Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
46744.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 89/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K. V. R., a.s., zastoupené advokátem JUDr. P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 191/2002 -110 ze dne 12. 9. 2002,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 191/2002 -110 ze dne 12. 9. 2002, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 13 C 28/2000 -88 ze dne 11. 12. 2001 ve výroku pod bodem I, jímž byla žaloba stěžovatelky proti žalovanému ing. K. F. (první žalovaný) zamítnuta "i do částky 192.230,- Kč s příslušenstvím", a zrušil tento rozsudek ve výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit uvedenému žalovanému náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její rovné postavení v řízení a bylo jí tak upřeno právo na spravedlivý proces, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Okresní soud v Karlových Varech se ve svém posledním rozhodnutí sice řídil právním názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 262/2001 ze dne 3. 7. 2001, avšak nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy a porušil tak ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř. "). Shodného pochybení se podle názoru stěžovatelky dopustil i krajský soud, který své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že se stěžovatelka v odvolání domáhá nových důkazů (což hodnotí jako nepřípustné ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. ), ač tomu tak nebylo. Stěžovatelka pouze poukázala na v řízení již učiněná tvrzení a na listin y ve spisu založené. Krajský soud v důsledku svého chybného zjištění dospěl k chybnému právnímu závěru a již se nezabýval obsahem podaného odvolání. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z neúplného zjištění skutkového stavu a z nesprávného hodnocení skutkových tvrzení a důkazů provedených okresním soudem. Stěžovatelka poukázala na důkaz, který byl soudu I. stupně předložen dne 16. 10. 2000 (výpověď žalovaného F., který uvedl, že začal předmětný dluh splácet a předložil výpis z účtu u K. b. a.s.), z něhož vyplývá, že žalovaný uznal svůj dluh dne 7. 8. 1996 (úhrada částky 20.000,- žalovaným na účet stěžovatelky u K. b., a.s.), neboť - podle § 407 odst. 1 , 3 a 4 obchodního zákoníku - plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Podle názoru stěžovatelky skutečnost, že jí peníze z důvodu úpadku K. b., a.s., nebyly doručeny, není právně významná, neboť žalovaný tím, že plnil, svůj dluh uznal. Vzhledem k tomu čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároku stěžovatelky uplynula dne 7. 8. 2000, a proto byla její žaloba (podaná u Okresního soudu v Karlových Varech dne 5. 1. 2000) podána včas a žalovaný se nemůže platně dovolávat námitky promlčení. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že i další důkaz, který odvolací soud považoval na nový důkaz, byl již ve skutečnosti předložen soudu I. stupně (korespondence stěžovatelky s oběma žalovanými). V této souvislosti poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, č.j. 32 Odo 207/2003 -130, o odmítnutí jejího dovolání, v němž prý tento soud konstatoval pochybení odvolacího soudu, pokud ten "uvedené důkazy (listiny) považoval za nové a tudíž nepřípustné". Stěžovatelka se proto domnívá, že se krajský soud správně nevyrovnal s obsahem jejího odvolání a nezabýval se proto listinnými důkazy a tvrzeními žalovaného a rovněž nevzal v úvahu jí namítané skutečnosti. Podle jejího názoru soud jednal v rozporu se zákonem (§ 153 , § 132 o.s.ř. ) a řízení vedl tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§ 18 o.s.ř. ), čímž byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listin y. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu.
II.
Krajský soud v Plzni k výzvě Ústavního soudu toliko uvedl, že podle jeho názoru nebyla porušena žádná práva stěžovatelky zaručená jí zákonem, Ústavo u ČR, jakož i Listino u.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 28/2000 vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka podanou žalobou domáhala vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím (za dodávku plastových oken) proti ing. K. F.; žalobu pak rozšířila ještě o druhého žalovaného J. D. s návrhem, že oba žalovaní jsou povinni zaplatit vymáhanou částku společně a nerozdílně. Okresní soud v Karlových Varech rozhodl ve věci platebním rozkazem č.j. 13 C 28/2000 -12 ze dne 16. 2. 2000, leč první žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Okresní soud v Karlových Varech pak rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 13 C 28/2000 -46 ze dne 6. 11. 2000 tak, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce částku 209.786,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 100.076,- Kč od data 5. 1. 2000 (výrok I.). Současně určil, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení (výrok II.). Ve zbytku (zaplacení 18 % úroku z prodlení) byla žaloba zamítnuta (výrok III.).
K odvolání prvního žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 12 Co 262/2001 -75 ze dne 3. 7. 2001 tak, že rozsudek soudu I. stupně v I. a II. výroku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku a že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a nastínil, v jakém směru má soud I. stupně vést další posuzování věci.
Okresní soud v Karlových Varech pak rozhodl rozsudkem č.j. 13 C 28/2000 -88 ze dne 11. 12. 2001 tak, že žalobu na uložení povinnosti zaplatit stěžovateli částku 209.786,70 Kč s úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 100.076,- Kč vůči prvnímu žalovanému zamítl. Druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 192.230,- Kč a 10 % úrok z částky 100.076,- Kč. Ve zbytku, tj. co do částky 17.556,70 Kč žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Dále rozhodl, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 71.699,- Kč a že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 90.060,- Kč. V odůvodnění v podstatě uvedl, že skutkově z řízení vyplynulo, že oba žalovaní jako podnikatelé uzavřeli se stěžovatelkou ústní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka - zhotovení plastových oken, že stěžovatelka dodávku splnila a že na dodávku byla poskytnuta záloha ve výši 132.000,- Kč. Zbytek sjednané ceny v částce 100.076,- Kč zůstal nezaplacen. Dne 15. 6. 1995 oba žalovaní uznali vůči stěžovateli svůj závazek z faktury č. 30156 ze dne 19. 11. 1993 ve výši 232.076,40 Kč. Žaloba byla ve věci podána dne 5. 1. 2000 a první žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení. Soud I. stupně dovodil, že se žalovaní se zbytkem závazku k zaplacení kupní ceny ocitli dnem 4. 12. 1993 v prodlení a stěžovatelce vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Soud I. stupně rovněž posoudil uznání dluhu ze dne 15. 6. 1995 jako určité, protože závazek byl dostatečně identifikován; za důvodnou uznal pouze námitku prvního žalovaného, že závazek v době uznání neexistoval v uznané výši, ale pouze v částce 100.076,- Kč, protože zbývající část kupní ceny ve výši 132.000,- Kč byla zaplacena jako záloha. Soud však nepřiznal žalobou uplatněné nároky vůči prvnímu žalovanému výlučně z toho důvodu, že tento žalovaný v průběhu řízení uplatnil námitku promlčení podle § 388 obchodního zákoníku s poukazem na 4letou promlčecí dobu stanovenou v ustanovení § 407 obchodního zákoníku, jež uplynula dnem 16. 6. 1999, tj. před datem podání žaloby.
K odvolání stěžovatele (do výroku I. a IV.), který namítal, že první žalovaný se námitky promlčení nemůže dovolávat, protože opakovaně svůj závazek uznal, např. dopisem ze dne 24. 6. 1996 (splátkový kalendář k úhradě dlužné částky), prohlášením z 16. 10. 2000 (že počíná dluh splácet), rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č.j. 12 Co 191/2002 -110 ze dne 12. 9. 2002 tak, že - jak již bylo uvedeno - potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I., jímž byla žaloba stěžovatelky proti prvnímu žalovanému zamítnuta i do částky 192.230,- Kč s příslušenstvím, a zrušil tento rozsudek ve výroku IV. (povinnost prvního žalovaného nahradit stěžovatelce náklady řízení). V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně při posouzení námitky promlčení. K námitkám stěžovatelky ohledně opětovného uznání dluhu prvním žalovaným pak odvolací soud uvedl, že ze zásady neúplné apelace, která je vyjádřena v o.s.ř. , plyne, že odvolací soud nemůže přihlížet k důkazům, které nebyly v dosavadním řízení stěžovatelem tvrzeny, ani nevyšly najevo jinak. Za takové "nové důkazy" považoval odvolací soud pokus o smír ze dne 22. 5. 1996 zaslaný stěžovatelkou prvnímu žalovanému, splátkový kalendář z 24. 6. 1996 zaslaný prvním žalovaným stěžovatelce, vyjádření stěžovatelky ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky, jichž se stěžovatelka dovolávala.
K dovolání stěžovatelky rozhodl ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením č.j. 32 Odo207/2003-130 ze dne 25. 11. 2003 dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud se podrobně zabýval posouzením dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Konstatoval, že otázkou zásadního právního významu má být posouzení, kdy se jedná o tzv. "nové" důkazy, jejichž předložení v odvolacím řízení není možné. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou "nové", je rozhodné to, zda byly účastníkem řízení uvedeny v řízení před soudem I. stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Pokud příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem I. stupně najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. byly "uplatněny před soudem I. stupně". Nejvyšší soud se pak podrobně zabýval posouzením, zda stěžovatelkou uplatněné skutečnosti v odvolání byly "nové". Tvrzení, že žalovaný svůj závazek uznal, dovozuje stěžovatelka odkazem na listin y - pokus o smír z 22. 5. 1996, splátkový kalendář z 24. 6. 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky - které "pro přehlednost" znovu předložila k důkazu. Nejvyšší soud ze spisu dovodil, že s výjimkou splátkového kalendáře z 24. 6. 1996 byly uvedené listin y doloženy již v řízení před soudem I. stupně (protokol o jednání ze 16. 10. 2000 - č.l. 35-36, protokol o jednání ze 6. 11. 2000 - č.l. 43-44 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze 3. 7. 2001 - č.l. 71-73). Pokud tedy odvolací soud uvedené důkazy považoval za "nové" a tudíž nepřípustné, není tento jeho právní názor z pohledu ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. správný. Nejvyšší soud však dále konstatoval, že ani toto pochybení odvolacího soudu nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Podle tvrzení samotné stěžovatelky "jsou výše uvedené listin y bez jakýchkoliv pochybností důkazy obsahující úkony nikoliv žalovaného, ale stěžovatelky samotné, v důsledku čehož ... nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným". Navíc tyto důkazy byly soudem provedeny (viz citované protokoly), tj. jejich provedení nebylo odmítnuto. Pokud jde o dopis žalovaného z 24. 6. 1996 - předložení splátkového kalendáře - pak podle obsahu spisu tento důkaz nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádným z účastníků, nebyl v tomto stadiu žádným z účastníků dostatečně konkrétně označen a nebyl ani soudem proveden. Z pohledu odvolacího soudu tak jde o důkaz "nový". Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou, že žalovaný uplatněný nárok uznal tím, že dne 7. 8. 1996 zaslal na účet stěžovatelky částku 20.000,- Kč (výpis z účtu žalovaného, předložený u jednání před soudem I. stupně 16. 10. 2000). Nejvyšší soud při posouzení tohoto důkazu uvedl, že tato námitka s otázkou výkladu § 250a odst. 1 o.s.ř. (pozn.: koncentrace důkazů) nesouvisí; z obsahu spisu totiž vyplývá, že sama stěžovatelka uvedla, že žádné finanční prostředky od žalovaného neobdržela (příslušná částka na její účet připsána nebyla). V souladu s tímto stanoviskem stěžovatelky je i následné sdělení žalovaného (protokol o jednání ze 6. 11. 2000), že mu předmětná částka byla peněžním ústavem vrácena. V situaci, kdy nedošlo k částečnému plnění žalovaným stěžovatelce, je bez právního významu tvrzení stěžovatelky, že "částečným plněním" žalovaný žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku uznal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozsudek krajského soudu ve věci, v níž rozhodoval o dovolání i Nejvyšší soud ČR. Podle názoru Ústavního soudu je nezbytné posuzovat řízení ve všech stupních jako celek a zkoumat, zda v takto posuzovaném řízení byla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele, zejména pak právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka vytýká soudu I. stupně i odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení tvrzených skutečností a předložených důkazů. Odvolacímu soudu pak vytýká, že hodnotil jí znovu předkládané důkazy jako důkazy nové, které jsou ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. nepřípustné.
Ústavní soud poukazuje v souvislosti s uplatněnými námitkami na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který se jimi podrobně zabýval, neboť námitky uplatněné v ústavní stížnosti a výhrady vznesené v dovolání se podstatě shodují.
V prvé řadě jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud nepřipustil předkládané důkazy s odůvodněním, že jde o důkazy nové a tedy nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal spis sp. zn. 13 C 28/2000 a dospěl k závěru, který je shodný s názorem dovolacího soudu. Listinné důkazy - pokus o smír z 22. 5. 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky - byly totiž řádně uplatněny v řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím, takže nemají povahu důkazů nových ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. Ve světle výše uvedené zásady však Ústavní soud poté, co řízení ve všech stupních zhodnotil jako celek, dospěl k závěru, že pochybení odvolacího soudu nedosahuje roviny protiústavnosti. Nejvyšší soud se totiž zabýval posouzením výše uvedených listinných důkazů nejen z hlediska, zda se jednalo o důkazy nové, ale také z hlediska obsahového, a zkoumal, zda by bylo možné dovodit z těchto důkazů vůli žalovaného uznat dluh vůči stěžovatelce. Nejvyšší soud dospěl k závěru - jak je uvedeno výše - že tyto listinné důkazy obsahují nikoli úkony žalovaného, nýbrž žalobkyně (stěžovatelky), takže nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným. Podle přesvědčení Ústavního soudu je argumentace Nejvyššího soudu logická, přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Za tohoto stavu je tedy irelevantní, že Nejvyšší soud dovodil nesprávnost názoru odvolacího soudu potud, pokud ten některé důkazy mylně označoval za nové.
Pokud jde o další listinný důkaz, který stěžovatelka v odvolání navrhovala (splátkový kalendář z 24. 6. 1996), Ústavní soud se ztotožnil se závěrem dovolacího soudu, že se v tomto případě jedná o důkaz nový, který je ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. nepřípustný. Ze spisu také jednoznačně vyplývá, že soud I. stupně účastníky řízení poučil ve smyslu § 119a odst. 1 o.s.ř. o jejich povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy o nich dříve než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí (č.l. 86 p.v.). Nepřipuštění tohoto důkazu tedy nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud neprovedl řádné hodnocení důkazu příkazem žalovaného ze dne 7.8.1996 k úhradě částky 20.000,- Kč jako částečného plnění žalovaným - z čehož lze dovodit uznání dluhu žalovaným - a že v důsledku toho špatně stanovil promlčecí lhůtu, Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy tímto důkazem zabývaly, zhodnotily jej a vyvodily z něho příslušné závěry, které není důvod zpochybňovat. Proces hodnocení důkazů je zásadně autonomním procesem vyhrazeným obecným soudům, do něhož Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, jestliže tento proces vybočil z hranic daných mu příslušnou právní úpravou. Taková situace však v předmětné věci nenastala, obecné soudy v procesu hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů; nejde o přístup svévolný a nelze ani dovozovat existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. I v tomto směru je přijatelná, logická a přesvědčivá argumentace Nejvyššího soudu, že k částečnému plnění závazku žalovaným ve smyslu ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku nedošlo (srov. str. 4,5 výše).
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že toliko z citovaného příkazu žalovaného k úhradě částky 20.000,- Kč nelze dovozovat ani to, že by bylo možné považovat takový příkaz za uznání závazku podle § 407 odst. 1 obchodního zákoníku. Šlo o právní úkon, který byl adresován nikoli stěžovateli (žalobci), nýbrž třetí osobě (bance) a stěžovatel - jak plyne z obsahu spisu - se o existenci uvedeného příkazu dozvěděl dokonce až při ústním jednání u soudu dne 16. 10. 2000.
Ústavní soud k problematice institutu promlčení (vůbec) uvádí, že hodnocení otázek s ním spojených, je - obdobně jako je tomu u hodnocení důkazů - svěřeno soudům obecným, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje, s výjimkou zjevné svévole (na straně obecných soudů) či extrémního rozporu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu