Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1872/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 12.8.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně podle ustanovení . Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně \"nezařadila protokol z jednání s klientem A. P. art. spol. s r.o. ze dne 28.1.1998 a dopisy tohoto klienta z 29.6. a 10.7.1998 do dokumentace\", že \"nevyzvala (vyjma výzvy z 5.3.1998) tohoto klienta (ačkoli řádně nesplácel úvěr) ani ručitele popř. zástavce k plnění\", čímž \"porušila povinnost stanovenou v pracovní knize č. 121 bod 3.1.1.\", a že \"celou dokumentaci klienta si vypůjčila již 21.1.1998 z centrální spisovny a do dne předání klienta odboru 4750, tj. do 26.6.1998, tuto dokumentaci nevrátila\".

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že \"dodatečné odevzdání listin od klienta do úvěrového spisu nepovažuje za porušení pracovní kázně\" a že \"neodpovídala podle pracovní knihy za vyzývání k zaplacení klienta ani ručitele\", neboť tyto upomínky byly věcí jiného útvaru žalované, a uvedla, proč \"nebylo vhodné zejména ručitele vyzývat\" a že \"spis klienta si oprávněně ponechala jako úvěrová pracovnice po delší dobu k vlastní práci\". Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaná nedodržela subjektivní dvouměsíční lhůtu podle ustanovení , když údajná porušení pracovní kázně byla předmětem průběžných pracovních porad již od 20.2.1998.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.9.1999 č.j. -34 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovních povinností vytýkaných jí ve výpovědi pod body 1. a 3., dopustila se však závažného porušení pracovní kázně uvedeného pod bodem 2. výpovědi, když při nedodržení splátkových termínů klientem neprováděla ve stanovených lhůtách upomínání klienta ani ručitele. Soud prvního stupně neshledal, že by žalovaná nedodržela lhůtu podle ustanovení ; za den rozhodný pro vědomost žalované o porušení pracovních povinností považoval 26.6.1998, kdy byl úvěrový spis předán odboru rizikových pohledávek žalované. Z výše uvedených důvodů žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. -56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovních povinností uvedených ve výpovědi pod body 1. a 3. a že porušila své pracovní povinnosti vytýkané jí v bodě 2. výpovědi. S ohledem na charakter práce žalobkyně, na výši úvěru a závažnost dopadů při porušení pokynu upomínat ve stanovených lhůtách dlužníky a ručitele, zhodnotil odvolací soud porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně jako porušení pracovní kázně vyšší intenzity, která odůvodňuje podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení . Námitky žalobkyně, že, neshledal-li soud prvního stupně dva z tvrzených skutků za porušení pracovní kázně, je tím neplatná celá výpověď a že jí byla dána výpověď po lhůtě uvedené v ustanovení , považoval odvolací soud za nedůvodné. Dovodil, že nešlo o výpověď kumulativní, ale byla vytýkána tři zcela odlišná porušení pracovní kázně (z každého porušení mohla dát žalovaná samostatnou výpověď) a že lhůta podle ustanovení běží od doby, kdy se zaměstnavatel fakticky o porušení pracovní kázně dověděl a ne od doby, kdy se měl možnost o důvodu k výpovědi dozvědět.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že, ačkoliv měly k dispozici dostatek listinných důkazů, nepochopily správné pracovní postupy na pracovišti žalované, nedostatečně vyhodnotily důkazní materiál založený ve spise a dospěly tak k nesprávnému výsledku. Žalobkyně se proto domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění a že následně je věc nesprávně právně posouzena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná namítla, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle ve znění účinném do 31.12.2000. Nesouhlasí s důvody uváděnými žalobkyní v jejím dovolání, domnívá se, že soudy obou stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a správně jej vyhodnotily, proto navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 21.5.2002), ale - jak vyplývá i z jeho odůvodnění - v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 24.9.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \" \").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) dne 19.6.2002 a že dovolání žalobkyně (posléze doplněné podáním 3.4.2003) bylo podáno u soudu prvního stupně dne 15.8.2002.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 19.6.2002. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení a a 2 dnem 19.7.2002. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 15.8.2002, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první a - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu