Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 207/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně K. V. R., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. K. F., zastoupenému , advokátem, o zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2002, č.j. -110, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. prosince 2001, č.j. -88, ve výroku pod bodem I., pokud jím soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému ohledně částky 192.203,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 100.076,- Kč od 5. ledna 2000 do zaplacení (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím s odkazem na tvrzení, že žalovanému poskytl plnění, když zhotovil k jeho objednávce plastová okna, zakázku vyfakturoval, přičemž vyúčtovaná částka ve výši 100.076,- Kč nebyla uhrazena (rozdíl mezi uplatněnou částkou 209.786,70 Kč a jistinou v částce 100.076,- Kč je představován kapitalizovanými úroky z prodlení k 4. lednu 2000). Otázka existence dluhu pak v řízení mezi účastníky nebyla sporná a žalovaný vůči uplatněnému nároku pouze vznesl námitku promlčení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v prodlení s plněním peněžitého dluhu se žalovaný ocitl dnem 4. prosince 1993 (ani okamžik vzniku prodlení nebyl mezi účastníky sporný) a dále vycházel ze skutečnosti, že u soudu prvního stupně bylo řízení zahájeno dnem 5. ledna 2000. Uznání dluhu žalovaným z 15. června 1995 považoval za platný úkon učiněný v souladu s ustanovením § 323 obchodního zákoníku, nicméně dovodil, že nárok žalobce byl i přes toto uznání k 16. červnu 1999 promlčen, a to vzhledem k marnému uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku.

Odvolací soud se s výše uvedeným závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když výhradu žalobkyně, že žalovaný vznesl námitku promlčení až v závěrečném návrhu u jednání 11. prosince 1995, neshledal pro závěr ohledně promlčení uplatněného nároku významnou.

Pokud žalobkyně teprve v odvolání namítla, že žalovaný svůj závazek uznal opětovně po 15. červnu 1995, dovolávaje se skutečností vyplývajících z pokusu o smír z 22. května 1996 zaslaného žalobkyní žalovanému, ze splátkového kalendáře z 22. června 1996 zaslaného žalovaným žalobkyni, z vyjádření žalobkyně k splátkovému kalendáři z 12. července 1996 a sdělení nového čísla účtu žalobkyní k provádění splátek, odvolací soud zdůraznil, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace. Tato zásada mimo jiné znamená, že nové skutečnosti a důkazy jsou způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení (dále též jen „“) jen za podmínek uvedených v ustanovení Jelikož žalobcem tvrzené skutečnosti nebyly v dosavadním průběhu řízení tvrzeny, ani nevyšly jinak najevo, odvolací soud uzavřel, že jde jak o nové důkazy, tak o nové skutečnosti, o nichž platí zákaz jejich uplatňování (srov. ustanovení ). Současně odvolací soud poukázal na skutečnost, že se účastníkům u jednání soudu prvního stupně 11. prosince 2001 dostalo poučení podle ustanovení , přičemž účinky poučení se vztahují i na žalobce, byť u předmětného jednání nebyl přítomen.

Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně rozhodnutí nalézacího soudu v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému potvrdil a ve výroku o nákladech řízení (jako zčásti nesprávné a zčásti nepřezkoumatelné) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení , resp. písm. c) a důvodnost z ustanovení písmeno a) a b), odst. 3

Namítá, že soud prvního stupně se sice řídil právním názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2001, č.j. , ale nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, čímž porušil ustanovení a Shodného pochybení se pak dopustil i soud odvolací, pokud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se odvoláním domáhá nových důkazů. Akcentujíc, že v odvolání pouze poukázala na v řízení již učiněná „určitá“ tvrzení a ve spise založenéy, které v rámci odvolání hodnotila po skutkové a právní stránce, shledává závěr odvolacího soudu, že v odvolání uvedla nové důkazy a skutečnosti, v příkrém rozporu s jednáním účastníků řízení při ústních jednáních 16. října a 6. listopadu 2000.

U jednání 16. října 2000 totiž žalovaný uvedl, že začal předmětný dluh splácet a předložil soudu k důkazu výpis z účtu, z něhož je zřejmé, že na účet žalobkyně byla 7. srpna 1996 zaslána částka 20.000,- Kč. Uvedený důkaz, na který žalobkyně poukázala ve svém odvolání, a který dokládá uznání dluhu žalovaným ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, tak byl předložen soudu 16. října 2000, tj. nemůže jít o důkaz nový. V důsledku uznání dluhu pak počala běžet nová čtyřletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku, která uplynula až dnem 7. srpna 2000, přičemž žaloba byla u soudu prvního stupně podána již 5. ledna 2000.

Vyjma shora uvedeného úkonu žalovaný učinil - dle názoru dovolatelky - ještě další „kroky“, kterými svůj dluh uznal.

Žalobkyně totiž žalovanému zaslala dopisem z 22. května 1996 upomínku - pokus o smír, na kterou žalovaný reagoval dopisem z 24. června 1996, v němž předložil splátkový kalendář k úhradě dlužné částky, přičemž žalobkyně úhradu ve splátkách akceptovala a žalovanému k jeho žádosti dopisem z 12. července 1996 oznámila bankovní spojení. Dále žalobkyně za uznání dluhu žalovaným považovala i odvolání žalovaného (rozuměj odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. listopadu 2000, č.j. -46), když dovozovala, že zmíněným úkonem žalovaný fakticky závazek k úhradě částky 100.076,- Kč s příslušenstvím uznal, a že odvolání směřovalo toliko proti výroku rozhodnutí o úhradě kapitalizovaného úroku z prodlení a výroku o nákladech řízení.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a důvodnost dovolacích námitek dovolatelka dále podporuje i odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. .

Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné a nedůvodné odmítl. Současně zdůrazňuje, že tvrzení žalobkyně, že začal splácet dluh, není pravdivé, když částka 20.000,- Kč byla na účet žalovaného vrácena zpět a dluh tak splácen nebyl.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když kasační usnesení Krajského soudu v Plzni (ze dne 3. července 2001, č.j. -75), jímž byl odklizen předchozí vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (ze dne 6. listopadu 2000, č.j. -46), závazný právní názor neformulovalo, a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za použití ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2000), tj. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. O vázanosti právním názorem odvolacího soudu, jak je má na mysli ustanovení , pak nelze hovořit již proto, že soud prvního stupně se ve svém v pořadí prvém rozhodnutí ve věci samé promlčením žalobou uplatněného nároku nezabýval.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Byť dovolatelka v podaném dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v odvolání uplatněná tvrzení a důkazy jsou důkazy novými a tudíž ve smyslu ustanovení nepřípustnými.

Podle ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže

a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;

b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;

c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;

d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;

e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Podle odstavce 2 téhož ustanovení ve věcech uvedených v omezení podle odstavce 1 neplatí.

Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, jehož východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových zjištění. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání jsou „nové“, pak je rozhodné posouzení, zda byly účastníkem řízení uvedeny v řízení před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Pokud příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupě najevo, pak z hlediska ustanovení byly „uplatněny před soudem prvního stupně“.

V daném případě v prvé řadě dovolatelka namítá, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, když 7. srpna 1996 na účet žalobkyně zaslal částku 20.000,- Kč, vše s poukazem na výpis z účtu žalovaného předložený u jednání před soudem prvního stupně 16. října 2000.

Shora uvedená výhrada však se správností výkladu ustanovení nesouvisí.

Podle obsahu spisu totiž samotná žalobkyně ve vyjádření z 19. října 2000 (č.l. 37) uvedla, že žádné finanční prostředky od žalovaného neobdržela (částka 20.000,- Kč na její účet připsána nebyla), přičemž v souladu s tímto jejím stanoviskem je i následné sdělení žalovaného zachycené v protokolu o jednání z 6. listopadu 2000, podle něhož byla žalovanému jím odeslaná částka 20.000,- Kč peněžním ústavem vrácena. V situaci, kdy nedošlo k částečnému plnění žalovaným žalobkyni, je bez právního významu tvrzení dovolatelky (a jeho případné prokazování), že „částečným plněním“ žalovaný žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku uznal.

Skutečnost, že žalovaný svůj závazek uznal, žalobkyně dále dovozuje s odkazem nay - pokus o smír z 22. května 1996, splátkový kalendář z 24. června 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. července 1996 a sdělení nového účtu čísla žalobkyně, které „pro přehlednost“ znovu předložila k důkazu (srov. odvolání ze dne 26. ledna 2002 č.l. 94 - 95).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, výše uvedenéy (s výjimkou splátkového kalendáře z 24. června 1996) byly účastníky doloženy již v řízení před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání ze 16.10.2000 - č.l. 35 - 36, protokol o jednání ze 6. listopadu 2000 - č.l. 43 - 44 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze 3.7.2001 - č.l. 71-73).

Pokud odvolací soud uvedené důkazy (listiny) považoval za „nové“ a tudíž nepřípustné, není tento jeho právní závěr z pohledu z ustanovení správný.

Ani toto pochybení odvolacího soudu však nečiní dovoláním napadené rozhodnutí zásadně právně významným [, odst. 3 ].

Podle argumentace a tvrzení samotné žalobkyně jsou výše konkretizovanéy bez jakýchkoli pochybností důkazy obsahující úkony nikoli žalovaného, nýbrž žalobkyně, v důsledku čehož již z tohoto důvodu nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným. Navíc tyto důkazy byly soudy již v průběhu předchozího řízení provedeny (srov. protokol o jednání z 6. listopadu 2000 a protokol o odvolacím jednání z 3. července 2001), tj. jejich provedení nebylo odmítnuto.

Pokud jde o dopis žalovaného z 24. června 1996 - „předložení splátkového kalendáře“, pak vycházeje z obsahu spisu tento důkaz nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku, žádným z účastníků, nebyl v tomto stádiu řízení žádným z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být individualizován), a nebyl ani proveden soudem podle ustanovení věty první Z pohledu odvolacího soudu tak jde o důkaz „nový“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které ostatně dovolatelka sama odkazuje).

Jelikož žalobkyní tvrzené a soudu předložené důkazy -y vystavené žalobkyní - objektivně nebyly způsobilé tvrzení žalobkyně o uznání dluhu žalovaným prokázat (a navíc jimi důkaz ve skutečnosti proveden byl) a jelikož ve vztahu k posouzení důkazu - dopisu žalovaného z 24. června 1996 - jako „nového“ a tudíž nepřípustného, je závěr odvolacího soudu v souladu s dosavadní judikaturou, dovolání není přípustné ani podle ustanovení

Napadla-li žalobkyně dovoláním i výroky rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, ani v této části nelze dovolání považovat za přípustné, když uvedené výroky - ač součástí rozsudku - mají povahu usnesení, přičemž nejde o žádné z usnesení, proti kterým v ustanoveních až dovolání připouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, když rozsudkem Krajského soudu Plzni z 12. září 2002, č.j. -110, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, v důsledku čehož soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. listopadu 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu