Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1056/2001; 25 Cdo 1471/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., spol. s. r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o 3.772.470,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. -46, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. -57, takto:

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. -57, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.772.470,- Kč na náhradě škody, která jí vznikla zaplacením poplatků za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle a , o telekomunikacích, v celkové výši (sama žalobkyně zaplatila dne 30. 5. 1996 částku 1.537.272,60 Kč a společnost I., spol. s r. o. téhož dne částku 2.235.197,40 Kč a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila žalobkyni veškeré pohledávky za žalovanou). Tyto poplatky vyměřilo Ministerstvo hospodářství – Č. t. ú. rozhodnutím o povolení k poskytování teleinformační služby A., jehož vydání považuje žalobkyně za nezákonné, neboť audiotexové služby nejsou telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť a není zřejmé, na základě jakého právního předpisu byl poplatek žalobkyni vyměřen. Ze strany žalované šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu , spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně, vydáno být nemělo a poplatky na základě uvedeného povolení neměly být vyměřeny.

Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, č. j. -37, zamítl žalobu ohledně částky 2.235.197,40 Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, bylo společnosti I., spol. s r. o. uděleno povolení k poskytování mezinárodní a národní teleinformační služby A. za podmínek v rozhodnutí uvedených. Podle bodu 8. citovaného rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit na účet Č. t. ú. jednorázový poplatek ve výši 1.000.000,- Kč a dále povinnost platit roční poplatky za užívání práv ve výši 5 % hrubého ročního výnosu provozované služby. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila I., spol. s r. o. žalobkyni za cenu 1.050.000,- Kč několik pohledávek, kromě jiných též „veškeré případné vratky přeplatků poplatků“ a „vratky neoprávněně předepsaných poplatků“, odvedených podle citovaného rozhodnutí, včetně všech práv s ní spojených a příslušenství pohledávky. Podle soudu však tato část smlouvy nesplňuje požadavky na určitost smlouvy (§ 524 obč. zák. ve spojení s § 43 a § 37 obč. zák.), neboť postoupená pohledávka není zde uvedena dostatečně určitě a přesně a není rovněž uvedeno, kdo je v souvislosti s vracením přeplatků a neoprávněně předepsaných poplatků dlužníkem společnosti I., spol. s r. o. Nelze tedy ani dovodit, že byla postoupena právě předmětná pohledávka vůči České republice. Soud proto dospěl k závěru, že postupní smlouva mezi žalobkyní a I., spol. s r. o. je pro neurčitost částečně neplatná a že předmětná pohledávka ve výši 2.235.197,40 Kč na žalobkyni nepřešla.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. -46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení právní otázky, „zda lze za neurčitou prohlásit smlouvu, jejíž obsah je nesporný mezi účastníky, ale nikoli pro jiné subjekty“. Odvolací soud řešil jako předběžnou otázku, zda postupující společnost I., spol. s r. o. měla vůči státu pohledávku, kterou žalobkyně uplatňuje. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné), že účastník využil řádného nebo mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí, a že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno ( zákona). Protože společnost I., spol. s r. o. nevyužila možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž jí byly v souvislosti s povolením poskytovat teleinformační služby A. vyměřeny poplatky za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle a , o telekomunikacích, nabylo rozhodnutí o vyměření správního poplatku právní moci, a této společnosti nesvědčilo právo na náhradu škody vůči státu podle , které by mohla jako svou pohledávku vůči státu smlouvou převést na žalobkyni. Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 navíc není uveden nárok na náhradu škody vůči státu, ale na vrácení přeplatku správních poplatků (tedy pohledávka, která by měla být uplatněna ve správním řízení nebo žalobou proti rozhodnutí správního orgánu – v rámci řízení o náhradu škody podle nemůže soud přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí, nebylo-li zrušeno příslušným orgánem), a jak správně dovodil soud prvního stupně, pohledávka vůči státu z titulu náhrady škody nebyla žalobkyni platně postoupena.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 10. 2000, č. j. -50, uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby 89.408,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve stejné výši.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. -57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku i usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení , c) a d) Namítá, že není důležité, zda smlouva o postoupení pohledávky je určitá a srozumitelná pro jiné subjekty než pro účastníky smluvního vztahu, když v daném případě žádný z nich neplatnost tohoto právního úkonu nenamítal, a poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , z nějž vyplývá, že neplatnosti postoupení pohledávky se může dovolat pouze postupitel nebo postupník, nikoliv však dlužník. Protože v průběhu řízení nebyla ze strany účastníků smlouvy ani žalované námitka neplatnosti vznesena, považuje dovolatelka smlouvu za platný právní úkon. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že bez opory ve skutkových zjištěních vyslovil závěr o neexistenci pohledávky vůči žalované a že jej odůvodnil nevyužitím možnosti podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí o vyměření správního poplatku; vycházela přitom z toho, že státní úřad si počíná v souladu se zákonem, a teprve při zpracování účetnictví za rok 1994 byla upozorněna na postup ČTÚ, pro který neexistuje právní předpis. Odvolací soud jí tímto závěrem znemožnil přezkum rozhodnutí instančně nadřízeným soudem, neboť rozhodující skutkové zjištění, tj. zda vlastní vyměření a následné zaplacení poplatků bylo v souladu se zákonem, soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly a o závěrech odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla poprvé až při vyhlášení napadeného rozsudku. Podle dovolatelky byly poplatky vybírány na základě výměru vrchního ředitele ČTÚ, který nebyl veřejně publikován ve Sbírce zákonů, a nebyl tedy obecně závazným právním předpisem; protože uložení a vybírání předmětných poplatků nemá oporu v zákoně, vznikla žalobkyni tímto postupem škoda, případně bezdůvodné obohacení na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu. Vyměření poplatků na základě interního rozhodnutí žalované je v rozporu se zákonem o telekomunikacích a a 11 d. Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , který má v dané věci význam z hlediska rozlišení, kdy jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací soud ve smyslu závěrů tohoto rozsudku pochybil, jestliže správní rozhodnutí nepřezkoumal a následně nevyslovil jeho neplatnost. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovozuje žalobkyně z ustanovení a odůvodňuje je podle Namítá, že napadeným usnesením jí byla odňata možnost jednat před soudem a tedy znemožněno realizovat její procesní práva. Jestliže společnost I., spol. s r. o. převedla smlouvou o postoupení pohledávky na žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované v částce 2.235.197,40 Kč, zůstává i po postoupení pohledávky na žalobkyni právním titulem náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem orgánu státu; řízení o takovém nároku je od soudního poplatku osvobozeno podle zákona o soudních poplatcích. Dovolatelka navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno spolu s usnesením soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení dospěl dovolací soud k závěru, že obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nezakládá ustanovení ani ustanovení a podle není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů podle - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle , neboť žalobkyně podala odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Dovolání může být podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Dovolatelka odůvodňuje zásadní význam rozsudku odvolacího soudu jednak argumentem, že absolutní neplatností smlouvy o postoupení pohledávky soud není oprávněn zabývat se k námitce osoby, která nebyla účastníkem smlouvy, jednak nesprávností závěru odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost a že jeho zákonnost není soud v řízení o náhradu škody oprávněn sám přezkoumávat.

Tzv. absolutní neplatnost představuje vadu právního úkonu, která znamená, že takový právní úkon je od počátku neplatný (nezakládá právní účinky) bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a soud proto k absolutní neplatnosti v řízení přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 12. 1974, sp. zn. , publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSS 1970 – 1983 na str. 459 a násl.). Není tedy důvodná dovolací námitka, že neuplatnil-li v posuzované věci neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky některý z jejích účastníků v průběhu řízení, nebyl soud oprávněn závěr o neplatnosti učinit. Argumentace dovolatelky závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. (publikován pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), je zcela nepřípadná, neboť toto rozhodnutí se týká relativní neplatnosti dohody o postoupení pohledávky podle hospodářského zákoníku, nikoliv neplatnosti absolutní. Tyto otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu shora vymezeném a přípustnost dovolání podle ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska není založena.

Pro rozsudek odvolacího soudu byl rozhodující závěr, že smlouva o postoupení pohledávky se v částce 2.235.197,40 Kč týkala neexistující pohledávky; postupiteli nárok na náhradu škody vůči státu nevznikl, neboť důvod k zaplacení této částky společností I., spol. s r.o. státu se opíral o rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Ani žalobkyně tedy nemohla předmětnou pohledávku nabýt.

Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí bylo vydáno před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, účinného před tímto datem [srov. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].

Podle věty první stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno. Podle zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Odvolací soud správně odlišil dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány a dovodil, že nejde o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Tato forma objektivní odpovědnosti státu ( – 19 ) se spojuje s porušením pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nikoliv při rozhodování, nýbrž při jeho jiné činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí; v posuzovaném případě však byla žalovaná částka zaplacena (a škoda tak měla vzniknout) právě na základě rozhodnutí správního orgánu. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ( – 17 ) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno.

V daném případě je nesporné, že rozhodnutí Ministerstva hospodářství - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, jímž byly společnosti I., spol. s r. o. vyměřeny správní poplatky, zrušeno nebylo. Odvolací soud tedy správně dovodil, že tato podmínka odpovědnosti státu za škodu ( a ) není splněna a že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nevznikl. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v správné a v souladu s ustálenou judikaturou; ani z hlediska této právní otázky tedy nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, které by mohlo založit přípustnost dovolání podle

Ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002, sp. zn. ) konečně odpovídá i závěr odvolacího soudu, že správnost rozhodnutí správního orgánu nepodléhá přezkumu soudu v řízení o náhradu škody. Obecné soudy jsou totiž oprávněny zkoumat rozhodnutí správních orgánů mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda určitý správní akt je vůbec správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000 – dále též jen „R 9/1999“ a „R 11/2000“).

O případ tzv. paaktu se v posuzované věci nejedná. Ministerstvo hospodářství bylo v rozhodné době ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti spadalo vydávání povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení (podle , o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb. a , do doby nabytí účinnosti zákonů národních rad uvedených v rozhoduje federální ministerstvo spojů ve správním řízení i v jiných věcech podle tohoto zákona, než uvedených v . Podle Čl. 3 odst. 3 ústavního , o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, působnost ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky nařízením. Podle odst. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění účinném do 20. 3. 1994, ministerstvo hospodářství je ústředním orgánem státní správy pro pošty a telekomunikace s výjimkou správy kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové a televizní vysílání.)

Rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, jímž byly společnosti I., spol. s r.o. vyměřeny správní poplatky, tak bylo vydáno věcně příslušným orgánem, tj. správním orgánem, do jehož kompetence věc spadala. Výhrada dovolatelky, že pro uložení poplatkové povinnosti neměl tento orgán zákonnou oporu, není způsobilým důvodem k závěru o nicotnosti rozhodnutí; směřuje totiž proti věcné správnosti rozhodnutí a tu soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, totiž platí presumpce jejich správnosti, což znamená, že dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (srov. R 9/1999 a R 11/2000). Odvolací soud tedy nepochybil, vyšel-li v souladu s ustanovením z uvedeného rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. -46, odmítl [ věta první a ]. Nemohl přitom přihlédnout ke sdělení společnosti A., s. r. o. ze dne 29. 1. 2003, že se stala věřitelem projednávané pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 uzavřené se žalobkyní, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutkové okolnosti ( věty první ) ani nemůže dojít ke změně v okruhu účastníků postupem podle (srov. ).

Přípustné není ani dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. -57.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,odvolací řízení zastaveno.

V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. -57, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodováno o zaplacení soudního poplatku, proto dovolání podle ustanovení není přípustné. Podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil ( ) a žalobkyně před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodala ( ). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle je podmíněna i tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, kterým usnesení o soudním poplatku není.

Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením skutečně trpí.

Podle ustanovení je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka.

V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn rozhodnout o odvolání proti usnesení bez nařízení jednání [( ]. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit soudní poplatky ze žaloby a z odvolání, došlo v této věci proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, že řízení o uplatněných nárocích není osvobozeno od placení soudních poplatků ve smyslu zákona o soudních poplatcích. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení.” Tvrzení, že dovolatelce byla rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení

Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k ve znění před novelou provedenou . Například v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle [nyní ] jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 y (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. ).

Protože usnesení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č. j. -57, není vadou uvedenou v ustanovení postiženo, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení , a protože z hlediska ustanovení a dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti citovanému usnesení podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo ( , , ), nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. března 2003

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu