Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 599/09

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. G., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Porážková 1424/20, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 435/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 32 T 19/1997, takto:

I. V řízení vedeném pod sp. zn. , které bylo přerušeno usnesením Ústavního soudu ze dne 24. března 2009, se pokračuje.II. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 13. 3. 2009 a doplněnou podáními ze dnů 24. 3. 2009 a 8. 4. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované d (dále jen " ").

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 č. j. -1844, byl stěžovatel spolu s řadou dalších obžalovaných jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 tr. zák. shledán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců.

Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel, stejně jako další obžalovaní, odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. tak, že dle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl dle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že všechny obžalované dle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, včetně stěžovatele, dovolání. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. tak, že dle § 265k odst. 1 tr. řádu výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a dle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. tak, že rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 tr. řádu uznal stěžovatele a ostatní obviněné vinnými přípravou trestného činu podvodu dle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že se spolu s dalšími osobami zapojil do podvodných operací s cennými papíry vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch obchodní společnosti KUPLA, spol. s r. o. Jednání stěžovatele je podrobně a obsáhle upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu. Zkráceně řečeno spočíval podíl stěžovatele na přípravě trestného činu podvodu v tom, že v roce 1994 na podnět další osoby spolu s dalším obžalovaným D. K. zabezpečili verifikaci anglického překladu, který spoluobžalovaní a další nezjištěné osoby využili k tomu, že různé peněžní y v zahraničí byly ve formě tzv. Blocked funds letter (blokace prostředků) nepravdivě informovány o tom, že u České spořitelny, a. s. má výše jmenovaná obchodní společnost "zablokovánu" částku ve výši 160 milionů USD, k čemuž bylo použito padělaných tiskopisů ČS, a. s., padělaných razítek, padělaných notářských ověření a dalších padělaných dokladů a falešných údajů. V důsledku toho, že padělané směnky byly opatřeny avalem, hrozila v případě jejich uplatnění ČS, a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku, a jiným peněžním ústavům, pokud by v důsledku podvodně potvrzené blokace prostředků u ČS, a. s., poskytly financování obchodů, které měly padělané směnky zajišťovat.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. , odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného dovolání a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Tato argumentace spočívala především v polemice stěžovatele se závěry obecných soudů o jeho vině i trestu. Konkrétně polemizoval se způsobem, jakým Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaném rozsudku znovurozhodl, aniž by se držel v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena k novému projednání. Stěžovatel nesouhlasil zejména se způsobem provedení důkazů a namítal nesprávnost jejich hodnocení při posouzení jeho míry a způsobu podílu na páchané trestné činnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítal jeho pochybení, když bez výhrad akceptoval postup Vrchního soudu v Olomouci a fakticky popřel svá dříve deklarovaná tvrzení o neoprávněnosti Nejvyššího soudu zasahovat do rozhodovací činnosti soudů prvního a druhého stupně, kdy hodnotil nikoliv pouze právní, nýbrž i skutkové okolnosti celého případu, což je dle stěžovatele nepřípustné. Stěžovatel rovněž polemizoval i s adekvátností mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení. S ohledem na výše uvedené došlo dle názoru stěžovatele ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

Dne 24. 3. 2009 vydal Ústavní soud usnesení č. j.

-10

, kterým řízení přerušil, neboť spoluodsouzený v původním trestním řízení Ing. A. O. podal ústavní stížnost (řízení vedené pod

sp. zn.

) a případné rozhodnutí Ústavního soudu o ní mohlo mít dopady na stěžovatele v podobě uplatnění beneficia cohaesionis.

Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost spoluodsouzeného Ing. A. O. usnesením ze dne 10. 9. 2009

sp. zn.

, odpadl tím důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto rozhodl podle ust. ve spojení s ust. a ust. o tom, že v řízení se pokračuje.

III.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod daného stěžovatele. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele proti postupu Vrchního soudu v Olomouci uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se způsobu provedení a hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu dovolacího řízení. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy obecné soudy nerespektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů a v jejich rozhodování by tak bylo možné shledat prvky libovůle (k tomu srov. nález

sp. zn.

, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález

sp. zn.

, N 167/42, SbNU str. 407).

V posuzovaném případě však k takovému závěru dospět nelze. Po seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se důkladně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení, zda rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a jeho nesprávném právním posouzení, a velmi podrobně zdůvodnil, proč se s těmito námitkami neztotožňuje. Mimo jiné konstatoval, že ve svém rozhodnutí "nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních důkazů, spíše jej instruoval k tomu, aby se soustředil na ty významné otázky, které v té době nebyly dostatečně objasněny (...)." (str. 15 usnesení). Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí následně tyto úvahy dovolacího soudu přesně citoval, celou věcí se znovu podrobně zabýval, doplnil dokazování výslechem stěžovatele i spoluobviněného D. K. a na základě hodnocení těchto výpovědí v kontextu s dalšími důkazy (zejm. svědecké výpovědi ostatních spoluobžalovaných) své původní závěry přehodnotil. Následně pak nově upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku, přičemž vše důkladně zdůvodnil (viz str. 56 - 60 rozsudku vrchního soudu). Z tohoto důvodu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaném rozsudku znovurozhodl, aniž by se držel v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, což konstatoval i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 16-17 usnesení), resp. že došlo ke změně skutkové věty rozsudku, aniž by vrchní soud provedl nové dokazování. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu Vrchního soudu v Olomouci ani Nejvyššího soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze považovat za porušení jeho základních práv.

Rovněž další část stěžovatelovy argumentace týkající se přiměřenosti mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení, považuje Ústavní soud za nedůvodnou. Jak Vrchní soud v Olomouci na str. 66 svého rozhodnutí, tak posléze i Nejvyšší soud se touto stránkou věci podrobně zabývaly, a to mimo jiné i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožňuje. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud již ve výše citovaném usnesení

sp. zn.

ve věci spoluodsouzeného Ing. A. O., kde konstatoval, že "je nepochybné, že trestní řízení ve věci stěžovatele trvalo mimořádně dlouhou dobu, a to zejména v důsledku její skutkové složitosti, většího počtu obviněných a výrazného mezinárodního prvku. Tento fakt však sám o sobě ještě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných. V projednávané věci by však toto řešení zcela popíralo veřejný zájem na důsledném trestání závažné majetkové trestné činnosti, jíž se stěžovatel spolu s dalšími osobami dopustil. Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných se vyznačovala vysokou organizovaností a značnou rafinovaností. Z připravované trestné činnosti hrozila škoda v řádech až stovek milionů Kč, pokud by byly padělané směnky realizovány. Ohrožena zde nebyla jen poškozená Česká spořitelna, a. s., ale i všeobecný zájem České republiky na důvěryhodnosti českých bankovních ústavů v zahraničí. Nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát. Za těchto okolností se jeví dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. Jde o postup, který Ústavní soud aproboval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ve věci

sp. zn.

a judikaturu tam citovanou)." (str. 6 usnesení).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2009

Vojen Güttler

předseda senátu