Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 450/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. srpna 2000, č. j. -119, vyhověl žalobě a – stejně jako v předchozích dvou rozsudcích, které byly k odvolání žalovaného Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 16, sestávajícímu ze třech pokojů a kuchyňského koutu s příslušenstvím, ve třetím patře domu v ulici V. v P. 10“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl, že „byt bude nadále užívat navrhovatelka, která bude rovněž jedinou členkou družstva“, výrokem označeným jako II. uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalované předat do patnácti dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt, a výrokem označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. -155, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, rozhodl, že „byt bude nadále užívat žalovaný jako jediný člen družstva“, žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli ( věta druhá , , ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu ( věta druhá obč. zák.), zohlednil soud prvního stupně „pouze“ zákonná hlediska výslovně uvedená v obč. zák., která vyzněla ve prospěch žalobkyně, tj. stanovisko pronajímatele a zájmy tehdy nezletilé V., narozené v roce 1984 v manželství účastníků, která byla pro dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy žalobkyně. Jde-li o hledisko zásluh na získání bytu, neshledal „na žádné straně výrazný podíl na získání předmětného bytu“, byť připustil, že předmětný byt získal žalovaný jako byt stabilizační od svého zaměstnavatele. Vzal sice v úvahu rovněž okolnost, že žalobkyně užívá jiný byt, avšak uvedenou okolnost vyhodnotil v neprospěch žalobkyně proto, že od 16. ledna 1999 užívala tento byt bez právního důvodu – ke dni rozhodování (další) nájemní smlouva na tento byt přes příslib uzavřena nebyla. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl, že „byt bude nadále užívat navrhovatelka, která bude rovněž jedinou členkou družstva“. Naproti tomu odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení (doplňující výpovědí obou účastníků řízení a přečtením nájemní smlouvy ze dne 23. srpna 2000) rozhodl, že „byt bude nadále užívat žalovaný jako jediný člen družstva“. Přitom neopomenul, že zákonná hlediska zájmů nezletilého dítěte a stanoviska pronajímatele prospívají žalobkyni. Současně ovšem dovodil, že uvedená hlediska jsou jakoby oslabena tím, že nezletilá V. „již brzy dosáhne zletilosti a má zajištěno další bydlení s matkou v bytě dnes pronajatém na dobu neurčitou, v němž už s matkou delší dobu žije“, a že stanovisko pronajímatele bylo motivováno „pouze“ péčí o nezletilé dítě (jiné důvody v něm uvedeny nebyly). Na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodující význam v tomto ohledu přisoudil hledisku zásluhovosti na získání předmětného bytu a dovodil, že na získání bytu se rozhodující měrou podílel žalovaný, který jej získal jako byt stabilizační se závazkem setrvat v pracovním poměru u svého zaměstnavatele po dobu deseti let. Přihlédl rovněž k tomu, že bytová potřeba žalobkyně je uspokojena užíváním bytu v P. 10, v J. ul., který užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s městskou částí P. 15 dne 23. srpna 2000 na dobu neurčitou a který je rozlohou srovnatelný s předmětným bytem. Přitom bydlením v tomto bytě, získaným od zaměstnavatele, řešila žalobkyně podle odvolacího soudu nejen bytovou situaci obou účastníků, nýbrž i svou, neboť v získaném bytě s ní žil MUDr. S. Má-li žalobkyně právní důvod k užívání jiného bytu, bylo by podle názoru odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.) přiznání bytové náhrady, na níž by jinak měla právo ( věta druhá obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byt bude nadále jako jediný člen družstva užívat žalovaný, a že žalobkyně je povinna byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení a zákona číslo , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – uplatnila dovolací důvody podle , b/ a d/ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítla, že odvolací soud nerespektoval princip dvouinstančnosti řízení. Byla-li totiž nájemní smlouva ohledně bytu v P. 10, v J. ul., uzavřena až dne 23. srpna 2000, tj. po rozhodnutí soudu prvního stupně, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť není zřejmé, jak by se s novým skutkovým stavem věci vypořádal soud prvního stupně. Podle názoru žalobkyně nelze přehlédnout ani to, že řízení trvalo šest let, a že po tuto dobu jí nebyl předmětný byt zpřístupněn. Na naplnění dovolacího důvodu podle usuzuje z toho, že napadený rozsudek je nevykonatelný, neboť v něm „právní titul užívání bytu žalovaným není konkretizován“. V rámci dovolacího důvodu podle v podstatě namítla, že při rozhodování o dalším nájmu bytu nemohou hlediska prospívající žalovanému, a to ani jeho pradávná zásluha na získání bytu, převážit nad zákonnými hledisky, tj. zájmem nezletilého dítěte a stanoviskem pronajímatele. Současně zdůraznila, že rozhodnutí odvolacího soudu „je v rozporu s dobrými mravy“, a že „navíc opomíjí skutečnost, že družstevní byt je objektivně předmětem směny a obchodu, a že právo k takovému bytu má nejen účetní, ale i tržní hodnotu“. Je přesvědčena, že rozhodnutím odvolacího soudu je objektivně postižena, neboť pasivní žalovaný byl zvýhodněn (právo k družstevnímu bytu lze transformovat na vlastnictví a tržní hodnota bytu je větší než zůstatková hodnota členského podílu) a ona za svoji aktivitu při získávání současného bytu přišla o právo k cennějšímu družstevnímu bytu. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a mimo jiné rovněž zdůraznil, že „argumentace (žalobkyně) … svědčí opět o jednoznačně spekulativním postupu žalobkyně v celé věci … uvažovaný majetkový prospěch je jediným skutečným důvodem dovolání“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí třetí) rozhodnutí dne 11. srpna 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 22. října 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle , ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou – dále opět jen „ “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. ).

Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu věty druhé zkoumá – pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v , b/, c/, d/, e/ a g/ žalobkyně nenamítla a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v řízení došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení a zda je řízení z tohoto důvodu postiženo vadou ve smyslu

Nejvyšší soud se i v této věci ztotožňuje s právním názorem, přijatým v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O takovou situaci však v projednávané věci evidentně nejde. Při rozhodování o tom, který z účastníků bude byt nadále užívat jako jediný člen družstva, se soudy obou stupňů totiž zabývaly mimo jiné rovněž hlediskem možnosti uspořádání bytových poměrů účastníků a proto také hodnotily otázku bydlení žalobkyně v bytě v P. 10, v J. ul.; na skutkovém zjištění, týkajícím se uvedeného bydlení, oba soudy rovněž své rozhodnutí založily. Z tohoto pohledu šlo ve vztahu k tomuto bydlení u obou soudů o skutkové zjištění, které bylo právně významné pro rozhodnutí o tom, který z účastníků bude byt nadále užívat jako jediný člen družstva. Rozdíl mezi oběma soudy spočívá pouze v tom, že zatímco soud prvního stupně neopomenul, že od 16. ledna 1999 užívala žalobkyně zmíněný byt bez právního důvodu (ke dni rozhodování /další/ nájemní smlouva na tento byt přes příslib uzavřena nebyla), odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením nájemní smlouvy ze dne 23. srpna 2000 – vzal za zjištěno, že dne 23. srpna 2000 (po rozhodnutí soudu prvního stupně) uzavřela žalobkyně s městskou částí P. 15 ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou, a dovodil, že bytová potřeba žalobkyně je uspokojena užíváním bytu v P. 10, v J. ul., který je rozlohou srovnatelný s předmětným bytem.

Z uvedeného vyplývá, že podle o.s.ř nemůže být dovolání přípustné, a že dovolací důvod podle tak nebyl užit opodstatněně.

I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích ( ), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o určení účastníka, který bude byt nadále užívat jako člen družstva, a výrok o vyklizovací povinnosti. Přípustnost dovolání proti těmto měnícím výrokům, které byly dovoláním rovněž napadeny, vyplývá z ustanovení , neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28); ostatně žalobkyně – s přihlédnutím k obsahu dovolání – proti potvrzujícímu výroku (výroku, týkajícímu se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) ani nebrojí. V uvedených souvislostech se pak uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení

Napadený rozsudek byl proto podle a 3 přezkoumán v jeho měnících výrocích o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vedle vad řízení uvedených v (o těch je pojednáno výše) rovněž k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Podle lze dovolání podat v případě, kdy řízení je postiženo jinou vadou (tedy vadou, jež není uvedena v ), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že vadou řízení ve smyslu není jakákoliv vada řízení; z pohledu citovaného ustanovení jsou totiž relevantní pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Je nepochybné, že v projednávané věci jde o zrušení práva společného nájmu bytu ve smyslu § 705 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 705 odst. 3 obč. zák. Pro úplnost zbývá dodat, že bytová náhrada pro vyklizovaného rozvedeného manžela vyplývá z § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.

Rovněž je nepochybné, že výrok, opírající se o ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou obč. zák., soudy obou stupňů formulovaly tak, že v něm uvedly, který z účastníků bude byt – po zrušení práva společného nájmu družstevního bytu (§ 705 odst. 2 věta druhá před třetí větnou čárkou obč. zák.) – užívat jako člen družstva. V rozporu se zněním zákona zde ovšem neužily formulace, že byt bude ten který z účastníků užívat nejen jako člen družstva, jak správně uvedly, nýbrž také jako jeho nájemce. Dovolací soud zastává názor, že došlo-li k uvedenému nedostatku při aplikaci hmotného práva ( věty druhé za třetí větnou čárkou obč. zák.), nemůže jít o vadu řízení, natož vadu ve smyslu , tj. takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž nesporné, že tento výrok soudy učinily s odkazem na ustanovení věty druhé za třetí větnou čárkou obč. zák., z čehož – vzhledem ke znění tohoto ustanovení – vyplývá, že takto určený účastník bude byt užívat nejen jako člen družstva, nýbrž rovněž jako jeho nájemce. Ani dovolací důvod podle nebyl použit opodstatněně.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda tzv. další hlediska (tj. jiná než výslovně uvedená v ustanovení obč. zák.) mohou převážit nad hledisky zákonnými, tj. zájmy nezletilých dětí a stanoviskem pronajímatele. Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda hlediska prospívající žalovanému mohla převážit nad hledisky svědčícími žalobkyni.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.

Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek zbývá připomenout, že jako tzv. další hledisko se podle ustálené soudní praxe hledisko hodnoty (ceny) bytu, resp. práva k němu, v těchto případech neuplatňuje. Dovolací námitku, že tzv. další hlediska (jiná než výslovně uvedená v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.) nemohou převážit nad hledisky výslovně uvedenými v zákoně, nelze přijmout. Soudní praxe je totiž jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti (dítě), je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.

Dovolací soud nesdílí ani názor, že tzv. další hlediska nepřevážila v daném případě nad hledisky zákonnými. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaného především hledisko zásluh na získání bytu a hledisko (rychlého) uspořádání bytových poměrů účastníků; současně – ve prospěch žalovaného – přihlédl i k tomu, že i když obě zákonná hlediska prospívají žalobkyni, jsou jakoby oslabena tím, že nezletilá V. „již brzy dosáhne zletilosti a má zajištěno další bydlení s matkou v bytě dnes pronajatém na dobu neurčitou, v němž už s matkou delší dobu žije“, a že stanovisko pronajímatele bylo motivováno „pouze“ péčí o nezletilé dítě (jiné důvody v něm uvedeny nebyly). Ani zákonná hlediska zájmů nezletilého dítěte a stanoviska pronajímatele však odvolací soud neopomenul; tato hlediska totiž vzal v úvahu (vyhodnotil je jako hlediska prospívající žalobkyni), avšak větší význam přiznal hlediskům dalším, a poté rovněž správně dovodil, že tato (další) hlediska, prospívající žalovanému, převážila nad zákonnými hledisky zájmů nezletilého dítěte a stanoviska pronajímatele, tj. hledisky, svědčícími ve prospěch žalobkyně. Nelze totiž opomenout, že pobývala-li žalobkyně (i s nezletilou V., která má zajištěno bydlení na dobu neurčitou v bytě žalobkyně a přitom v době rozhodování odvolacího soudu byla blízko věku, kdy dosáhla zletilosti) již delší dobu mimo předmětný byt, je zákonné hledisko zájmů nezletilého dítěte oslabeno, jak správně dovodil odvolací soud; s odvolacím soudem lze souhlasit rovněž v tom, že je-li stanovisko pronajímatele, prospívající žalobkyni, odůvodněno „pouze“ zájmem nezletilého dítěte, lze – z uvedených důvodů – pokládat za oslabené i toto hledisko. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle tak není naplněn.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobkyně z bytu se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle , b/ a d/ a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( ) – dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výrocích označených jako I. a II. změněn ohledně těchto otázek rozsudek soudu prvního stupně, zamítl ( věta před středníkem, odst. 5 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení , , a a zavázal žalobkyni, která neměla v dovolacím řízení úspěch, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Přitom dovolací náklady řízení žalovaného činí 1.900,- Kč ( , ve spojení s a ) a 75,- Kč – náhrada hotových výdajů advokáta, jež stojí vedle odměny (srov. , ve znění pozdějších předpisů) – podle a 3 , ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. ledna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu