Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
C8D86EA97AFA010CC1257A4E0068919F.html
HTML · 31.66 KB
No categories available
3 Tdo 309/2003
U S N E S E N Í
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. H. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Krajského státního zástupce v Brně jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.
O stížnosti Krajského státního zástupce v Brně podané proti výše citovanému usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 tak, že je podle § 149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že ohledně obviněného M. H. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí a podle § 231 odst. 1 tr. ř. per analogiam, za použití § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam zastavil trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných T. K. a D. K., směřující proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Důvodem uplatněným v dovolání je důvod uvedený v § 265a odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť došlo k zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního stíhání v dané trestní věci a zopakovala důvody, jež uvedly ve svých rozhodnutích Krajský soud v Brně ohledně obviněných M. H., T. K. a D. K. a Vrchní soud v Olomouci ohledně obviněných T. K. a D. K., jež spočívají především v dovozovaném porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), tzn. v porušení práva obviněného na projednání jeho záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, když podle názoru Krajského soudu v Brně bylo toto porušení mezinárodní smlouvy možným důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a z obdobného názoru vyšel i Vrchní soud v Olomouci, který ve výroku o zastavení trestního stíhání aplikoval výše uvedené ustanovení per analogiam.
Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v případě obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání podle analogického použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jejího názoru nelze akceptovat konstrukci „pomocného kritéria“ pro stanovení extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě sčítáním ze spisu zjištěných časových údobí „ničím neodůvodněných průtahů“ a jejich porovnáváním s promlčecí dobou podle § 67 odst. 1 tr. zák. Rovněž se neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě do značné míry odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně poškozeného, protože trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít ke zkrácení zákonných práv nejen České republiky, ale rovněž Slovenské republiky. Odhlédnout nelze ani od výše způsobené škody ve výši 4.526.142,- Kč, respektive 12.531.226,- Kč. Podle názoru dovolatelky nelze mít případ obviněných T. K. a D. K. za natolik výjimečný a extrémní, aby bylo nutno přistoupit k analogické aplikaci § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když navíc článek 6 odst. 1 Úmluvy výslovně signatářskému státu neukládá povinnost za specifikovaných okolností řízení zastavit. Bezdůvodné průtahy v řízení je podle jejího názoru možno řešit v úvahách o moderaci ve sféře trestního postihu.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 v bodě II., a při nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 , aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože dovolatelka tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části usnesení předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.
V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není, jak bude uvedeno níže.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle platného znění článku 10 Ústav y (účinného od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v § 2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97 ). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98 ). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil postup, který by odpovídal závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu ani nenaznačil.
Odlišné stanovisko k této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit, ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně posouzeny ze všech v úvahu přicházejících hledisek a výrok o zastavení trestního stíhání musí být především přesvědčivě odůvodněn s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným bez neodůvodněných průtahů, jež vede ke spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. ř. je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení.
Zastavením trestního stíhání na podkladě zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní stíhání v posuzované věci bylo ve vztahu ke všem třem spoluobviněným zahájeno v průběhu roku 1992. Dne 31. 8. 1995 byl vyšetřovací spis předložen státnímu zástupci a dne 9. 4. 1996 byla ve věci podána první obžaloba. Dne 6. 11. 1997 rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a doplněné vyšetřování bylo ukončeno dne 8. 11. 2000. Dne 30. 1. 2001 byla krajským státním zástupcem v Brně podána nová obžaloba, krajský soud však opětovně usnesením ze dne 28. 6. 2001 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, Vrchní soud v Olomouci však na podkladě stížnosti státního zástupce napadené rozhodnutí zrušil usnesením z 11. 3. 2002 a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci následně ve věci rozhodly způsobem popsaným v úvodu tohoto rozhodnutí.
Vrchní soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných T. K. a D. K. poté, co dospěl k závěru o porušení práva těchto obviněných, aby jejich trestní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jež vyplývá z článku 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění svého rozhodnutí soud poukázal na skutečnost, že v předmětné věci uplynula od zahájení trestního stíhání doba přesahující deset let a že celková doba objektivně zjištěných průtahů orgánů činných v trestním řízení se přiblížila délce promlčecí lhůty žalovaného trestného činu. Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě do značné míry odpadl argument, že právo na spravedlivý proces má i poškozený, když poškozenou má být Česká republika, jejíž orgány vyvolaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odlišnou situaci shledal ohledně obviněného M. H., neboť je mu za vinu kladen trestný čin, k němuž se vztahuje promlčecí doba v trvání dvanácti roků, a v jeho případě nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné jako u ostatních spoluobviněných.
Poté, co Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadené části rozhodnutí vrchního soudu, shledal, že v případě obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání podle analogického použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Lze přisvědčit názoru nejvyšší státní zástupkyně, že při posuzování předmětné věci nelze prostým sečtením ze spisu zjištěných časových údobí tzv. „nečinnosti“ orgánů činných v trestním řízení a jejich porovnáním s délkou promlčecí doby příslušného trestného činu mechanicky aplikovat jako kritérium stanovení extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zák. Rovněž nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že v daném případě odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně poškozeného, když trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít rovněž ke zkrácení zákonných práv Slovenské republiky. Nelze dále přehlédnout ani skutečnost, že soud I. stupně v pořadí druhou podanou obžalobu ve věci nejprve předběžně projednal a rozhodl o vrácení věci k došetření, poté, co bylo nadřízeným soudem toto rozhodnutí zrušeno a měl ve věci jednat, rozhodl o zastavení trestního stíhání s odkazem na nepřiměřenou délku trestního řízení, jak vyplývá z úvodu tohoto rozhodnutí.
V dané věci přispěla k prodloužení trestního řízení mimo jiné i skutečnost, že část trestné činnosti obviněných měla být spáchána na území Slovenské republiky, což nemalou měrou ztížilo opatřování důkazů vztahujících se k území cizího státu, kdy byla nezbytná součinnost jeho úřadů, občanů i dožádaných soudů. S přihlédnutím k celkové výši způsobené škody a skutečnosti, že žalované trestné činy spadají do kategorie trestných činů proti hospodářské kázni a trestných činů daňových, lze ve vztahu k posuzovanému případu konstatovat, že na jeho objasňování a dokazování jsou kladeny zvýšené nároky a že se tedy nejedná o věc, kterou lze považovat za jednoduchou, naopak je možné ji označit za věc důkazně náročnou, tedy ve smyslu dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu za věc složitou.
Do určité míry lze přisvědčit zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že mezi některými úkony orgánů činných v trestním řízení (včetně řízení před soudem), došlo k určitým časovým prodlevám, což bezesporu ovlivnilo celkovou délku řízení, která se však s ohledem na všechny okolnosti a především závažnost projednávané věci nejeví natolik nepřiměřená, aby při respektování práva obviněného na spravedlivý proces, byly opomenuty ostatní zásady trestního řízení, především dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.
V uvedené trestní věci tedy Nejvyšší soud zjistil, že právo obviněných na projednání jejich záležitosti v přiměřené lhůtě nebylo porušeno tak extrémním způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Listin y a Úmluvy, a tudíž aby se takové porušení dostalo do extrémního rozporu s právem státu na trestní stíhání pachatele, a mohlo se tedy stát podkladem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, jíž použila ve svém dovolání.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, neboť na podkladě skutkového stavu, z něhož v předmětné věci Krajský soud v Brně a posléze Vrchní soud v Olomouci vycházely, nebylo možno dospět k právnímu závěru, že ohledně obviněných T. K. a D. K. jsou dány podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 , ve výroku ad II., při nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 . Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provádět další dokazování.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem I. stupně, Krajský soud v Brně je povinen nařídit hlavní líčení a rozhodnout o podané obžalobě při respektování právních názorů vyslovených zdejším soudem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová