Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1523/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 17.4.2000 a v průběhu řízení upravovanou, se žalobce posléze domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 600.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku postupu žalovaného, jako soudce, při vyřizování právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. .

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděnou právní věc vyřizoval na základě rozvrhu práce Okresního soudu v Karlových Varech; při projednávání této právní věci postupoval podle a jednacího řádu pro okresní a krajské soudy; do osobnostních práv žalobce nebylo při tomto soudním projednávání věci zasaženo.

Krajský soud v Plzni rozsudkem z 6.6.2001, čj. -109, žalobu žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně nejprve shrnul výtky žalobce na postup žalovaného ve věci sp.zn. Okresního soudu v Karlových Varech, které žalobce vznášel proti žalovanému v průběhu tohoto řízení o ochranu osobnosti (sp.zn. Okresního soudu v Karlových Varech); v řízení došlo k průtahům, soudce Dr. K. nepoučil účastníky řízení o advokátním tarifu platném pro jejich právní zástupce, vydaná rozhodnutí doručoval jen právnímu zástupci žalobce; podle přesvědčení žalobce jej žalovaný v průběhu řízení vedeného pod sp.zn. Okresního soudu v Karlových Varech, v níž byl projednáván spor mezi žalobkyní I. P. a žalovaným J. P. o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vystavoval psychickému utrpění, „které mělo za následek úplnou ztrátu jeho koncentrace pro výkon povolání, což mu přineslo ztrátu zakázek a dotklo se to i jeho pověsti ve společnosti“; mělo to i negativní vliv na zdravotní stav žalobce.

Soud prvního stupně provedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp.zn. (v němž již bylo řízení pravomocně skončeno) a konstatoval, že žalobce byl v průběhu tohoto řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů opakovaně poučován a vyzýván ke splnění svých povinností účastníka řízení (zejména o povinnosti navrhovat a předkládat důkazy k doložení svých tvrzení). Soud prvního stupně proto dospěl k výslednému závěru, že v činnosti žalovaného při projednávání uvedené právní věci nelze spatřovat neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Nestalo se tak, podle názoru soudu prvního stupně, ani při výslechu žalobce, ani při poskytování poučení účastníků řízení ani při provádění dokazování ke zjištění skutkového stavu; soud prvního stupně vyslovoval i názor, že „ani v žalobě žalobce není tvrzeno, že by žalovaný porušil právo žalobce na spravedlivý soudní proces“. Ani v tom, že psychický stav žalobce s přihlédnutím k jeho věku se zhoršila, že řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví působilo na žalobce nepříznivě, nelze spatřovat neoprávněný zásah ze strany žalovaného do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení a násl. .

Žaloba žalobce byla soudcem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení .

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 23.10.2001, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že tu nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce na ochranu osobnosti, takže tu není dána odpovědnost žalovaného podle ustanovení . Podle názoru odvolacího soudu je tu rozhodující, že žalovaný vykonával v tom řízení, na které poukazoval žalobce, soudní moc; výkon takového oprávnění vylučuje, podle názoru odvolacího soudu, aby při výkonu tohoto oprávnění došlo z jeho strany k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce; i z výsledků šetření soudu nebylo shledáno, že by jednání žalovaného v průběhu výkonu jeho uvedeného oprávnění nebylo přiměřené a že by bylo v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že žalovaný neměl povinnost žalobce poučovat o náhradách spojených s jeho zastupováním a žalovaný také nepochybil, když dal pokyn k doručení rozsudku soudu zástupci žalobce podle ustanovení , a nikoli tedy přímo žalobci. Není také rozhodné, že se žalobce subjektivně cítil dotčen způsobem projednávání věci žalovaným soudcem. Odvolací soud ještě připomínal, že podle usnesení Krajského soudu v Plzni z 22.6.2000, čj. -14, byly žalobcovy žalobní návrhy na náhradu za ztrátu na výdělku (2,160.000 Kč) a na náhradu škody na zdraví (550.000 Kč) vyloučeny k samostatnému projednání u příslušného okresního soudu.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 26.11.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Krajského soudu v Plzni dne 21.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v . Podáním ze 17.6.2002, sepsaným advokátkou, která byla soudem ustanovena zástupkyní dovolatele, bylo dovolání dovolatele doplněno důvody dovolání.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení a měl za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází z neúplného dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že řízení ve věci sp.zn. Okresního soudu v Karlových Varech probíhalo v důsledku postupu žalovaného se značnými průtahy a trvalo déle než dva roky; např. rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen 3.12.1999 a žalobce jej obdržel po urgencích až 19.5.2000. Podle názoru dovolatele žalovaný nepřipustil, aby v řízení byly provedeny žalobcem navržené důkazy.

Dovolatel uváděl, že je stále ochoten uvést řadu svědků a předložit i písemné podklady k doložení svého nároku vůči žalovanému, ale v průběhu řízení před soudy obou stupňů nemohl dosáhnout nápravy v soudním řízení směřujícím proti žalovanému soudci.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož platí ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn – ) i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti (tj. před 1.1.2001).

Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ; viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.).

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže tu nešlo o přípustné dovolání podle ustanovení , které je tímto předpisem umožněno proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu také o rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení ).

Bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele ještě podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (podle ustanovení ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. Krajského soudu v Plzni), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo možné dovodit, že tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodován rozdílně.

Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatel také ve svém doplněném dovolání, sepsaném ustanovenou právní zástupkyní-advokátkou, nepokládal za potřebné konkrétně uvést, zda a kterou právní otázku, řešenou v této právní věci, pokládá za otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by dovolací soud shledal dovolání dovolatele přípustným, jak to má na zřeteli ustanovení .

Zbývalo tedy dovolacímu soudu zabývat se ještě i tím, zda tu odvolací soud řešil nebo neřešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz , v závěru, ).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, dospěl k výslednému závěru, že „základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanoveními a násl. “.

Tento závěr odvolacího soudu bylo na místě posoudit ve srovnání s tím, co je vyloženo v judikatuře soudů k ustanovením a :

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanoveními a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).

K úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti je třeba zjištění, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit právo chráněné ustanovením (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 176).

Na nezpůsobilost zásahu narušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením usuzují soudy např. v případech, kdy zásah spočíval v tvrzeních, která byla pronesena kupř. za takových okolností, za nichž nehrozilo zveřejnění a nemohl tedy žádným způsobem dojít ke snížení vážnosti fyzické osoby např. mezi jejími spoluobčany (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 177).

Neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti je vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a nevybočil-li zásah z rámce daného platnými předpisy (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 196).

Nebylo by možné připustit žalobu na ochranu osobnosti pro obsah vydaného rozhodnutí (odůvodnění rozhodnutí) proti orgánu, který je povolán takové rozhodnutí učinit. Nápravě tu totiž slouží opravné prostředky proti rozhodnutí, případně návrh na opravu důvodů rozhodnutí soudu podle ustanovení (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 197).

Z uvedeného proto vyplynul hodnotící závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje v daném případě dovolání dovolatele, nelze označit jako rozhodnutí, v němž by byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem.

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě bylo dovolání dovolatele přípustné podle ustanovení a odst. 3 (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení a , jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 18. června 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu