Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 93/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY -99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. J. U., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. J. U.-Y., zastoupeného JUDr. A. L., advokátkou, proti žalované O. a. s., zastoupené JUDr. F. Ř., advokátem, o zaplacení 751 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. – 64, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. – 64 se v části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. října 2001 č. j. – 46 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 751 006 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 27. 8. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor za účelem provozování prodejny, přičemž cena nájmu byla stanovena dohodou podle z. č. částkou 400 Kč za 1 m2 měsíčně. V době uzavření smlouvy byla cena nájmu regulována , o cenách, a prováděcí , o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle níž bylo nájemné regulováno pro obchodní nebytové prostory maximálně částkou 190 Kč za 1 m2 ročně. Tato vyhláška v zmocnila zastupitelstvo obce ke stanovení diferencované vyšší sazby nájemného, než bylo stanoveno vyhláškou; Hlavní město Praha na základě tohoto zmocnění vydalo vyhlášku č. 3/93 o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, která však s ohledem na ustanovení , o obcích, byla vydána na základě neplatného zmocnění, a proto je tato vyhláška Hlavního města Prahy nulitním právním aktem. Cena nájemného za pronájem obchodních nebytových prostor byla tedy v době uzavření smlouvy regulována Platil-li nájemce (žalobce) pronajímateli (žalované) nájemné vyšší, než byla jeho maximální regulovaná cena, je toto plnění žalobce bezdůvodným obohacením žalované, které je povinna vrátit. Dne 11. 10. 1994 byla vydána nová vyhláška Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, ale protože mezi žalobcem a žalovanou nebyla podle této nové vyhlášky sjednána nová cena nájemného, soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky i nadále platila cena podle , tedy 190 Kč za 1 m2 ročně, tudíž bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce pokračovalo i nadále po nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města Prahy a dosáhlo výše 751 006 Kč. Úroky z prodlení přiznal soud v souladu s

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2002 č. j. – 64 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621 405 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení, a co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně potud, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení i po nabytí účinnosti (8. 11. 1994) nové vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994. Tato vyhláška umožňovala sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, a proto po nabytí její účinnosti sjednaná cena nájemného mezi účastníky již nebyla v rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce tak platil nájemné na základě platné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 8. 1993 včetně platného ujednání o ceně nájmu, proto odvolací soud žalobu na zaplacení bezdůvodného obohacení co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení zamítl.

Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná se bezdůvodně obohatila jen do dne nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994, tj. do 8. 11. 1994 s tím, že po tomto datu sjednaná cena nájemného již nebyla v rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce se domnívá, že byla-li v době uzavření smlouvy o nájmu neplatně sjednána výše nájmu, nemohla se takto sjednaná výše bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze proto, že nabyla účinnosti nová vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor v městě Praze. Mimoto tato vyhláška ani nestanovila žádnou výši nájemného, pouze umožnila odchýlit se od zákonem stanovené ceny konkretizované ve Pokud tedy smluvní strany neučinily žádný úkon ke zvýšení základní zákonné maximální sazby nájemného, platila nadále sazba podle S odkazem na tyto důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení žalobu zamítl, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Namítá, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že vyhláška Hlavního města Prahy č. 3/93 ze dne 25. 2. 1993, o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, je nulitním právním aktem, a proto mohli účastníci uzavřít nájemní smlouvu s výši nájemného jen podle na maximálně 190 Kč za 1 m2 ročně. Domnívá se, že byla v naprostém souladu s tehdy platným , o působnosti orgánů České socialistické republiky v oblasti cen, který platil až do 31. 7. 1991, a v době vydání citované vyhlášky se jednalo o samostatnou působnost obce, proto vyhláška správně uváděla, že jde o působnost zastupitelstva, tudíž zastupitelstvo obce mohlo určit diferencovaně sazby vyšší pro regulaci ceny nájmu. Rozhodnutí zastupitelstva obce o regulaci cen nájemného z nebytových prostor v městě Praze by mohlo být neplatné teprve po účinnosti novely počínaje dnem 1. 9. 1994, kdy byl pojem zastupitelstvo obce v nahrazen pojmem obce. Dovolatel má za to, že vydal-li orgán uvedený v obecně platném právním předpisu podle jeho zmocňovacího ustanovení obecně závaznou vyhlášku, nemůže být tato vyhláška považována za neplatnou, protože není v rozporu s ustanovením obecně závazného právního předpisu (viz ve znění platném do 1. 9. 1994). Žalovaný je toho názoru, že neplatnost vyhlášky by mohl vyslovit toliko Ústavní soud a soudcům odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nepřísluší rozhodovat o tom, zda obecně závazná vyhláška Hlavního města Prahy je nulitním právním aktem, a na základě tohoto závěru pak dovozovat neplatnost konkrétního ujednání v nájemní smlouvě. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že ustanovení , ve znění platném do 1. 9. 1994, je v rozporu se zákonem o obcích. Poukazuje i na obč. zák. s tím, že nebylo-li nájemné v rozhodné době upraveno zákonem, ale jen vyhláškou, pak nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky v dobré víře je platná i v části výše nájemného, byť by se toto ujednání odchylovalo od vyhlášky. Z výše uvedených důvodů se domnívá, že nezískal na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení ve smyslu obč. zák. a navrhl, aby dovolací soud v dané věci zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání obou účastníků v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „ “).

Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalované.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání žalované přípustné podle , neboť směřuje do potvrzující části výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621 405 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení.

Dovolání žalované není přípustné ani podle , protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalované je přípustné podle Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti potvrzující části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. – 64 není podle přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu po právní stránce zásadní význam, protože otázka nicotného (nulitního) právního aktu byla již řešena Nejvyšším soudem České republiky a judikatura je v tomto směru jednotná [srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1183, svazek 17, s odkazem na dřívější rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, a č. 11, ročník 2000, kde byl vysloven právní názor, že „mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do „záporné kvality“ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti (takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na neexistující)]. Jestliže Hlavní město Praha vydalo vyhlášku č. 3/93, o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, která nebyla vydána na základě zmocnění v zákoně, ale jen na základě zmocnění ve , jež bylo s ohledem na ustanovení , o obcích, neplatné, pak tato vyhláška Hlavního města Prahy č. 3/93 byla vydána na základě neplatného zmocnění, a je proto nulitním právním aktem. Takto vyřešená právní otázka odvolacím soudem není v rozporu s dosavadní judikaturou a ani v rozporu s hmotným právem, a to ani s žalovanou připomínaným ustanovením obč. zák. a právní posouzení odvolacím soudem v dané věci je tedy v tomto směru správné.

Dovolání žalobce je v dané věci přípustné ( ), neboť bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ; bylo podáno včas, osobou oprávněnou ( ), řádně zastoupenou advokátkou ( ), splňuje formální i obsahové znaky předepsané a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení žalobce nenamítá a ani nebyly zjištěny.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze v části napadené žalobcem v souladu s a 3 a dospěl k závěru, že jeho dovolání je důvodné.

Podle obč. zák. je nájem nebytových prostor upraven zvláštním zákonem, tj. , o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle tohoto zákona není-li výše nájemného nebo úhrada za podnájem upravena obecně závazným právním předpisem, stanoví se dohodou.

Odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci byla v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor podle mezi účastníky cena nájemného regulována na maximálně 190 Kč za 1 m2 ročně, a platil-li nájemce (žalobce) pronajímateli (žalované) nájemné vyšší, než byla jeho maximální regulovaná cena, je toto plnění žalobce bezdůvodným obohacením žalované, které je povinna vrátit. Dovodil-li ale dále, že po účinnosti (8. 11. 1994) nové platně vydané vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, již nebyla mezi účastníky sjednaná cena nájemného (podle nájemní smlouvy ze dne 27. 8. 1993) ve výši 400 Kč za 1 m2 měsíčně v rozporu s obecně závazným právním předpisem, je tento právní závěr nesprávný. Je třeba přisvědčit názoru žalobce a právnímu závěru soudu prvního stupně, že nebyla-li při uzavření smlouvy o nájmu z nebytových prostor platně sjednána cena nájmu, a cena nájmu byla upravena obecně závaznou , nemohla se cena nájmu bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze proto, že byla vydána podle novelizované nová vyhláška Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, která ani nestanovila žádnou pevnou výši nájemného u určitých nebytových prostor, ale pouze umožnila sjednat vyšší nájemné, než byla maximální sazba nájemného podle Nebyla-li tedy mezi žalobcem a žalovanou podle této nové vyhlášky Hlavního města Prahy sjednána nová cena nájemného, platila mezi účastníky i nadále cena nájemného podle , tedy 190 Kč za 1 m2 ročně. Bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce tedy pokračovalo i nadále po nabytí účinnosti (8. 11. 1994) nové vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor vydané dne 11. 10. 1994.

Dovolací důvod žalobce, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu , byl tudíž uplatněn důvodně.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadená část rozsudku je správná, dovolací soud rozsudek v napadené části zruší ( ) a věc vrátí v tomto rozsahu soudu k dalšímu řízení ( ). V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem ), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( , věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. června 2003

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu