Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 73/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. - 63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. -32, uložil žalované podle ustanovení (dále jen

\"o. z.\") jako náhradu nemajetkové újmy v penězích zaplatit žalobkyni L. K. částku 500.000,- Kč, žalobci M. K. částku 1,500.000,- Kč a žalobci J. K. částku 100.000,- Kč. Pokud žalobci požadovali vyšší částky této náhrady, soud prvního stupně jejich návrh ve zbývající části zamítl. Rozhodl též

o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě zahynul dne

8. července 1999 manžel prvé žalobkyně a otec žalobců pan J. K. Dopravní nehoda byla zaviněna zaměstnancem žalované panem P. Z., který v době nehody řídil jako zaměstnanec žalované nákladní vůz, jehož vlastníkem je žalovaná. Žalobkyně a nezletilý žalobce M. K., kteří byli této dopravní nehodě účastni, byli při ní těžce zraněni s přetrvávajícími a ve spisu popsanými zdravotními obtížemi, včetně problémů psychického rázu. Soud dovodil, že tak u nich bylo dotčeno právo na zdraví. Dále došlo u (všech žalobců) k zásadnímu neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, v souvislosti s úmrtím manžela, resp. otce žalobců. Byla tak mimo jiné narušena celistvost rodiny, bylo zasaženo do (jejich) soukromého a rodinného života. Jde o trvalé a neodstranitelné následky, když strádání v citové oblasti je nenapravitelné.

V otázce pasivní legitimace žalované soud prvního stupně připomněl, že žalovaná (jinak) objektivně odpovídá za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu podle ustanovení § 427 o. z. Ustanovení o náhradě škody podle § 420 násl. o. z. se užijí analogicky i pro účely žaloby na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 násl. o. z. Žalovaná je proto odpovědná za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců. V dalším se pak soud prvního stupně zabýval přisouzenou výší náhrady nemajetkové újmy v penězích u jednotlivých žalobců.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se proti jeho vyhovujícím výrokům odvolala žalovaná. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. června 2002, č. j. -63, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen \"\") změnil tak, že žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud při odůvodnění výroku ve věci samé především uvedl, že základní otázka sporu spočívá v posouzení, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimována. Připomněl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že předpokladem pro analogické užití ustanovení § 420 o. z. je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový

a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. O takovouto situaci podle odvolacího soudu nejde, protože dopravní nehodu zavinil pan P. Z., za což byl trestně odsouzen. Zavinění dopravní nehody je podle soudu třeba považovat za vybočení z plnění úkolů právnické osoby, takže jde o exces, protože chybí souvislost

s výkonem pracovních povinností. Je zde dána přímá odpovědnost osoby, která se uvedeného jednání dopustila - tedy jde o odpovědnost původce neoprávněného zásahu. Jednání P. Z. jako zaměstnance žalované (tak) bylo v rozporu s jeho povinnostmi, takže šlo o vybočení z rámce plnění úkolů. Z hlediska předpokladů obsažených v ustanovení § 11 o. z. žalovaná není původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců. Tato okolnost proto vylučuje odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o. z. a tuto odpovědnost není možno dovodit v důsledku prokázaného excesu zaměstnance žalované P. Z., který zavinil zmiňovanou dopravní nehodu.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. srpna 2002, přičemž zástupci žalované byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 29. října 2002 včasné dovolání. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v souvislosti se zvážením pasivní legitimace žalované. Odvolací soud posoudil nesprávně především otázku (jím dovozeného) excesu, když

s odkazem na pravomocné odsouzení zaměstnance žalované (byť za trestný čin nedbalostní) konstatoval, že (toto) jeho jednání je vybočením z plnění úkolů právnické osoby, tj. žalované, neboť zde chybí věcná souvislost s plněním úkolů zaměstnavatele. Přitom k jednání řidiče jednoznačně došlo při plnění určených pracovních úkolů v rámci činnosti žalované, když (tento řidič) rozvážel zboží v určeném regionu. Názor odvolacího soudu nemůže vůbec obstát za situace, kdy žalovaná (jinak) nepopírá svou odpovědnost za škodu dovozovanou podle ustanovení § 420 odst. 2 o. z., a k této se opakovaně přihlásila. Proto za situace, kdy je otázka odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 2 o. z. mezi účastníky nesporná a kdy věcná pasivní legitimace ve sporu o ochranu osobnosti je dovozována jak právní teorií, tak i soudní praxí analogicky za použití ustanovení § 420 odst. 2 o. z., není možno akceptovat právní názor odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované.

Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání bylo žalovanou podáno písemné vyjádření s návrhem na jeho zamítnutí.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze

v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobců považovat za správné ( ).

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však

z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě výtek uplatněných

v dovolání žalobců.

Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly

s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o. z. Skutečností též je, že i odvolací soud správně nikterak nezpochybňoval vlastní zásadu, podle níž jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou

k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle § 13 o. z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při analogickém užití ustanovení § 420 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením § 853 o. z. (zde lze ovšem připomenout, že v posuzovaném případě by zřejmě byla přiléhavější aplikace ustanovení § 427 násl. o. z. ve spojení s § 853 cit. zákona, neboť odpovědnost žalované za dotčení osobnostních práv žalobců je vyvozována v souvislosti se zásahem, který byl vyvolán zvláštní povahou provozu dopravního prostředku). Je pak skutečností, že důvodem zamítnutí žaloby byl soudem dovozený údajný exces řidiče - zaměstnance žalované.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit, že předpokladem analogického užití ustanovení § 420 o. z. v daném případě je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. Skutečností ovšem je, že tuto zásadu důsledně na posuzovaný případ nevztáhl. V řízení totiž nebylo zpochybňováno, že by řidič žalované v době předcházející bezprostředně dopravní nehodě, kterou zavinil, neplnil úkoly vyplývající z činnosti žalované, a že by se tak dopustil v tomto smyslu excesu. Nadto je podstatné, že odvolací soud neuvážil, že spíše než analogické užití ustanovení § 420 o. z. bylo třeba s přihlédnutím k ustanovení

§ 853 o. z. na daný případ analogicky aplikovat ustanovení § 427 násl. o. z., přičemž okolnosti, které by svědčily pro opodstatněnost případné analogické aplikace ustanovení § 430 odst. 1 o. z. ze spisu seznávány nejsou.

Je tedy zřejmé, že za daného stavu skutkových zjištění odvolací soud otázku pasivní legitimace žalované neposoudil zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné ( ). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá )

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu