stav vzniklý pracovním úrazem, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - z výsledků dokazování, zejména z obsahu dohody o rozvázání pracovního poměru a výpovědi žalobce. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením až Odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení žalobce v odvolání, že hlavním důvodem ukončení pracovního poměru byla „především nadměrná zátěž a přetěžování organizmu žalobce“ (toto tvrzení je „v zásadním a logickém rozporu s jeho výpovědí před okresním soudem“, „ve stejné práci a na stejném místě žalobce pokračoval i po skončení pracovního poměru jako podnikatel“). Uvedené skutkové zjištění tedy má oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel dále vytýká soudům, že „nebraly v úvahu skutečnost, že žalobce byl levák a byl proto nucen se přecvičit na pravou ruku“, že „byl schopen vykonávat zaměstnání pouze za zvlášť ulehčených podmínek“ a že jeho zdravotní stav je „trvale značně nepříznivý“.

Uvedenými výtkami dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že skutečnost, že se žalobce pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl bez zaměstnání a nemá z tohoto důvodu příjem, neznamená vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení zák. práce. Odhlédaje od toho, že sám žalobce v dovolání (ale i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) zdůrazňuje, že „nikdy nežádal zvýšení vyplácené náhrady ve smyslu ust. “, je tento závěr odvolacího soudu, z důvodů v odůvodnění napadeného rozsudku uvedených, správný a v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod pořadovým číslem 93, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne l. 12. 2000, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 45). Okolnost, jaký byl žalobcův zdravotní stav a v důsledku toho jeho možnost uplatnění se na trhu práce, nemá z tohoto pohledu význam, neboť rozhodující je skutečnost, že nemá žádný vlastní příjem pro nedostatek vhodných příležitostí a že pracovní poměr rozvázal ke dni 31. 8. 1991 dohodou, nikoli pro následky úrazu ze dne 3. 6. 1971.

Za nesprávný považuje dovolatel také způsob, jakým soudy postupovaly při zjišťování průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, který je podkladem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity).

To, že žalobce má i po dni 31. 8. 1991 (poté, co dohodou ukončil pracovní poměr u J. K.) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „v původní výši“, samozřejmě neznamená, že by při určení výše této náhrady nemohlo být přihlédnuto k úpravám (změnám) výše náhrady, přijatým například v souvislosti se změnami, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně. Soudy proto správně přistoupily (vycházejíce ze znaleckých posudků J. Ř.) k úpravám žalobcova průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, vyplývajícím z , a , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , jejichž aplikace v projednávaném případě přicházela v úvahu.

Protože úprava náhrady za ztrátu na výdělku příslušející podle , popřípadě podle dřívějších předpisů, po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se podle „valorizačních předpisů“ provede tak, že se zvýší (v těchto předpisech uvedeným způsobem) průměrný výdělek (průměrný čistý výdělek) „rozhodný pro výpočet této náhrady“, je „rozhodný pro výpočet této náhrady“ jak průměrný výdělek před vznikem škody, tak i průměrný výdělek zjištěný ke dni 31. 8. 1991, zvyšují se v souladu s uvedenými pracovněprávními předpisy vždy oba tyto průměrné výdělky.

Námitka dovolatele, že při zvyšování průměrného výdělku podle byl nesprávně zvyšován „původní“ průměrný měsíční výdělek (2292,- Kčs) o 46%, namísto zvýšení sice „původního“ výdělku, ale již zvýšeného podle (2705,- Kčs), o 28%, neobstojí.

Tzv. „valorizační“ předpisy vycházely až do účinnosti nařízení vlády č. 191/1991 Sb. z toho, že se zvyšuje „průměrný výdělek rozhodný pro výpočet této náhrady“ (srov. ustanovení a ustanovení ). Počínaje nařízením vlády č. 191/1991 Sb. vycházejí z toho, že se zvyšuje \"průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle dřívějších předpisů\" (srov. ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 191/1991 Sb., č. , č. , č. , č. , č. a č. ). Ze srovnání obou právních úprav vyplývá, že teprve s účinností od 1. 7. 1993 (srov. ) se zvyšoval nikoli „původní“ průměrný měsíční výdělek, ale (připadal-li takový postup v úvahu) i takovýto výdělek zvýšený („valorizovaný“) podle dřívějších předpisů.

Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že podle ustanovení náhrada podle odstavce 1 písm. a) nepřísluší pracovníku (zaměstnanci) za dobu, za kterou mu na úpravu náhrady za ztrátu na výdělku vznikl nárok podle , o úpravě některých náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Toto ustanovení mělo pouze zabránit, aby nedocházelo ke zvýšení průměrného měsíčního výdělku za dobu (období), za kterou se tento průměrný měsíční výdělek zvyšoval již podle , tedy, aby ke zvyšování průměrného měsíčního výdělku nedocházelo za stejné období dvakrát.

V projednávané věci byl proto správný ten postup, že v souladu se byl zvyšován (o 46%) „původní“ průměrný měsíční výdělek žalobce a nikoli průměrný výdělek („původní“) již „valorizovaný“ podle , ale o 28%.

Souhlasit nelze ani s výtkou dovolatele, že znalkyně J. Ř. (o jejíž posudky soudy svá rozhodnutí opřely) „nesprávně provedla výpočet PMV s redukováním částky nad 3.000,- Kč“.

V době, kdy žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), nesměla náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka (zaměstnance) a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu přesáhnout částku 2.500 Kčs měsíčně. U pracovníků (zaměstnanců), jejichž průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví byl vyšší než 2.500 Kčs, se tato částka zvyšovala o 50 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 2.500 Kčs. Toto omezení neplatilo, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo byla-li způsobena výhradně organizací (zaměstnavatelem) porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (srov. zák. práce ve znění účinném do 30. 6. 1975, tj. předtím, než nabyl účinnosti , kterým se mění a doplňují některá další ustanovení ).

Limitace náhrad za ztrátu na výdělku v průběhu dalších legislativních úprav ustanovení § 195 zák. práce doznala u náhrad, které vznikly do l. 7. 1975, změny pouze potud, že částky omezující podle dosavadních předpisů způsob výpočtu a poskytování náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých se pro náhrady příslušející pracovníkům, kteří před l. lednem 1989 nedovršili (nebo by nedovršili) věk 65 let, za dobu od l. ledna 1989 zvyšují na částku 3000 Kčs a u pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví byl vyšší než 3 000 Kčs, se tato částka zvyšuje o 75 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3 000 Kč (srov. čl. II. bod 7, část první věty před středníkem ).

Teprve s účinností od 1. 6. 1994 bylo ustanovení zák. práce změněno (srov. čl. I body 121, 122 a 123 ) tak, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným úsilím.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy má postižený zaměstnanec od l. 6. 1994 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody (tj. bez omezení nejvyšší částkou). Na druhé straně se však invalidní nebo částečný invalidní důchod již neuvažuje ve výši přiznané, ale zaměstnancem skutečně pobírané, tj. i s přihlédnutím k jeho zvýšení, k němuž došlo podle právních předpisů o sociálním zabezpečení (důchodovém pojištění).

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), který vznikl do 31. 5. 1994 (jak je tomu v posuzovaném případě), se podle nyní platné právní úpravy posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro zaměstnance příznivější (čl. VI odst. 6 ve znění čl. I ). Právní úprava tu sleduje, aby poškození zaměstnanci, jimž nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vznikl před 1. 6. 1994, nadále pobírali tuto náhradu nejméně ve stejném rozsahu jako zaměstnanci, jimž nárok vznikl po účinnosti čl. I bodu 121, 122 a 123 Jestliže by však měla být pro poškozeného zaměstnance nově (podle nyní platného ustanovení zák. práce) upravená náhrada za ztrátu na výdělku nepříznivější (tj. měla by být nižší, než jaká mu náležela podle právní úpravy platné do 31. 5. 1994), přísluší mu i nadále náhrada za ztrátu na výdělku v rozsahu vyplývajícím z dosavadní (tj. do 31. 5. 1994 platné) právní úpravy. Porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného zaměstnance příznivější, je třeba provést - jak vyplývá ze znění ustanovení čl. VI odst. 6 ve znění čl. I - podle stavu, jaký tu byl ke dni l. 6. 1994.

Tímto způsobem postupovaly také oba soudy, když, vycházejíce z toho, že není důvodu pro snížení (redukci) náhrady za ztrátu na výdělku a že pro žalobce je příznivější právní úprava platná do 31. 5. 1994, postupovaly i po 1. 6. 1994 podle právní úpravy platné do 31.5. 1994. Námitka dovolatele o použití „redukovaného“ výpočtu směřuje k té části znaleckého posudku, z níž nebylo v řízení vycházeno.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) se, jak vyplývá z ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce, stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu.

Přestal-li zaměstnanec konat práci, kterou vykonával po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, protože pracovní poměr ukončil dohodou a soukromě podnikal, popřípadě pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nepracuje vůbec (jako je tomu v projednávané věci), je třeba „výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ stanovit - jak uvedeno výše - podle průměrného výdělku vypočteného ke dni, v němž zaměstnanec přestal vykonávat práci rozhodnou pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání (například po rozvázání pracovního poměru, po převedení na jinou méně placenou práci apod.). Správně proto odvolací soud vycházel z toho, že po porovnání „valorizovaného“ výdělku před vznikem škody a skutečně poskytované náhrady ze strany žalovaného nutno přihlédnout také k „valorizovanému“ průměrnému výdělku (kterého žalobce dosahoval ke dni, v němž přestal vykonávat práci). Souhlasit lze i s názorem odvolacího soudu, že tento „pravděpodobný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ nemůže být nižší než minimální mzda (§ 111 odst. 3 zák. práce) stanovená pro příslušné období nařízením vlády (§ 111 odst. 3 zák. práce, od 1. 1. 2001 § 111 odst. 4 zák. práce); poškozenému zaměstnanci přísluší na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) jen rozdíl mezi „valorizovaným“ průměrným výdělkem před vznikem škody a částečným invalidním důchodem, ale s připočtením „valorizovaného“ výdělku, kterého dosahoval ke dni, v němž přestal vykonávat práci (nejméně ve výši minimální mzdy).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, 224 odst. 1 a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2004

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu