Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 1/2002

U S N E S E N Í

Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město usnesením č. j. -649 ze dne 24. srpna 2001 podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. zastavil trestní stíhání O. M. pro skutek, že dne 7. 7. 1990 kolem 13, 40 hodin v P., na zastávce tramvaje č. 1 v N. ulici, v úmyslu zmocnit se peněz společně s J. F., R. E., ml. R. H., P. M. a P. S. napadli bčany VSR N. T. H., a H. V. C. tak, že je byli pěstmi do obličeje a kopali a poté jím odcizili 370, - Kčs a digitální hodinky v hodnotě 50,- Kčs, jímž měl být spáchán trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Stížnost státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. října 2001, č. j. -664, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v projednávaném případě bez zavinění obviněného nebyla jeho věc projednána ani za 11 let (od vznesení obvinění), čímž došlo k porušení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, k níž přistoupila i Česká a Slovenská Federativní Republika (sdělení č. 209/1992 Sb. ve spojení s ústavním ), jenž stanoví, že účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Poukázal přitom na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v nichž byla odmítnuta námitka žalovaných států o nedostatečném personálním obsazení soudů a velkém množství případů, jako důvodu pro nepřiměřenou délku řízení s tím, že dobu více než šesti let bez pravomocného skončení trestního řízení již v žádném případě nelze tolerovat. V projednávané věci uvedená lhůta byla ještě výrazně překročena. Přitom podle okresního soudu nešlo o věc skutkově složitou a nebylo zjištěno, že by obviněný svým chováním k průtahům jakkoli přispěl. Za nešťastnou považuje zejména nečinnost krajského soudu po vyloučení věci obv. M. k samostatnému projednání a následné postoupení věci okresnímu soudu, když muselo být zjevné, že ten bude muset celé řízení opakovat, ačkoli podstatná část dokazování i vůči obv. M. byla již v hlavním líčení provedena. Byť objektivně k promlčení trestního stíhání nemohlo dojít okresní soud připomněl skutečnost, že u zažalovaného trestného činu loupeže činí tato lhůta deset let.

Krajský soud v Plzni se s výše uvedenými důvody plně ztotožnil. Konstatoval, že k průtahům v dané věci došlo výlučně vinou státu. I když rozhodnutí Evropského soudu nejsou součástí našeho právního řádu a nejsou proto obecně závazná, Evropská úmluva o občanských právech je součástí našeho právního řádu, je tudíž závazná a z hlediska právní síly je postavena na úroveňy a má přednost před zákonem. Podle názoru stížnostního soudu je smyslem práva na spravedlivý proces kromě jiného, aby pokud jde o trestní řízení, byli pachatelé trestných činů v případě uznání viny spravedlivě potrestáni a aby bylo dosaženo účelu trestu. Trest ukládaný za dvanáct a možná i za více let po spáchání trestného činu účelu trestu neodpovídá. Postup soudu prvního stupně proto shledal plně důvodným.

Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. -664, podal dne 28. 12. 2001 ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném odůvodnění uvádí, že soudy pro zastavení trestního stíhání nesprávně shledaly okolnosti uvedené v ustanovení h) tr. ř., ačkoli ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech i navazující ustanovení d, nespojují nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci soudem s nepřípustností dalšího trestního stíhání a povinností takové stíhání zastavit, a ze zmíněných ustanovení takový závěr ani nelze vyvodit. I když prý lze připustit, že v této trestní věci skutečně mohlo dojít k porušení práva obviněného O. M. na projednání jeho věci soudem v přiměřené lhůtě ve smyslu cit. Úmluvy, nelze to podle mínění ministra spravedlnosti spojovat s povinností trestní stíhání zastavit. Aplikovat ustanovení h) tr. ř. lze podle stěžovatele především tehdy, pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, stanoví nepřípustnost trestního stíhání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného O. M. porušen zákon v ustanovení tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení odst. odst. 1 a h) tr. ř., aby podle tr. ř. toto usnesení, i předcházející mu usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. , včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, zrušil a podle tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření stížnost pro porušení zákona podpořil z důvodů v podstatě totožných, když akcentoval skutečnost, že ustanovení čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech nelze podřadit pod pojem “vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána“ obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. a že rezignací na rozhodnutí o vině či nevině obviněného dojde k porušení jeho práva na spravedlivé rozhodnutí.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti v této věci jednak není důvodná, jednak obsahuje požadavky, které nelze s ohledem na nález ÚS ve vztahu k ustanovení § 272 tr. ř. akceptovat.

Z obsahu soudního spisu v projednávané věci vyplývají tyto skutečnosti:

Trestní stíhání O. M. bylo zahájeno usnesením býv. KS-SNB - odboru vyšetřování Plzeň ze dne 5. 9. 1990, jež mu bylo předáno na začátku jeho prvního výslechu dne 26. 11. 1990. Býv. Krajský prokurátor v Plzni podal pak na něj a pět dalších osob dne 17. 1. 1991 u Krajského soudu v Plzni obžalobu pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měli dopustit tak, jak to je uvedeno ve výroku usnesení Okresního soudu Plzeň-město o zastavení trestního stíhání. (Pro úplnost je nutno dodat, že obžaloba byla podána celkem na 9 osob pro sedm různých trestných činů, včetně trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., na němž, jakož i na dalších trestných činech, však obžalovaný M. neměl mít žádnou účast.).

Krajský soud v Plzni zahájil dne 22. 5. 1991 ve věci hlavní líčení, které pak pokračovalo po 22 odročeních až do 17. 3. 1993, kdy krajský soud usnesením sp. zn. z téhož dne, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obžalovaného O. M. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a posléze usnesením ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. , ji podle § 23 odst. 2 tr. ř. postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město k projednání a rozhodnutí. Ze spisu je zřejmé, že po dobu tří let krajský soud neučinil ve věci obv. M. žádný úkon směřující k meritornímu vyřízení věci a obdobně nečinný byl pak po dobu téměř pěti let i Okresní soud Plzeň-město, když referát předsedy senátu k nařízení hlavního líčení je až ze dne 27. 11. 2000. Posledně uvedený soud pak po třech neúspěšných pokusech o meritorní skončení věci v hlavním líčení nakonec dne 24. 8. 2001 rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř.

Podle čl. 6/1 (věty první) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Tomuto ustanovení koresponduje d publikované pod č. (dále jen „“), jež byla prohlášena součástí ústavního pořádku České republiky: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle y ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Podle čl. 41 Úmluvy ve znění protokolu č. 11 jestliže Soud (míněn Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku) zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.

V judikatuře zmíněného soudu bylo v souvislosti s přiznaným právem na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě již mnohokráte vysvětleno, že smyslem požadavku přiměřené lhůty podle čl. 6/1 Úmluvy je zajistit, aby v přiměřené lhůtě a na základě soudního rozhodnutí byl učiněn konec nejistotě, v níž se osoba nachází, pokud byla obviněna z trestného činu. Nepřiměřenost lhůty co do měsíců a let sice nikdy nebyla v obecné poloze stanovena, existují však rozhodnutí, v nichž i patnácti a půl měsíční nečinnost soudu (rozsudek ve věci B. z roku 1993, A-248, str.30), resp. šestnáctiměsíční lhůtu k obeslání svědka (rozsudek ve věci I. z roku 1992, A 229-F, str. 64), shledal za nepřiměřenou a odporující cit. článku Úmluvy. Přetížení soudů se zpravidla neuznává jako omluva pro nepřiměřenou délku řízení, neboť smluvní státy Úmluvy jsou povinny organizovat soudnictví tak, aby soudy mohly vyhovět požadavkům článku 6 (rozsudek ve věci De M. z roku 1993, A 257-D, str. 48).

Ve světle uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci došlo k prodlením zaviněným okresním a krajským soudem a proto nebyl splněn požadavek „přiměřené lhůty“ podle článku 6/1 Úmluvy.

K námitce, že porušení uvedeného práva nelze promítnout do povinnosti soudu zastavit trestní stíhání, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ačkoli ministr spravedlnosti i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, důvodně poukazují na to, že porušení práv zakotvených v Úmluvě, není v trestním řádu sankcionováno povinností zastavit trestní stíhání, je nemyslitelné na jedné straně konstatovat porušení práva dle Úmluvy a přitom pokračovat v porušování tohoto práva, což by pokračování v trestním stíhání obviněného O. M. nesporně takovým porušením bylo. Byť v projednávaném případě z objektivních důvodů, v důsledku zrušení ustanovení § 272 tr. ř. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31. října 2001, sp. zn. , s účinností od 1. 1. 2002, a z toho vyplývající nemožnosti zrušit napadené rozhodnutí, to již nepřichází v úvahu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledal, že by usneseními Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. srpna 2001, č. j. -649 a Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. -664, byl ve vytýkaných směrech porušen zákon.

Ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. o důvodech, kdy je trestní stíhání nepřípustné, totiž nelze vykládat tak restriktivně, jak to činí ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k ní. Jestliže podle Úmluvy, jíž jak bylo vysvětleno, je Česká republika přímo vázána a Evropský soud pro lidská práva sankcionuje smluvní strany i jistou formou pokuty (závazkem poskytnout poškozenému spravedlivé zadostiučinění mnohdy i ve značných peněžních částkách) za porušování práv zaručených touto Úmluvou, musí se hledat způsob, jak vyvodit důsledky z porušování těchto práv i podle českého právního řádu. Takovým přijatelným způsobem je analogické použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., jak to učinil okresní soud v projednávaném případě. V tomto směru Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů v projednávané věci, se přidržel smyslu a ducha zákona, nikoliv jen úzce chápané litery. Případnou námitku, že se tím stát zříká povinností stanovených v ustanoveních §§ 1 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a dal. tr. ř. nelze plně akceptovat, protože jde o situaci obdobnou zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestního stíhání, které mohlo být rovněž způsobeno nečinností orgánů trestního řízení, kdy taktéž není dosaženo účelu sledovaného cit. ustanoveními trestního řádu, protože o obžalobě také není z hlediska viny meritorně rozhodnuto.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) a § 274 posl. věty tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2002

JUDr. Juraj M a l i k

předseda senátu