Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1838/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou jí dal žalovaný (A. P. spol. s r. o.) dopisem ze dne 22.1.1999, je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že výpovědí byl rozvázán pracovní poměr podle pracovní smlouvy ze dne 1.12.1998, kdežto pracovní poměr žalobkyně u žalovaného vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997. Pracovní smlouva ze dne 1.12.1998 je podle názoru žalobkyně „právním aktem zcela nulitním“, kterou žádný nový pracovní poměr nevznikl, a proto „ani z výpovědi této pozdější smlouvy nelze dovodit jakékoli právní následky“ (jde o neurčitý a nesrozumitelný právní úkon). Kromě toho žalovaný „v příkrém rozporu s ust. § 46 odst. 2 ZP“ nenabídl žalobkyni jiné vhodné místo, které měl v té době k dispozici, ale přijal na ně jiného zaměstnance.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.6.2000 č.j. -26 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.950,- Kč „právnímu“ zástupci žalovaného advokátovi. Ve věci samé dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalovaný „z důvodu poklesu práce a zakázek“ učinil za účelem zvýšení efektivity práce organizační opatření, v důsledku kterého se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou. Protože byla splněna i podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce (žalovaný v době dání výpovědi neměl možnost žalobkyni nabídnout jiné pracovní místo), soud prvního stupně dovodil, že výpověď je platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (poté, co dále jako s účastníkem řízení na straně žalovaného jednal se společností A. P. B. a.s. jako procesním nástupcem původního žalovaného A. P. spol. s r. o.) rozsudkem ze dne 13.2.2002 č.j. -57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na nákladech řízení 2.725,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „je zřejmé“, že vůle žalovaného projevená ve výpovědi „přes nesprávné datování pracovní smlouvy tento vztah zakládající“ směřovala k rozvázání jediného existujícího pracovního poměru žalobkyně u žalovaného vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997 a že žalobkyně si v době doručení výpovědi byla této skutečnosti zcela vědoma. Za nedůvodné odvolací soud považoval rovněž námitky žalobkyně o nesplnění nabídkové povinnosti žalovaného podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť - jak zdůraznil - v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný v době dání výpovědi měl volné pracovní místo, které by mohl žalobkyni nabídnout; rozvázání pracovní poměru žalobkyně výpovědí žalovaného ze dne 22.1.1999 proto hodnotil jako platné.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k okolnostem případu je třeba výpověď v souladu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce vykládat tak, že tento projev vůle žalovaného směřoval k zániku pracovního poměru účastníků vzniklého dne 1.1.1998 na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997, je „restriktivním výkladem obecně závazných pracovněprávních předpisů, které nemají oporu v platném právním řádu České republiky“. Zdůraznila, že účastníci se dne 1.12.1998 výslovně dohodli předepsanou písemnou formou „při zachování všech zákonných ustanovení“ na uzavření nové pracovní smlouvy, kterou je nutno (protože netrpí žádnou vadou) považovat „za právně perfektní“ a nelze ji zjednodušeně hodnotit - jak to učinil odvolací soud - jako právní úkon „nadbytečný ve vztahu k již existující pracovní smlouvě“; podle názoru dovolatelky jde o zcela běžný právní institut – kumulativní novaci. Dovozovala proto, že doručil-li jí žalovaný dne 22.1.1999 výpověď z pracovního poměru „založeného pracovní smlouvou ze dne 1.12.1998“, byl rozvázán pouze pracovní poměr „založený pracovní smlouvou dne 1.12.1998“, kdežto pracovní poměr „založený pracovní smlouvou dne 8.12.1997“ trvá nadále nedotčen předmětnou výpovědí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání, a kromě toho dovolání bylo podáno „po zákonné lhůtě“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „“).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).

Podle ustanovení , věty první účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení , věty druhé je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobkyně ( ) dne 4.6.2002 a do vlastních rukou zástupci žalovaného ( ) dne 4.6.2002 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 3.7.2002 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 10.7.2002.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 4.6.2002 ( ) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 4.7.2002. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (, věta první ), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení , věty první a jako opožděné odmítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení věty první, a věty první (per analogiam) nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění Z této vyhlášky (srov. její ustanovení , , , a ) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění a č. ). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2003

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu