Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 665/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 29. 11. 2002, č. j. -56, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) z 30. 7. 2002, č. j. -48, jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.

Odvolací soud považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že pro nedostatek podmínky řízení – překážky věci rozsouzené ve smyslu (dále jen „OSŘ“) - muselo být řízení v této věci podle věta prvá zastaveno. Žalobce se domáhá určení, že žalovaný není vlastníkem pozemku parc. č. 2431/3 v kat. území S., avšak v řízení mezi právním předchůdcem žalobce bylo o vlastnickém právu žalovaného, resp. jeho právní předchůdkyně, k tomuto pozemku již soudem pravomocně rozhodnuto. Vlastnické právo žalovaného k tomuto pozemku posuzoval soud také v řízení o žalobě žalovaného na plnění vůči právnímu předchůdci žalobce, přičemž šlo o plnění, které bylo z vlastnického práva k tomuto pozemku odvozováno – o vyklizení pozemku.

Tak rozsudkem soudu prvního stupně z 1. 7. 1996, č. j. -63, který nabyl právní moci 9. 1. 1998, když byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 11. 1997, č. j. -109, byla vůči žalované V. K. zamítnuta žaloba na určení, že žalobce L. K., nar. 5. 6. 1932, je vlastníkem pozemků parcel č. 2430, 2431, 2434 a 2435 v kat. území S. Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal nabytí těchto pozemků (parc. č. 2431 vznikla sloučením parc. č. 2431, 2434 a 2442 a parc. č. 2430 vznikla sloučením parc. 2430, 2435 a 2443) kupní smlouvou, uzavřenou 7. 4. 1952 s M. Š. Předmětem této kupní smlouvy byly zemědělské usedlosti čp. 7 a čp. 27 v kat. území S. Nenáležely k nim pozemky, označené v žalobě, neboť je přídělem nabyli J. a T. P. Poté v roce 1961 přešly pozemky do vlastnictví státu a v roce 1994 byly v restitučním řízení podle zákona o půdě vydány V. K. jako dceři původních vlastníků J. a T. P.

Dále bylo k žalobě Z. Z., který je žalovaným v této věci, uloženo rozsudkem soudu prvního stupně z 10. 1. 2000, č. j. -23, který nabyl první moci 18. 2. 2000, L. K., nar. 5. 6. 1932, aby vyklidil pozemek parc. č. 2431/3 v kat. území S. Šlo o pozemek, který byl geometrickým plánem ze 17. 11. 1998 oddělen z pozemku parc. č. 2431 a který Z. Z. nabyl kupní smlouvou, uzavřenou 2. 8. 1999 s V. K. Také uvedený rozsudek z 10. 1. 2000, č. j. -23, jako pravomocný rozsudek o žalobě na plnění představuje i podle stávající judikatury (nález č. 5/svazek 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) překážku věci rozsouzené pro novou žalobu na určení. Rozsudkem na plnění byla současně posouzena otázka vlastnického práva ke sporné nemovitosti, z něhož bylo na plnění žalováno.

L. K., nar. 5. 6. 1932, zemřel 28. 5. 2001, a žalobce, který je jeho synem, je jedním z jeho dědiců (kromě syna M. K. a dcery M. D.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené proto, že ve věcech sp. zn. a sp. zn. nejde o totožný předmět řízení, daný žalobním petitem ve spojení se skutkovým zdůvodněním. O překážku věci rozsouzené totiž nejde, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah, avšak opírá se o nové skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení nebo k nimž došlo až později (R 39/1988). O překážku věci rozsouzené nejde také tehdy, je-li předmětem řízení nárok, jehož důvodnost soud v dřívějším řízení posoudil v rámci otázky předběžné ( ), neboť nejde o tentýž žalobní petit. K tomu žalobce odkazuje na “komentář k vydaný ke stavu 1. 1. 2002, v němž autoři tohoto komentáře tento názor zastávají“. Dále žalobce rozvádí, že kupní smlouvou ze 7. 4. 1952 koupil jeho otec nejen domy čp. 7 a 27, ale také mimo jiné pozemek parc. č. 2434, jehož držbu převzal od M. Š., která jej nabyla přídělem. Pozemek držel otec žalobce až do roku 1961, kdy byl převeden do vlastnictví Státního statku N. H. a kdy došlo ke sloučení pozemku parc. č. 2434 do pozemku parc. č. 2430. Původním pozemek parc. č. 2434 byl M. Š. přidělen dříve než J. a T. P. a jeho dalším přidělením nemohla M. Š. vlastnické právo k přidělenému pozemku pozbýt. V důsledku sloučení pozemků byl v restitučním řízení vydán V. K. pozemek parc. č. 2431 včetně pozemku parc. č. 2434, „když tento pozemek jakoby zmizel“, a proto také nebyl otec žalobce úspěšný ve věci sp. zn. . To jsou podle žalobce nové skutečnosti a projednání nyní podané žaloby proto nebrání překážka věci rozsouzené. Žalobce navrhl, aby usnesení obou stupňů byla zrušena. Současně navrhl změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že „žalovaný není vlastníkem pozemkové parcely 2431/3 v celém rozsahu, nýbrž bez parcely 2434 v původním rozsahu“.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle , bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného dovolacího důvodu. Šlo tedy o správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť projednání věci brání překážka věci rozsouzené, kterou představují věci sp. zn. a sp. zn. .

Soud může o věci jednat jen za splnění podmínek řízení podle , to znamená i podmínky spočívající v tom, že o věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto ve smyslu . Pokud v nově zahájené věci existuje překážka věci pravomocně rozsouzené, jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví ( odst. l věta prvá ).

Totožnost řízení je dána totožností jejich předmětů a totožností jejich účastníků. Předmětem občanskoprávního řízení je žalobci uplatněný nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2000).

Povinností žalobce ve sporném řízení je vylíčení rozhodujících skutečností (srov. odst. l ), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“ apod. navíc zde jde o kvalifikaci, která je již nadbytečná), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Právní kvalifikace těchto tvrzení je věcí soudu a žalobce ji nemusí uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. ). O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou - při stejném žalobním petitu - vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti. Právním důvodem žaloby je třeba rozumět tvrzený hmotněprávní nárok, který lze ovšem identifikovat jen na základě skutkových tvrzení uplatněných žalobcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 5. 2002, sp. zn. , publikovaný pod C 1103/svazek 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor rozhodnutí“).

Řízení se může týkat týchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 4. 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 401/svazek 4 Souboru rozhodnutí).

Pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, vychází - li ze stejného skutkového základu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 12. 2001 sp. zn. , publikovaný pod C 907/svazek 13 Souboru rozhodnutí, a usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 1. 1994, sp. zn. , publikované pod č. 5/svazek 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V pravomocně skončené věci sp. zn. soudu prvního stupně domáhal se právní předchůdce žalobce L. K., nar. 5. 6. 1932, vůči právní předchůdkyni žalovaného V. K. určení vlastnictví k pozemkům parc. 2430, 2431, 2434 a 2435 v kat. území S. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že pozemky nabyl kupní smlouvou, uzavřenou 7. 4. 1952 s M. Š., která je nabyla dříve přídělem a od které také pozemky převzal do držby. V roce 1961 přešly pozemky na stát a byly protiprávně vydány v restitučním řízení právní předchůdkyni žalovaného, která je v katastru nemovitostí vedena jako jejich vlastnice (po sloučení jde o pozemky parc. č. 2431 a č. 2335). Návrh na obnovu tohoto řízení byl zamítnut usnesením soudu prvního stupně z 27. 9. 1999, č. j. -8, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 12. 1999, č. j. -16.

V této nové věci sp. zn. podal žalobce proti žalovanému žalobu na určení, že pozemek parc. č. 2431/3 není vlastnictvím žalovaného. Jde o totožnost účastníků s věcí sp. zn. , neboť žalobce je jako dědic (resp. také jako jeden z dědiců) procesním nástupcem L. K., nar. 5. 6. 1932, zemřelého 28. 5. 2001, a žalovaný je procesním nástupcem V. K., neboť odvozuje vlastnické právo k tomuto pozemku z kupní smlouvy, kterou s ní uzavřel 2. 8. 1999. Jde také o totožný předmět řízení, neboť pozemek parc. 2431/3, ohledně kterého má být v tomto novém řízení o vlastnickém právu rozhodováno, vznikl oddělením z pozemku parc. č. 2431, přičemž vlastnické právo k tomuto pozemku bylo předmětem řízení ve věci sp. zn. . V této nové věci však žalobce přichází s novým vylíčením rozhodujících skutečností – tvrdí totiž, že vlastnictví k pozemku parc. 2431, resp. k pozemku parc. č. 2431/3 nabyl jeho otec vydržením, neboť se ujal jeho držby v dobré víře, že mu patří podle kupní smlouvy ze 7. 4. 1952, přičemž do vydržecí doby může si započítat i oprávněnou držbu tohoto pozemku jeho právní předchůdkyní M. Š. Jde tedy o nová skutková tvrzení a totožnost věcí sp. zn. a sp. zn. není dána.

Projednání této nové věci sp. zn. však brání překážka věci rozsouzené, spočívající v pravomocném rozsudku sp. zn. . Pokud jím bylo k žalobě žalovaného právnímu předchůdci žalobce uloženo, aby vyklidil pozemek parc. 2431/3, neboť soud dospěl k závěru, že žalovaný nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku kupní smlouvou, uzavřenou s V. K., byla tím vyřešena otázka existence vlastnického práva k předmětnému pozemku nyní žalovaného Z. Z. Byť to nebylo v uvedeném rozsudku výslovně uvedeno, znamená to, že právní předchůdce žalobce, který se v řízení bránil také tím, že pozemek měl v držbě od roku 1952, kdy uzavřel kupní smlouvu ohledně domů čp. 7 a 27, vlastnictví k předmětnímu pozemku nevydržel.

Z uvedeného vyplývá, že projednání věci o určení, že žalovaný není vlastníkem pozemku parc. č. 2431/3, brání překážka věci rozsouzené, kterou je věc sp. zn. soudu prvního stupně, ve smyslu . Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle věta prvá zastavil a je tak správný i právní závěr odvolacího soudu, že byly naplněny předpoklady pro zastavení řízení podle odst. l .

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto ( ).

Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, náležela by mu proto náhrada nákladů tohoto řízení, ty mu však nevznikly (, a 142 odst.l ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2003

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu