Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 179/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Citovaným usnesením byl v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. B.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. B. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. , se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 16. ledna 1992, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. února 1992, čj. -19, bylo rozhodnuto, že „J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje trestní stíhání pro skutek, spočívající v tom, že dne 25. 8. 1954 po nástupu 21 denního cvičení si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenské cvičení, s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle zák. č. 86/50 Sb.“. Obviněný však dne 12. března 1992 prohlásil, že podle , o soudní rehabilitaci, žádá, aby se v řízení pokračovalo. V následném hlavním líčení rozhodl Vojenský obvodový soud Brno dne 31. března 1992, rozsudkem čj. -26 tak, že „při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. , kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle zák. č. 86/50 Sb., se z důvodů tr. ř. trest neukládá“. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 15. dubna 1992, když nikdo z oprávněných osob proti němu nepodal odvolání.

Jen pro úplnost je třeba zmínit, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. září 2001, sp. zn. , zamítl jako nedůvodnou stížnost pro porušení zákona ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 848/2001-OOD-SPZ, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch J. B. proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. -91, s tím, že veškeré námitky, které ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se míjejí cílem, pokud byla stížnost pro porušení zákona výslovně podána proti rozsudku, jimž bylo rozhodováno pouze o uložení trestu, a nenapadla rozsudek, jimž bylo pravomocně rozhodnuto o vině. Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud ČR odmítl usnesením ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. , když se plně ztotožnil s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. ledna 1992, čj. -12, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem vyhýbání se služební povinnosti bylo náboženské přesvědčení obviněného J. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv (d), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. . Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení trestního , aby podle tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující a dále postupoval podle tr. ř.

Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konkretizovala navrhovaný postup podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Obhájce obviněného, který se s obsahem stížnosti pro porušení zákona jinak ztotožnil, navrhl zvážit možnost rozhodnutí podle § 271 odst. 1 tr. ř. ve věci samé a obviněného zprostit obžaloby.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. B. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. , blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „Je nutno konstatovat, že vojenský soud provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Bylo nepochybně prokázáno, že dne 25. 8. 1954 po nástupu vojenského cvičení si odmítl obléci voj. stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Obžalovaný se k tomuto jednání u hlavního líčení plně doznal a hájil se jen tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. Soud toto své rozhodnutí učinil taky v souladu s procesními ustanoveními tr. řádu“. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. , (který je nyní k dispozici pouze ve fotokopii pořízené Vojenským historickým archivem, podle jehož sdělení veškeré zachované dokumenty, věci se týkající, byly při povodních v roce 2002 zatopeny), že obviněný J. B. „dne 25. 4. 1954 po nástupu 21 denního cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti zbraň a konati vojenské cvičení s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající ve vyhýbání se služební povinnosti podle zák. č. 86/50 Sb. v roce 1954 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle zák. č. 86/50 Sb., a to v intencích těchto závěrů, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. B. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. února 1992, čj. -19 a následného rozsudku téhož soudu ze dne 31. března 1992, čj. -26.

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. , a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou (v rehabilitačním řízení nebyl skutkový stav zjišťován, nýbrž podle specifického zákona a z hledisek v něm uvedených, bylo dřívější odsouzení toliko přezkoumáváno). Jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici nejen původní trestní spis, který je již skartován, nýbrž ani jiný nepochybný, úředně ověřený doklad o znění původního rozsudku. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci T 41/54 býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 a pak na základě nich, případně dalších použitelných důkazů, ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. B. na zahájení rehabilitačního řízení podle , přičemž rozhodující soud bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 3. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k