Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1468/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání společnosti s ručením omezeným S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26.2.2002, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. (žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. společnosti s ručením omezeným S., zastoupené advokátem, a 2. výrobnímu družstvu S. Ch., zastoupenému JUDr. K. H., o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1.11.1995, domáhající se uložení povinnosti žalované S., s.r.o., uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 501 a pozemku parc. č. 1246 v Ch. a uložení povinnosti žalovanému družstvu S. Ch. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 1246, 137/5 a 135/6 v katastrálním území Ch., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 31.3.1999, čj. -55.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 29.9.1999, sp. zn. ; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 26.4.2000, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29.9.1999, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Chebu z 31.3.1999, čj. -55, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že pokud si soud prvního stupně a hlavně dovolací soud vyložily ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) restriktivně tak, že bylo pro uznání postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 3 tohoto zákona nezbytné alespoň uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. a že v ostatních případech, kdy nárok uplatněn z nejrůznějších důvodů nebyl, nelze o charakteristice oprávněné osoby podle uvažovat, není možné s uvedeným názorem souhlasit. Dovolací soud připomínal, že pro další řízení je názor dovolacího soudu pro soud prvního stupně (a případně i pro soud odvolací) závazný podle ustanovení , věta druhá, .

V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování rozhodl Okresní soud v Chebu rozsudkem z 29.8.2001, čj. -129, že žalovaná S., s.r.o., je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 591 s pozemkem parc. č. 1246 v Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 4482 v katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu v Ch.; také žalované S. Ch. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 1246 a parc. č. 137/5, zapsaných na listu vlastnictví č. 128 katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu v Ch. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo oběma žalovaným uzavřít tyto dohody se žalobkyní do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 6.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení ve znění Původní spoluvlastník K. S., jako jediný z původních spoluvlastníků, učinil výzvy povinným osobám k vydání nemovitostí a podal také včas žalobu u soudu, když povinní nemovitosti nevydali. K. S. spolu se svým bratrem vlastnili Ľ nemovitostí a jejich matka ˝ těchto nemovitostí. V průběhu řízení K. S. zemřel a do řízení vstoupila žalobkyně jako jeho dcera a jediná dědička. Soud prvního stupně proto pokládal žalobu žalobkyně za důvodnou a uložil žalovaným povinnost vydat žalobkyni nemovitosti uvedené v její žalobě. Pokud se žalované právnické osoby domáhaly, aby žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovaným rozdíl mezi původní cenou věcí a jejich cenou v době podání písemné výzvy k vydání věcí, byl soud prvního stupně toho názoru, že tu na straně žalovaných nejde o synallagmatický závazek, o němž by mělo být rozhodnuto v tomto řízení, ale žalovaní se mohou uvedeného nároku v případě jeho doložení domáhat v samostatném řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení .

O odvolání žalobkyně i žalovaných rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 26.2.2002, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn jen tak, že „lhůta k uzavření dohody o vydání nemovitostí se neukládá“; ve zbývajících výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení částkou 11.465 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo shledáno důvodným, pokud šlo o odvolání žalovaných, a odvolání žalobkyně bylo shledáno důvodným jen zčásti.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z právního závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení a 2 (ve znění pozdějších předpisů), jak tento závěr uváděl již i dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, a že tu také byla ze strany žalobkyně podána včas výzva k vydání nemovitostí. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku nedostatku pasívní legitimace, uplatněnou žalovaným družstvem S. Ch., když tento žalovaný je subjektem, který žalobkyní uváděné nemovitosti držel ke dni počátku účinnosti Sb (tj. k 1.4.1991). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení jako věcně správný v části ukládající žalovaným povinnost uzavřít dohodu se žalobkyní o vydání nemovitosti.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení jen v tom výroku, jímž byla stanovena lhůta jednoho měsíce k uzavření dohod o vydání nemovitostí. Stanovení takové lhůty tu nebylo na místě, když tu došlo k nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohod, a to s účinkem do právní moci rozsudku bez dalšího.

Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rovněž rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou společnost s ručením omezeným S. v řízení zastupoval, dne 17.4.2002 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno dne 16.5.2002, tedy ve lhůtě uvedené v .

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení a odst. 3 a byl toho názoru, že rozsudkem odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako odvolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že soudy obou stupňů se nezabývaly námitkami dovolatele, že tato dovolávající se společnost s ručením omezeným není a nemůže být povinnou osobou podle ustanovení V daném případě byl dům čp. 591 a pozemek parc. č. 1246 v Ch. v době podání výzvy k jejich vydání oprávněné osobě (tj. k 1.11.1995) vlastnictvím obchodní společnosti vzniklé v roce 1990 a do jejího vlastnictví se tyto nemovitosti dostaly převodem z družstva, které samo vzniklo také v roce 1990. Výrobní družstvo S. Ch. je složeno z členů družstva, kterými jsou výlučně fyzické osoby. Družstvo tu získalo nemovitosti od státu za podmínek splnění ekonomického ekvivalentu hodnoty věci. Dovolatel dále zdůrazňoval, že z jeho strany byl dům čp. 591 v Ch. převeden v roce 1999 na jiný subjekt, takže už nemovitosti nemá ve svém vlastnictví; k tomuto převodu došlo v době, kdy v předchozím řízení odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně.

Dovolání dovolatele S., s.r.o., Ch. bylo Okresním soudem v Chebu předloženo dne 7.8.2002 dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. je založeno (na č.l. 165) usnesení Ústavního soudu Čr ze 16.7.2002, , jímž byl odmítnut návrh – ústavní stížnost navrhovatelů S., s.r.o., Ch. a S. Ch., výrobního družstva, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26.2.2002, sp. zn. . V odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že nebyl shledán zásah do práv, kterých se uvedené právnické osoby dovolávaly; v usnesení Ústavního soudu bylo uvedeno, že „odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalovanými – pokud jde o splnění podmínky existence státního občanství právního předchůdce žalobkyně i pokud jde o její postavení jako osoby oprávněné podle , 2 , ve znění pozdějších předpisů“.

Při posuzování dovolání dovolatele S., s.r.o., Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26.2.2002, sp. zn. , vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož tento zákon, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i na řízení zahájená před účinností (tj. před 1.1.2001), není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení ).

Protože dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno přípustnost dovolání dovolatele posoudit podle ustanovení a odst. 3 , jak na to poukazoval i dovolatel ve svém dovolání.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. , ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že v tomto případě šlo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (když i dovolacím soudem byl k řešení této konkrétní právní otázky zaujat právní závěr ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 26.4.2000, ), anebo že by šlo o řešení právní otázky, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

V dovolacím řízení bylo nutno ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla nebo nebyla právní otázka, která je sporná mezi žalobkyní a žalovanými, řešena v rozporu s hmotným právem. Při tomto posouzení vycházel dovolací soud zejména z právních závěrů, obsažených v rozhodnutích a stanoviscích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Podle ustanovení jsou osobami povinnými k vydání věcí oprávněným osobám stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti (tj k 1.4.1991) věc drží (s výjimkami uvedenými v a b/ ). Toto ustanovení tedy neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (případně v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila).

Povinnost vydat věc, jež byla fyzické osobě odňata, stíhá tedy všechny právnické osoby (organizace) s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou účastní a obchodních společností, jejímiž společníky jsou výhradně fyzické osoby (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 104 /243/ a 113 /249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Povinnost vydat věc stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na stát, koupila od státu. Tato osoba, jež je povinna věc vydat, má právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci od státu, s tím, že tento nárok uplatní u příslušného orgánu státní správy (srov. i ve znění zákonného opatření č. a ) (viz č. 34/1993, str. 109 /243/ a str. 113 /249/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 19.11.1998, , uveřejněném pod č. 70 (usnesení) ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní závěr, že povinnou osobou podle ustanovení je i družstvo a že pod pojem obchodní společnosti se společníky, jimiž jsou výlučně fyzické osoby, se nepodřazuje pojem družstva.

Z uváděné právní úpravy a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 26.2.2002 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě byla otázka aplikace a výkladu ustanovení , a na projednávanou právní věc řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem (srov. , v závěru, ).

Neshledal proto dovolací soud v daném případě, že by dovolání dovolatele bylo přípustné ve smyslu ustanovení a odst. 3 a přikročil k odmítnutí dovolání podle ustanovení a jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení , umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v řízení úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele rekapitulujícího procesní stanovisko žalobkyně, učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 17. června 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu