Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 408/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly žalobou , podanou u soudu dne 9.10.1995, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí blíže označených v rozsudku soudu prvního stupně. Svůj restituční nárok odvozovaly jako dědičky od oprávněné B. G., která byla jejich babičkou a která byla oprávněnou osobou podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění před novelami ( dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích). B. G., svůj nárok na vydání bývalého židovského majetku – majetku firmy bratří G. v M. – u žalovaného uplatnila ještě před účinností o mimosoudních rehabilitacích. Zemřela dne 1.12.1992, aniž by stačila svůj nárok uplatnit u soudu. Do jejich práv vstoupily jako dědičky žalobkyně. Majetek byl po válce výměrem Zemského národního výboru v B. ze dne 18. března 1947 č.j. 2606–IVa/29-47 podle § 24 dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. vrácen O. a K. G. Takto restituovaný majetek byl znárodněn podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 ( podle dekretu prezidenta republiky z 24.10.1945 č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků ve znění čl. II zákona z 28.4.1948 č.114/1948 Sb.) aniž byla za něj poskytnuta náhrada.

Po té, co restituční nároky žalobkyň nebyly uspokojeny v zákonné lhůtě způsobem uvedeným v ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a posléze podle ustanovení , uplatnily svůj nárok u soudu.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. února 2000, č.j. – 171, zamítl návrh žalobkyň na vydání nemovitostí v k.ú. M. v rozsudku blíže označených. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze zjištění, že nárok žalobkyň bylo možné za splnění dalších zákonných podmínek uplatnit podle , ve znění o mimosoudních rehabilitacích, kterým byl rozšířen okruh oprávněných osob a stanoveny pro tyto osoby nové lhůty k uplatnění nároku. Dospěl k závěru, že restituční nárok žalobkyň lze podřadit pod ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění novely uvedené výše, neboť nemovitosti byly převedeny původními vlastníky M. a A. G. v době nesvobody z důvodů rasové perzekuce na německou firmu. Žádosti původních vlastníků a rovněž synů jednoho z nich – O. a K. G. - na vydání nemovitostí podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo sice vyhověno rozhodnutím Zemského národního výboru v B. z 18.3.1947, toto rozhodnutí však bylo po té, co již nemovitosti byly znárodněny, zrušeno rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě ze dne 2.2.1950, jak soud zjistil z důkazu provedeného spisem Okresního soudu v Šumperku sp.zn. . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se vlastnictví původního vlastníka neobnovilo a nárok na jeho vrácení nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího lidská práva a svobody. Žalobkyně by měly na jeho vydání nárok, kdyby splňovaly všechny zákonné předpoklady oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění Žalobkyně nejsou občankami České republiky a proto i když ve lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích ve znění uplatnily u žalovaného výzvu k vydání věci a posléze i nárok u soudu, nelze je považovat za oprávněné osoby podle citovaného zákonného ustanovení a jejich nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nevznikl.

Soud prvního stupně také uvedl, že pokud eventuelně žalobkyně tvrdí, že předmětný nárok uplatnily jako dědičky po oprávněné B. G. podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v původním znění, rovněž by nemohly být úspěšné, protože tato mohla svůj nárok uplatnit podáním žaloby u soudu pouze během svého života, což však neučinila a její smrtí nárok oprávněné osoby zanikl.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. prosince 2001, č.j. - 200, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. února 2000, č.j. - 171, a dále rozhodl, že nevyhovuje návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání.

Krajský soud po doplnění dokazování u, označenou účastníky za výzvu B. G. k vydání věci, dospěl k závěru, že okresní soud přes jistou nepřiléhavost svých dílčích právních závěrů nakonec nepochybil pokud návrh v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně se svého nároku nedomáhaly jako osoby oprávněné, ale jako dědičky zemřelé B. G., kterou za splnění všech zákonem požadovaných podmínek by bylo možné považovat za oprávněnou osobu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v původním znění ( tj. ve znění před změnami provedenými a násl.), neboť byla matkou K. a O. G., jejichž věci přešly do vlastnictví státu podle ustanovení uvedeného zákona. Odvolací soud uzavřel, že pokud B. G. měla bydliště na území České republiky a měla české občanství, pak z hlediska vzniku a uplatňování nároku se na její osobu jednoznačně vztahoval v původním znění a nebylo možné použít ve znění novely č. , z jehož znění vycházel soud prvního stupně.

Odvolací soud, i když vyslovil pochybnosti o tom, zda výzva B. G. splňuje všechny náležitosti právního úkonu ( obč. zák. a ) při svých úvahách dospěl k závěru, že i kdyby se připustilo, že výzva má všechny náležitosti stanovené zákonem a byl jí nárok uplatněn včas (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nárok zanikl v důsledku neuplatnění práva v zákonné prekluzívní lhůtě u soudu stanovené v ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích v původním znění. Tato jednoroční prekluzívní lhůta uplynula dne 1.4.1992, kdy po celou dobu běhu této lhůty byla B. G. naživu a zemřela až 1.12.1992. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku neuplatnění nároku v jednoroční prekluzívní lhůtě u soudu, nárok B. G. dnem 1.4.1992 zanikl a nebylo již co dědit.

Odvolací soud poukázal i na tu skutečnost, že pokud by B. G. nesplňovala v okamžiku podání výzvy podmínku trvalého pobytu na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky, nemohla by být oprávněnou osobou a v důsledku zákazu retroaktivity je pro posouzení věci zcela nerozhodné, že tato podmínka byla změněna nálezem Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. s účinností od 1.11.1994, neboť B. G. se zmíněného nálezu nedožila.

Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o nepřipuštění dovolání tím, že otázku, zda uplatněný nárok přechází na dědice nebo zanikl v důsledku jeho neuplatnění u soudu v propadné lhůtě, nelze považovat za otázku po právní stránce zásadního významu a otázka, zda dědicové musí splňovat podmínku státního občanství, nebyla rozhodnutím odvolacího soudu řešena vůbec.

Žalobkyně napadly pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním a navrhly jeho zrušení. Přípustnost dovolání dovozovaly jednak z ustanovení ( dále jen ), přičemž důvody dovolání spatřovaly v nesprávném právním posouzení věci ( ) a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování ( ) a dále přípustnost dovozovaly z ustanovení , neboť jim byla dle jejich názoru postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

K přípustnosti dovolání podle žalobkyně uvedly zcela odlišné důvody od důvodů, pro které navrhovaly připuštění dovolání před odvolacím soudem, neboť za otázku zásadního právního významu označily okolnost, že odvolací soud si neujasnil, že v daném případě lhůty pro uplatnění nároku u soudu bylo nutno odvozovat až od nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. a podle tohoto nálezu byla oprávněná, respektive její dědičky, oprávněny podat návrh u soudu až do 31.10.1995 a tato lhůta byla zachována. Krajský soud tedy pochybil, když dospěl k závěru, že nárok je prekludován, když nebyl uplatněn u soudu v jednoroční lhůtě stanovené v původním znění.

Zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřovaly v tom, že odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale své rozhodnutí postavil na jiném právním posouzení věci. Na skutková zjištění soudu prvního stupně aplikoval odvolací soud jiný právní předpis, než užil soud prvního stupně. Soud prvního stupně jejich návrh zamítl mimo jiné i proto, že smrtí B. G. její nárok zanikl a odvolací soud dospěl k závěru, že nárok B. G. nezanikl její smrtí, ale zanikl proto, že jej v jednoroční prekluzívní lhůtě do 31.3.1992 neuplatnila u soudu i když v té době ještě žila a žalobkyně tedy nemají co dědit. Podle názoru žalobkyň se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Postupem odvolacího soudu jim byla odňata možnost jednat před soudem, neboť se nemohly k odlišnému právnímu posouzení věci vyjádřit. Odvolací soud rovněž svým rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančního řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. Přechodných a závěrečných ustanovení , kterým se mění , a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, že bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalobkyněmi), zastoupenými advokátem ( , a 2 ) se nejprve zbýval tím, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Přípustnost dovolání u rozsudku je stanovena v ustanoveních § , 238 a 239

V posuzované věci odvolací soud výrokem ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterému nepředcházel žádný jiný (následně zrušený) rozsudek téhož soudu a současně nevyhověl návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání, proto přichází v úvahu přípustnost dvolání podle a Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozovaly od a od písm, f) (o kterém bude pojednáno dále).

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní. Z toho také vyplývá, že dovolání může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, přičemž způsobilým dovolacím důvodem může být pouze důvod podle Jestliže se přípustnost dovolání odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníků, aby dovolání bylo připuštěno pro řešení konkrétních právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá, musí se i účastníky uplatněný dovolací důvod týkat řešení právě těch právních otázek a jenom tyto otázky jsou otevřené přezkumu.Pokud účastnice neúspěšně navrhly vyslovení přípustnosti dovolání tak, že konkretizovaly určité právní otázky, které měly činit rozhodnutí po právní stránce zásadně významným – a to, zda nárok na vydání věci ve smyslu může zaniknout v důsledku jeho neuplatnění u soudu z důvodu smrti oprávněné osoby, zda přechází na dědice, případně, zda dědicové musí splňovat podmínku občanství České republiky – pak aby mohlo být uvažováno o přípustnosti dovolání podle , musely by se dovolatelky dovolávat nesprávného právního posouzení právě jimi v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání uvedených právních otázek. Protože se dovolatelky dovolávaly zcela jiných právních i skutkových otázek, nemohla být přípustnost dovolání na ustanovení postavena [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. (Právní rozhledy roč. 1998, č.10,str.520) a sp.zn. ].

Povinností dovolacího soudu je především zkoumat, a to i bez návrhu, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí zmatečnostními vadami uvedenými v ustanovení

Samy dovolatelky spatřují přípustnost dovolání i v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení , neboť jim byla v průběhu řízení nesprávným rozhodnutím soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že v označené věci bylo řízení vadou podřaditelnou pod zmíněné ustanovení poznamenáno. Dovolání proti napadenému rozsudku je z toho důvodu přípustné i důvodné.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Dovolací soud vycházel z toho, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že restituční nárok žalobkyň jako oprávněných osob a rovněž lhůty k uplatnění tohoto nároku je třeba posuzovat na základě ustanovení ve znění , kterým byl s účinností od 1.7.1994 rozšířen okruh oprávněných osob i na osoby, které měly v den přechodu věci na stát podle na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně po té uzavřel, že žalobkyně nesplňují jednu ze základních podmínek oprávněných osob, tj. podmínku státního občanství, neboť nejsou občankami České republiky. Dále soud prvního stupně pouze jednou větou poznamenal, aniž na tom postavil své rozhodnutí a aniž by odkázal na příslušná zákonná ustanovení vztahující se k nároku B. G., která zemřela ještě před účinností , že pokud žalobkyně eventuelně tvrdí, že předmětný nárok uplatnily jako dědičky po oprávněné B. G., ta by mohla uplatnit svůj nárok podáním žaloby u soudu v průběhu svého života, ale protože tak neučinila, zanikl nárok její smrtí. Jinými slovy tedy soud prvního stupně řekl, že nárok uplatněný u povinné osoby smrtí oprávněné osoby zaniká a nedědí se.

Naproti tomu odvolací soud vycházel z toho, že nárok uplatněný u povinné osoby se dědí, v důsledku čehož žalobkyně nejsou oprávněnými osobami, ale dědičkami po oprávněné B. G. Nárok oprávněné osoby B. G. pak posuzoval podle ustanovení v původním znění ( tj. před novelou provedenou a násl.) a rovněž lhůty posuzoval podle zmíněného zákona, přičemž dospěl k závěru, že pokud by B. G. splňovala všechny náležitosti oprávněné osoby, mohla by uplatnit svůj restituční nárok u soudu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve lhůtě jednoho roku od účinnosti uvedeného zákona, to je do 1.4.1992. Protože tak neučinila,ač po celou dobu běhu lhůty byla živa ( zemřela dne 1.12.1992), její nárok neuplatněním v jednoroční prekluzívní lhůtě zanikl a žalobkyně neměly co dědit.

Z výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že odvolací soud ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, změnil právní posouzení věci, použil jiný právní předpis ( myšleno před změnami provedenými zejména ), vycházel z jiného okruhu oprávněných osob, z jiných lhůt i z jiného závěru týkajícího se dědění restitučního nároku, proto pochybil, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ( ), když věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje, je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ( ), neboť účastníkům musí být dána možnost k tomuto novému posouzení se vyjádřit a uplatnit námitky.Navíc odvolací soud svým postupem v průběhu řízení porušil zásadu dvojinstančního řízení (viz nálezy Ústavního soudu ČR publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sp.zn. uveřejněný ve svazku č.20, pod č. 164, sp.zn. uveřejněný ve svazku č. 9, pod č. 160, sp.zn. uveřejněný ve svazku č. 12, pod č. 106 ) . Pro úplnost dovolací soud uvádí, že otázkou děditelnosti restitučních nároků uplatněných včas u povinné osoby se Nejvyšší soud zabýval ve svém stanovisku sp.zn. uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993, v němž dospěl k závěru, zemřela-li osoba uvedená v ustanovení po té, co byl touto osobou uplatněn nárok anebo už s ní byla uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu citovaného zákona, stávají se nároky z této dohody předmětem dědictví po ní a do jejich práv mohou osoby uvedené v citovaného zákona vstoupit jen jako dědicové oprávněné osoby. Pokud pak jde o otázku jakou právní úpravou se nárok žalobkyně řídí Nejvyšší soud odkazuje na zásadu iura novit curia vyplývající z y (srov. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 9, pod č. 124), z níž lze dovodit, že otázky právního posouzení jsou věcí soudu, který není vázán návrhem stran, respektive jejich právním posouzením s tím, že nelze vyloučit posouzení návrhů žalobkyň z pohledu nebo ústavního nálezu č. 164/1994 Sb., což ostatně plyne i z nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku č. 12, pod č.121, v němž se v podstatě uvádí, že výzva učiněná podle zákona č. 87//1991 Sb. ve znění před účinností si zachovává svoje účinky i pro nároky podle

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení odst. písm. f) , a proto Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 ).

Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí je pro soud prvního stupně závazný ( ). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto znovu též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle

V Brně dne 3. února 2003

JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.

předsedkyně senátu