Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F7CB6AEA3203A6F7C1257A4E0066C914.html
HTML · 17.04 KB
No categories available
26 Cdo 322/2003
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. července 2000, č. j. 5 C 136/2000 -52, výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č. 2 nacházející se v přízemí domu č. p. 1152 v ulici L. v B., o velikosti 3+1, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, předsíně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000 -72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. o bytové náhradě tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat „do třech měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Jinak, tj. v části výroku I., týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, a ve výroku II. o nákladech řízení účastníků, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. dubna 2002, č. j. 26 Cdo 229/2001 -89, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. září 2002, č. j. 28 Co 251/2002 -114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě učiněných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že žalovaní předmětný byt užívají bez právního důvodu, a že dostačující bytovou náhradou je v daném případě přístřeší. Dovodil totiž, že jejich nájemní vztah k bytu, založený nájemní smlouvou ze dne 16. ledna 1992 (dále jen „nájemní smlouva“), sice měl skončit uplynutím doby, na kterou byl sjednán, tj. dnem 31. ledna 1995, avšak podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , v tehdy platném znění, se – ze zákona – prodlužoval až do dne 31. ledna 2000 (podal-li žalobce žalobu o vyklizení předmětného bytu teprve dne 10. února 2000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního závěru, že předmětný byt užívají bez právního důvodu. Namítli, že nájemní smlouva na dobu určitou se v důsledku nových skutečností – podrobně specifikovaných v dovolání – změnila na nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu , ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 4. července 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000 -72, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky rozsudkem ze dne 23. dubna 2002, č. j. 26 Cdo 229/2001 -89) až dne 24. září 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat, jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř. “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 , § 241 odst. 1 o.s.ř. ) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř. ).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. ; přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001 , uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu , ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř. , ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučení mimo jiné i tak, že „dovolání může účastník podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“. Zbývá dodat, že žalovaní podali dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. ), avšak – ve shodě s poučením, jehož se jim dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalovaných do vlastních rukou dne 17. října 2002 a dovolání podali k poštovní přepravě dne 4. prosince 2002). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001 , jde však o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nemůže být dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Poučení, v němž odvolací soud upozornil účastníky řízení na možnost podat dovolání, “jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam”, nemá – při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu , ve znění účinném před 1. lednem 2001 – žádný právní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a procesně úspěšnému žalobci náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu