Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 310/98

Ústavní soud

rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci ústavní

stížnosti 1) J. M., 2) R. M,, obou zastoupených JUDr. R. H.,

advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze

dne 30. 10. 1996, čj. -128, a rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. -144, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka Zeleniny Brno, s. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. A.

D., advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. -144, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným

rozsudkům obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelů,

jímž se domáhali, aby Zelenině Brno, s. p. v likvidaci, byla

uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. 102 se

stavební plochou č. 637 (nyní parcela č. 207 o výměře 637 m2) v k.

ú. Uherský Brod podle , ve znění zákona č.

116/1994 Sb, stěžovatelé oponují právnímu názoru soudů obou stupňů

a domnívají se, že zkoumání převzetí či nepřevzetí výzvy povinnou

osobou dle není pro posouzení dané věci

rozhodné, když výzvu k vydání věci uplatnil již jejich právní

předchůdce R. M. ve lhůtě stanovené ,

v původním znění. Po smrti R. M. vstoupili stěžovatelé jako právní

nástupci do všech jeho práv a povinností a poté, co zákon č.

byl novelizován , znovu

uplatnili své nároky jen z důvodu právní jistoty. Žalobu na vydání

věci však podat nemohli, neboť v téže věci bylo vedeno soudní

řízení již od roku 1992, takže vedle sebe by paralelně probíhala

dvě soudní řízení mezi stejnými účastníky o stejné věci.

Stěžovatelé mají za to, že v důsledku nesprávného právního názoru

soudů obou stupňů bylo porušeno jejich právo garantované v čl. 11

odst. 1 d (dále jen " ")

a žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998

poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník Zelenina Brno, s. p. v likvidaci, se ve

svém vyjádření ze dne 29. 9. 1998 ztotožnil s právními názory,

obsaženými v napadených rozhodnutích, a navrhl, aby ústavní

stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.

Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 6

C 80/92, Ústavní soud zjistil, že R. M. vyzval dne 27. 9. 1991

Zeleninu Brno, s. p., jako povinnou osobu ve smyslu zákona č.

k uzavření dohody o vydání ideální poloviny, ve výzvě

blíže označených, nemovitostí. Poněvadž k dohodě nedošlo, uplatnil

dne 25. 3. 1992 svůj nárok u okresního soudu s tím, že je dán

restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona

č. , neboť znárodnění nemovitostí bylo provedeno

v rozporu se zákonem.

Stěžovatel uvedl, že v době znárodnění vlastnil sedm

dvanáctin předmětných nemovitostí, a to na základě projednaného

a vypořádaného dědictví po jeho příbuzných. Přestože dědické

řízení bylo v roce 1947 ukončeno a dědictví odevzdáno odevzdacími

listinami po zaplacení dědických poplatků R. M. (a pět dvanáctin

jeho sestrám) do podílového spoluvlastnictví, nebyl učiněn zápis

do pozemkové knihy, neboť vlastnické právo k předmětné nemovitosti

bylo vloženo pro Moravsko-slováckou velkoobchodní společnost,

s. r. o., Uherské Hradiště na základě kupní smlouvy ze dne 7. 4.

1943. Dědicové proto podali k Okresnímu soudu v Uherském Brodě

návrh (vedený pod sp. zn. ) na vyslovení neplatnosti

smlouvy, majetkového převodu a vkladu vlastnického práva uvedené

společnosti dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této

neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a žádali

o výmaz v pozemkové knize. Soudní jednání o této věci bylo

několikráte odročováno jednak z důvodu očekávaného znárodnění

Moravsko-slovácké velkoobchodní společnosti, s. r. o, jednak

proto, že se očekávalo uzavření dohody mezi ČSR a USA o vzájemném

vyrovnání nároků amerických státních příslušníků, neboť

spoluvlastnice předmětných nemovitostí, sestry R. M., emigrovaly

a získaly americké státní občanství. Dne 18. 5. 1950 bylo soudní

řízení přerušeno a aniž bylo kdy dokončeno, byl vydán v prosinci

1950, již za nepřítomnosti R. M., který v květnu 1948 emigroval,

na předmětnou nemovitost dílčí znárodňovací výměr. Znárodnění

nemovitosti souviselo se znárodněním Družstva kupců, provozujícího

velkoobchodní činnost. Podle R. M. spočívala nezákonnost

znárodnění nemovitosti jednak v tom, že nebyl vzat zřetel na to,

že v knihovní vložce 555 pozemkové knihy pro k. ú. Uherský Brod

bylo v položce 5 pod č. d. 1915 z roku 1948 poznamenáno, že je

podán návrh na vrácení nemovitosti a že podle ustanovení § 1

dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. je kupní smlouva z důvodu rasové

perzekuce neplatná, jednak proto, že znárodňovacím výměrem došlo

k odnětí vlastnického práva k nemovitostem v souvislosti se

znárodněním firmy, která nemovitost pouze užívala.

Dne 29. 3. 1994 R. M. zemřel. Jeho právní nástupci upřesnili

dne 4. 10. 1996 (manželka) a dne 29. 3. 1996 (děti J. a R. M.)

původní žalobní návrh. Stěžovatelé uvedli, že se v důsledku

singulární sukcese stali dnem 29. 3. 1994, kdy zemřel jejich otec,

jeho právními nástupci v restitučních oprávněních, že splňují

podmínky , neboť jsou českými státními

občany, a že se stali ze zákona i účastníky probíhajícího soudního

řízení. Co se týče restitučního titulu uvedli, že je dán dle

ustanovení , neboť vlastnické

právo k předmětné nemovitosti přešlo na stát výměrem Ministerstva

vnitřního obchodu v prosinci 1950, když restituční nárok,

uplatněný u Okresního soudu v Uherském Brodě pod sp. zn. Nc

, byl z politických důvodů zamítnut. Tyto politické důvody

spatřují ve faktu, že jejich otec emigroval do USA, země pro

tehdejší ČSR nepřátelskou. Z toho dovozují, že jejich nárok podle

zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů vymezených

v ustanovení

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 30. 10.

1996, čj. -128, návrh stěžovatelů zamítl, když dospěl

k závěru, že R. M. nebyl oprávněnou osobou podle § 3 zákona č.

, v původním znění, i když by byl oprávněnou osobou

podle Tento zákon však nabyl účinnosti dnem

1. 7. 1994, tj. po smrti R. M. Protože podle článku II odst. 1

tohoto zákona nároky založené tímto zákonem mohou oprávněné osoby

uplatnit do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona a žádný z dědiců

původního navrhovatele nepodal u povinné osoby v zákonem stanovené

lhůtě písemnou výzvu dle , okresní soud

jejich návrh pro prekluzi zamítl. Krajský soud v Brně, který ve

věci rozhodoval na základě odvolání podaného stěžovateli, závěry

okresního soudu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský

soud navíc vysvětlil, že nebyl-li R. M. oprávněnou osobou podle

ustanovení , v původním znění, pak

vzhledem ke dni úmrtí, které nastalo dříve, než vstoupila

v účinnost novela , a to

Sb., nemohl se stát oprávněnou osobou podle této novely. Nebyl-li

tedy ke dni svého úmrtí oprávněnou osobou podle novelizujícího

zákona, nemohli jeho právní nástupci vycházet z nároku, který

vlastně neexistoval. Krajský soud se neztotožnil s námitkou

stěžovatelů, že nebylo nutno podávat novou výzvu k vydání věci,

pokud byla podána soudní žaloba. Stěžovatelé sice vstoupili do

řízení jako dědicové zemřelého žalobce, při neexistenci jeho

nároku však bylo na nich, aby z titulu svých nároků povinnou osobu

vyzvali k vydání věci. Předložením kopie výzvy bez dokladu o jejím

doručení povinné osobě neprokázali, že splnili zákonnou povinnost

dle ustanovení , ve znění

pozdějších předpisů.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem,

dospěl při posuzování tvrzení stěžovatelů o nesprávném postupu

obecných soudů, rozhodujících v jejich restitučním nároku,

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dnem úmrtí původního

účastníka soudního řízení vstoupili do řízení jeho dědicové

- pozůstalá manželka a oba stěžovatelé. V této otázce nebylo

sporu, soud připustil jejich účastenství, jednal s nimi jako

s účastníky řízení a o jejich návrhu rozhodl. V den, kdy nabyla

účinnosti novela , provedená zákonem č.

, tj. dne 1. 7. 1994, byli účastníky řízení na straně

žalobce právní nástupci zemřelého. Uvedená novela v čl. I doplnila

ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila nároky

fyzických osob, které dříve oprávněnými nebyly, a v čl. II

upravila lhůty pro uplatnění nároku nově oprávněných osob. Jinými

slovy, zavedením nového okruhu oprávněných osob se otevřela

možnost majetkové restituce další skupině osob, která byla dříve

z této možnosti vyloučena. Bylo tedy třeba, aby tato nová skupina

oprávněných osob měla garantovanou možnost domáhat se svých práv

ve stanovených lhůtách, protože lhůty stanovené zákonem č.

, v původním znění, již uplynuly. Podal-li však R. M.

výzvu povinné osobě a uplatnil-li svůj nárok u soudu ve lhůtě pro

něj relevantní, tj. do 6 měsíců po účinnosti

Sb., a pokud v době před účinností novely č. nebylo

pravomocně rozhodnuto o tom, že není oprávněnou osobou, pak

vstupem jeho právních nástupců do jeho práv a povinností je třeba

podmínku podání výzvy posuzovat za splněnou. Jinými slovy,

byla-li podána písemná výzva k vydání věci ve lhůtě stanovené

v již před účinností zákona č.

, kterým se mění a doplňuje ,

nezakládá článek II podmínku opětovné

výzvy, neboť k uplatnění práva na vydání věci vůči povinné osobě

již došlo. Již učiněná výzva si tak svoje účinky, které s ní zákon

o mimosoudních rehabilitacích spojuje, zachovává.

Tím, že obecné soudy nesprávným výkladem účelu a smyslu

upřely stěžovatelům postavení oprávněných

osob, takže tito se nemohli domáhat ochrany svých práv před

nezávislým soudem, porušily článek 36 odst. 1 y. Tvrzení

stěžovatelů o porušení y, týkající se ochrany

vlastnického práva, nemohl Ústavní soud vzít v úvahu vzhledem

k tomu, že ústavní ochrana je poskytována jen vlastnickému právu

konstituovanému, nikoliv tvrzenému nároku na něj.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, pro porušení již konstatovaných ústavně

zaručených práv stěžovatelů vyhovět a napadené rozhodnutí

Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1998