Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2320/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ V. B., zastoupené advokátem a B/ H. K., proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ J. E., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.března 2002, čj. , – 144, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13.března 2002, čj. , -144, se v části, týkající se žalobkyně V. B., zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly přechodu vlastnického práva k pozemku č. 106 v katastrálním území D. K., obci H., podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25.3.1999, čj. -54, návrh zamítl s odůvodněním, že nelze vyslovit přechod vlastnického práva, protože žalované jsou vlastnicemi uvedeného pozemku.

Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyním, aby žalovaným nahradily náklady řízení před soudy obou stupňů. Návrh žalobkyně shledal neodůvodněným z jiného důvodu, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných; postavení žalovaných jako osob, na něž bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem, vyložil analogicky podle rozhodnutí soudů, který zaujaly při výkladu , o mimosoudních rehabilitacích. Protože žalované nabyly vlastnictví k předmětnému pozemku od své matky, která je nenabyla od státu, ale od svého otce, nesplňují podle jeho právního závěru znaky osoby povinné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání prvá žalobkyně. Uplatnila, že odvolací soud věc posoudil odlišně po právní stránce než soud prvního stupně, a porušil tak princip dvouinstančního řízení, neboť tímto postupem byla účastníkovi řízení odňata možnost podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání vyjádřily, že napadené rozhodnutí považují za správné, že oba soudy shodně posoudily, že nejsou podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, takže podle jejich názoru nebyl porušen princip dvouinstančnosti řízení. Dovolání nepovažují za přípustné, protože napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, když věc již byla řešena judikaturou, na niž odkazuje odvolací soud; Navrhly, aby bylo odmítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen \"OSŘ\"). Toto poučení ostatně již účastníci obdrželi v usnesení Nejvyššího soudu z 22. 11.2001, čj. -125, kterým bylo zrušeno dřívější usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání.

Dovolání poté, co bylo doplněno právním zástupcem žalobkyně, v zásadě splňuje náležitosti stanovené v . Dovolatelka nenavrhla v průběhu odvolacího řízení, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a nelze proto aplikovat ustanovení o možnosti dovolacího soudu uznat přípustnost dovolání v případě, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.

Dovolací soud však přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, a do podle . Není totiž rozhodující, že výrokem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, protože se tak stalo z jiného právního důvodu, než jaký vedl k zamítnutí návrhu soud prvního stupně. Lze konstatovat, že věcný obsah rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je odlišný od věcného obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu České republiky z 4.2.2002, sp.zn. , podle něhož v případě, že se odvolací soud odchýlil nejen od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale i od právních závěrů z nich vycházejících, a rozhodl, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil účastníkovi řízení vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tím právo na spravedlivý proces . Stejný závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu z 4.8.1999, sp.zn. a z 27.5.1999. V nálezu z 27.5.1999, sp.zn. , vyslovil názor, že z d plyne i základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat u soudu, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a že změna právního názoru soudu v řízení o opravných prostředcích je tudíž důvodem kasace, protože účastníkům se tak otevře možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu.

V dané věci odvolací soud ničím nenaznačil, že se hodlá zabývat otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných a posoudil ji pak překvapivě podle judikatury, týkající se jiného právního předpisu. Odepřel tak žalující straně možnost poukázat na rozhodující okolnosti, jakými jsou např. postavení současných vlastnic pozemku jako osob blízkých osobě, jež pozemek získala, ve spojení se zněním § 8 odst. 1 zákona o půdě, týkajícím se současných vlastníků nemovitostí a přechodu jejich vlastnického práva, oproti částečně odchylnému znění § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, týkajícímu se osob povinných k vydání nemovitostí, případně na judikaturu v otázce pasivní věcné legitimace podle § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Dovolací soud mohl věc posoudit jen v rámci uplatněných dovolacích důvodů ( ) a nezabýval se přímo výkladem hmotněprávního ustanovení zákona o půdě. Dospěl však k závěru, že dovolání je přípustné z důvodů shora uvedených, přičemž řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Jeho rozhodnutí proto z uvedeného důvodu zrušil ( věta za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ). V novém rozhodnutí rozhodne soud nově o nákladech řízení ve vztahu k dovolatelce, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu