Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tz 40/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , b y l v neprospěch obviněného J. N. p o r u š e n z á k o n v ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k ustanovení a 3d, publikované pod č.

Toto usnesení s e z r u š u j e . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto se zrušují zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. .

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. N. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. , uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle (dále jen tr. zák. 1950) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Trestný čin spáchal tím, že dne 31. 10. 1950 ve Z. při nástupu vojenské základní služby u PS útvaru 5688 Z. si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s poukazem na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 1958.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , byl rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. , podle , o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu a podle cit. zákona byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. N. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. z důvodu části II., čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, spočívající v tom, že dne 31. 10. 1958 ve Z. při nástupu vojenské základní služby u PS útvaru 5688 Z. si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s poukazem na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle Po doručení tohoto rozhodnutí obviněný požádal podle , o soudní rehabilitaci, aby se v řízení pokračovalo. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. , tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. , kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , se z důvodů tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 1992.

Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného J. N. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně (dále jen \"vojenský soud\") ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. . Vytkl v ní, že uvedeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení tr. zák. 1950 a v ustanoveních , 2 , o soudní rehabilitaci (dále jen \"zákon o soudní rehabilitaci\"). Poukázal na to, že napadené usnesení bylo jen stručně odůvodněno tím, že odsuzující rozsudek byl přezkoumán ve smyslu a zákona o soudní rehabilitaci, a vojenský soud dospěl k závěru, že výrok o vině je správný, avšak bylo postupováno nepřiměřeně přísně při ukládání trestu. Ministr spravedlnosti dovodil, že bývalý vojenský soud důsledně nepostupoval podle těch zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a uvedl, že z řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného. Proto se podle jeho názoru na jednání obviněného vztahuje zákona o soudní rehabilitaci, přičemž zmíněná ustanovení je nutno posuzovat v souvislosti s citovaného zákona o účelu zákona o soudní rehabilitaci. Podle ministra spravedlnosti se jedná o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Dále poukázal na obsah nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , podle něhož v takových případech nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat výrok o vině. Z uvedeného nálezu citoval, že smyslem je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého přesvědčení, projevovali svobodně svoje názory a přesvědčení a hájili tak svá práva a svobody. Zmínil též názor uvedený v tomto nálezu Ústavního soudu České republiky, že i samotný výrok o vině, aniž už je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Bývalý vojenský soud proto pochybil, jestliže ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině nezměněn.

Ministr spravedlnosti České republiky v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanoveních tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení tr. a v ustanovení , o soudní rehabilitaci ve vztahu k tr. ř., aby podle tr. ř. toto usnesení zrušil a dále aby postupoval podle tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky si před projednáním a rozhodnutím věci vyžádal vyjádření stran ke stížnosti pro porušení zákona.

Nejvyšší státní zástupkyně České republiky ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2001 uvedla, že ministr spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že soudní rehabilitaci podle nelze zužovat jen na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině, čímž chtěl zřejmě vyjádřit, že v rehabilitačním řízení bylo postupováno nesprávně, když výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku nebyl zrušen. Jestliže ministr spravedlnosti chtěl dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal správnost výroku o vině a aby tento výrok byl zrušen, pak měl napadnout stížností pro porušení zákona rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. . Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně by Nejvyšší soud měl při svém rozhodování o stížnosti pro porušení zákona přihlížet nejen k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , ale i k dalšímu nálezu uvedeného soudu sp. zn. , podle něhož nebyly právní předpisy účinné před rokem 1989, resp. před rokem 1960, které se týkaly povinnosti občana vykonávat vojenskou službu v souladu s náboženskou svobodou zaručenou y z 9. 5. 1948, jakož i s touto svobodou, zaručenou mezinárodními dokumenty, zejména Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl stížnosti pro porušení zákona, zrušil napadené usnesení i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal nyní věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. N. se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Vyjádření bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 25. 9. 2001. Souhlasil s obsahem stížnosti pro porušení zákona, protože podle jeho názoru v původním i v rehabilitačním řízení bylo porušeno právo občana na odepření vojenské služby, jak je garantováno v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a aplikováno v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , a následných rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky, které vyjmenoval s označením jmen obviněných, daty vyhlášení rozhodnutí a spisovými značkami, přičemž poukázal na to, že ve všech těchto případech šlo o první odsouzení obviněných kvůli trvalému odpírání vojenské služby, a v plném rozsahu se odvolal na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích. Skutkový stav v jeho trestní věci, byl vojenským soudem zjištěn správně, neboť obviněný skutečně dne 31. října 1958 si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu odvolávaje se přitom na své náboženské přesvědčení (S. J.). Soud však podle něj pochybil v tom, jak tento skutkový stav zhodnotil. Kromě důvodů uvedených shora neměl být obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950 i proto, že nesplňoval podmínku tzv. speciálního subjektu, jak byl vymezen v tr. zák. z roku 1950. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. , ve věci obviněného P. H. Dále uvedl, že ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona správně dovolává nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. . Poukázal také na stanovisko, které k tomuto nálezu přijal Ústavní soud České republiky dne 26. června 2001, sp. zn. , a v němž se uvádí, že na případy, které je možné posuzovat podle , nemá být aplikován Stanovisko se ale podle mínění obviněného nijak nedotýká dalších právních zásad, které jsou v tomto nálezu vysvětleny.

V závěru vyjádření obviněný navrhl vyslovit porušení zákona též ve vztahu k § 269 tr. zák. z roku 1950 a rovněž v ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci. Podle názoru obviněného nelze vyslovit porušení zákona v ustanovení § 227 tr. ř. proto, že toto ustanovení nebylo v napadeném rozhodnutí použito. Dále navrhl, aby byla zrušena všechna rozhodnutí předcházející napadenému rozhodnutí a také rozhodnutí na ně obsahově navazující, zejména pak usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. , a konečně aby Nejvyšší soud České republiky jej zprostil obžaloby podle tr. ř., neboť v případě obviněného nejsou pochybnosti o skutkovém stavu a jde o analogický postup jako v případě obviněného K. B., v jehož věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. .

V dalším písemném vyjádření ze dne 21. 10. 2003 ke stížnosti pro porušení zákona obviněný poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu v obdobných případech a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil nejen rehabilitační rozhodnutí, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, ale také původní odsuzující rozsudek, a následně aby sám podle § 271 odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl tak, že se obviněný J. N. zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. , byla stížnost pro porušení zákona podle tr. řádu zamítnuta, když Nejvyšší soud shledal, že zákon porušen nebyl. V odůvodnění poukázal především na skutečnost, že trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. 1950 není uveden v ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož byla některá odsuzující rozhodnutí zrušena přímo ze zákona, aniž by bylo potřeba jejich zákonnost jakkoliv přezkoumávat, neboť šlo o činy, které byly prohlášeny za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních normách. Pokud zákonodárce odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti tr. zák. 1950, nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle zákona o soudní rehabilitaci, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud zákonodárce umožnil, aby odsouzení pro uvedený trestný čin bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, je nepochybné, že existují odsuzující soudní rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. 1950, která netrpí žádnou z vad a je nutné je považovat za zákonná, třebaže se jednalo o odsouzení za trestné činy podle tr. zák. 1950, spáchané s odvoláním se na náboženské přesvědčení a přestože k původnímu odsouzení došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945 ( zákona o soudní rehabilitaci). Nejvyšší soud též připomněl, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí posuzovat napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší soud také provedl rozbor namítaného „práva na odepření vojenské služby“, které se údajně opírá o Všeobecné deklarace lidských práv a dospěl k závěru, že z této deklarace ani z jejího nevyplývá, že by snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Poukázal též na to, že ani mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Vzhledem k obsahu stížnosti pro porušení zákona a vyjádření obviněného se Nejvyšší soud zmínil též o ustanovení článku 1, článku 2 odst. 1 a článku 3d, a o tom, že české právo patří do systému evropského kontinentálního práva, a že při posuzování věci nelze vycházet z práva precedentů, jimiž se vyznačuje systém práva anglosaského.

Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , rozhodl, že usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. , se ruší pro rozpor s článkem 15 odst. 1d. V odůvodnění nálezu mimo jiné uvedl, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z článku 15d na svobodu svědomí, která patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Ústavní soud je toho názoru, že přestože stěžovatel poukazoval při odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti na své náboženské přesvědčení, odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů, které nesouvisejí s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu chráníd. Pokud jde o aplikaci o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, výčet vad uvedených v odstavci 1 citovaného ustanovení pod písm. a) až f) je toliko příkladmý a je třeba tento výčet dotvářet s ohledem na respektování základních práv a svobod a za použití zákona o soudní rehabilitaci, který vymezuje účel tohoto zákona. Protože Nejvyšší soud České republiky podle názoru Ústavního soudu přehlédl působení článku 15 odst. 1d na výklad zákona o soudní rehabilitaci, ústavní stížnosti vyhověl.

Ministr spravedlnosti nevzal stížnost pro porušení zákona zpět, ačkoliv ve vyjádření k ústavní stížnosti obviněného J. N. uvedl, že k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. , které bylo napadeno ústavní stížností, nelze mít výhrady, a zcela se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , nebyl porušen zákon. Výslovně navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, protože napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky není v rozporu se zákonem.

Podle § 314h odst. 1 tr. řádu po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

Nejvyšší soud České republiky, který pokračoval v řízení o stížnosti pro porušení zákona, přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Napadeným usnesením rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , v řízení podle , o soudní rehabilitaci tak, že podle , zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. , ve výroku o trestu. Podle , zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména pro to, že uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem nebo výměna trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zmíněném nálezu Ústavního soudu České republiky, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu, resp. vyhýbat se služební či vojenské povinnosti lze učinit jak z důvodů náboženského přesvědčení tak i z důvodů, které nesouvisejí s náboženským přesvědčením, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nevyložil ve výše uvedeném smyslu ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proto podle tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k ustanovením článku 15 odst. 1 a 3d publikované pod č. Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona nejen ve vztahu k článku 15 odst. 1d, podle něhož je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena a že každý má právo změnit své náboženství a víru nebo být bez náboženského vyznání, ale i ve vztahu k článku 15 odst. 3 tétoy. Podle d nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zrušil zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. .

Protože po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť k porušení zákona došlo v řízení před soudem, který rozhodoval v původním rehabilitačním řízení a také ministr spravedlnosti navrhl tento postup ve stížnosti pro porušení zákona. Věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, jehož věcná a místní příslušnost vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Podle tohoto ustanovení zákona o soudní rehabilitaci je k rozhodnutí podle oddílu druhého a třetího příslušný soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení. Městský soud v Brně je příslušný k dalšímu řízení ve věcech bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, který byl zrušen, též podle čl. II odst. 1 , kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. , o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento soud v dalším řízení provede přezkumné řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci, pokud jde o odsouzení obviněného J. N. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle Podle tr. řádu je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud závěrem podotýká, že po zrušení napadeného rozhodnutí nemohl ve věci sám rozhodnout za podmínek § 271 odst. 1 tr. řádu, neboť by musel nahrazovat činnost příslušného soudu prvního stupně v přezkumném řízení a takový postup by byl nejen v rozporu s § 271 odst. 1 tr. řádu, ale i s účelem řízení o stížnosti pro porušení zákona. V této věci bylo vyloučeno, aby Nejvyšší soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, neboť původní odsuzující rozsudek nebyl napaden stížností pro porušení zákona a rozhodnutí podle § 271 odst. 1 tr. řádu může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí učinit jen na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. V řízení o stížnosti pro porušení zákona je Nejvyšší soud vázán zákonem potud, že na jejím podkladě je oprávněn přezkoumat jen to rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených (§ 267 odst. 3 tr. řádu).

P o u č e n í : Proti stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 30. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek