Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 956/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. byl obviněný Ing. I. A. uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle , odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění , který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v době od měsíce ledna 1992 až do března 1992 nakoupil od S. O., závod F.-M. a P., od firmy C. spol. s r. o. B. H. P. rum bez daně z obratu v hodnotě 13.587.472,- Kč určený pro export, avšak z tohoto množství prodal s daní z obratu firmě W. a M., se sídlem Š., 13.440 půllitrových lahví za částku 470.400,- Kč, firmě P. K. 13.440 půllitrových lahví rumu za částku 470.400,- Kč, J. V., 15.050 půllitrových lahví za částku 481.600,- Kč a J. V., 20.152 půllitrových lahví za částku 695.244,- Kč, přičemž daň z obratu, která náležela státu neodvedl a způsobil tak škodu čs. státu, zastoupenému F. ú. B. IV, ve výši 2.731.608,- Kč.“ Za tento trestný čin mu byl podle tr. zák. ve znění uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle tr. zák. v tehdy platném znění, tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Soud zároveň v rámci tohoto rozsudku podle tr. ř. z důvodů uvedených v tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek (popsaný ve výrokové části), v němž byl obžalobou spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle tr. zák. ve znění

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala manželka obviněného, rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 4. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Obviněný Ing. I. A. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a ve spojení s ním i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. , ve výrocích o vině a o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v prvé řadě poukázal na to, že prodal alkohol bez daně z obratu nepravým zástupcům exportní firmy W. A. W. v B., kteří se prokázali padělanými doklady, přičemž v případě prodeje firmě I. V. zástupce této firmy již nežije a svědkyně K. měla důvod k popření takového obchodu, neboť v SRN již v letech 1991 a 1992 směli podnikatelé vyvíjet pouze ten druh obchodní činnosti, ke kterému měli živnostenské oprávnění. Aniž by soud prvního stupně vzal tyto okolnosti dostatečně v úvahu, jakož i tehdejší podnikatelskou nezkušenost dovolatele, učinil závěr, že jednal ve formě přímého úmyslu, ačkoliv ve skutečnosti mohlo jít pouze o jednání nedbalostní. Tím podle názoru dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Dovolatel dále namítl, že v posuzovaném případě, kdy bylo trestní řízení zahájeno v roce 1992, mělo být s „ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zastaveno vzhledem k ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť prodlevami soudu mu nebyl zajištěn spravedlivý proces.“ Dlouhodobým porušováním jeho práva na spravedlivý proces přitom zanikla společenská nebezpečnost jeho činu. V uvedeném směru pak dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. .

S ohledem na výše uvedené důvody v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a „trestní řízení vůči němu v této věci vedené zastavil.“

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V písemném vyjádření koncipovaném dne 23. 9. 2002 uvedl, že podané dovolání nesplňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť dovolatel v něm neuvádí příslušný dovolací důvod s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá. Navrhl proto, aby dovolací soud pro případ, že vady dovolání nebudou za podmínek § 265h odst. 1 tr. ř. odstraněny, toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. I. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. a současně i z ustanovení § 265f odst.1 tr. ř. (obsah dovolání), když za podmínek § 265h odst. 1 tr. ř. na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně dovolatel ve stanovené lhůtě odstranil vadu spočívající v absenci odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud se zabýval nejprve dovolacím důvodem uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Ve věci obviněného Ing. I. A. však dovolací námitky uplatněné podle shora citovaného ustanovení směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový stav, který ve vztahu k neodvedení daně z obratu umožňoval závěr toliko o jeho nedbalostním zavinění. S tím pak dovolatel spojuje hmotně právní důsledky, jež měly spočívat ve vadném právním posouzení skutku jako trestného činu, u něhož však zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve vadách týkajících se zjišťování skutkového stavu věci (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku, resp. hmotně právních otázek rozhodných pro posouzení zavinění dovolatele. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Druhý dovolací důvod obviněného spočíval v námitce, že trestní řízení v posuzované věci bylo zatíženo průtahy, jež ve svém souhrnu významně ovlivnily délku celého řízení, které bylo zahájeno již v roce 1992. Skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, byla podle dovolatele důvodem pro zastavení trestního stíhání, neboť pokračování v něm by bylo v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. V dané souvislosti dovolatel poukázal též na blíže nespecifikovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu České republiky.

Předmětné námitky dovolatele je třeba považovat za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. I když dovolatel namítaný důvod označil podle jiného ustanovení zákona, nebylo za daného stavu možno dovodit, že se dovolání neopírá o okruh dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Postup podle § 265i odst. 1 písm. b), d) tr. ř. proto nepřicházel v úvahu.

Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ačkoliv dovolatel na shora uvedený obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání výslovně neodkazuje, lze předpokládat, že jej má na mysli, dovolává-li se článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního , stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10y (ve znění před účinností ústavního , který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10y jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. a sp. zn. ). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. a sp. zn. ).

Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. , a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. , která se však nestala součástí judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Zde je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval dále za významné, že trestní stíhání obviněného Ing. I. A. bylo zahájeno vznesením obvinění ( tr. ř., tr. ř. v tehdy účinném znění ) již v srpnu 1992. Obžaloba pro trestný čin zkrácení daně podle , odst. 3 tr. zák. ve znění , a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle tr. zák. ve znění byla u Krajského soudu v Brně podána počátkem července 1997. Tento soud nařídil ve věci hlavní líčení teprve od 13. 7. 2000 a ve věci pak rozhodl odsuzujícím rozsudkem dne 8. 1. 2002. Řízení ve věci bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího dne 11. 4. 2002.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení docházelo bez jeho viny k prodlevám a průtahům v různé délce (a to jak v přípravném řízení, tak zejména ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) a tato okolnost měla v posuzovaném případě podstatný vliv i na celkovou délku řízení. Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že byla projednávána závažná trestní věc, kdy celková výše škody přesahovala částku 2.700.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom současně vyplývá, že bylo přihlíženo k řádnému životu obviněného i v době konání celého (dlouhodobého) trestního řízení, a mimo jiné právě tato okolnost vedla soud k tomu, že z hlediska kritérií pro ukládání trestu (§ 23, § 31 tr. zák.) nepovažoval za nezbytné, aby v daném případě bylo na jeho nápravu působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na další zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. I. A. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 11. prosince 2002

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler