Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 31/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 20. 6. 1996, č. j. -53, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s tehdejším druhým žalovaným - Ministerstvem životního prostředí České republiky částku 2.914,84 DM s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu škody způsobené na jeho vozidle pádem kamene ze stráně nad parkovištěm u Punkevních jeskyní v M. K. neshledal důvodným, neboť nebylo prokázáno, že předmětné parkoviště má charakter parkoviště hlídaného, a žalobce neprokázal, že ve smyslu ust. § 436 obč. zák. uplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, neboť potvrzení o pádu kamene, které mu vydala svědkyně Š. (pracovnice Punkevních jeskyní), nelze považovat za doklad o uplatnění náhrady škody a podle svědeckých výpovědí mělo sloužit k převozu poškozeného vozu přes hranice a k uplatnění náhrady škody u pojišťovny.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1998, č. j. -76, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že potvrzení o pádu kamene na vozidlo bylo žalobci vydáno poté, kdy řádně uplatnil u zaměstnankyně tohoto subjektu nárok na náhradu škody. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování za účelem objasnění charakteru předmětného parkoviště a k otázce uplatnění škody vyslechnout přímé svědky události manžele F.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, č. j. -93, po provedení dalších důkazů uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.919,84 DM s 3 % úrokem od 26. 10. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl žalobu proti druhému žalovanému – Ministerstvu životního prostředí ČR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 28. 8. 1992 byla na zaparkovaném voze žalobce Mercedes Benz na parkovišti u Punkevních jeskyní v M. K. v ČR pádem kamene způsobena škoda v žalované výši. O pádu kamene informoval žalobce pracovnici první žalované, která mu vystavila o pádu kamene potvrzení; tohoto dne žalobce uplatnil u žalované právo na náhradu škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné parkoviště je parkovištěm hlídaným, a protože jej provozuje první žalovaná, je podle ust. § 435 obč. zák. odpovědná za škodu způsobenou žalobci, když o padání kamenů byla informována, přesto nepodnikla žádné kroky k zabránění vzniku škody.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, č. j. -112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V zamítavém výroku ve vztahu k druhému žalovanému zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud se po doplnění dokazování písemnými doklady založenými ve spise ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné parkoviště má charakter parkoviště hlídaného. Pokud jde o otázku uplatnění práva na náhradu škody, poukázal odvolací soud na svůj názor vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 24. 3. 1998, podle kterého žalobce řádně uplatnil u zaměstnankyně žalované nárok na náhradu škody, a „který nebyl žádným novým důkazem vyvrácen“, a podporuje jej i výpověď Ing. J. F. (který v den vzniku škody doprovázel žalobce), podle níž byli hlídačem parkoviště odkázáni na vedoucí, která s nimi sepisovala zápis jako předpoklad pro uplatnění škody. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je dána objektivní odpovědnost žalované jako provozovatele hlídaného parkoviště podle § 435 obč. zák. za škodu žalobce způsobenou tím, že parkovací plocha nebyla řádně zabezpečena proti padání kamenů, když navíc tato skutečnost byla žalované známa.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle Namítá, že z výpovědi svědkyně Š. a ze samotného potvrzení o pádu kamene vyplývá, že potvrzení mělo sloužit pouze pro přejezd poškozeného vozidla přes hranici a jako doklad pro pojišťovnu, a nemohlo tedy být uplatněním práva na náhradu škody

ve smyslu ust. § 436 obč. zák. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že k uplatnění tohoto práva došlo ještě před vydáním potvrzení, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť tuto skutečnost nepotvrdil žádný ze svědků (Š., manželé F.). K uplatnění práva na náhradu škody došlo až dopisem právního zástupce žalobce z 18. 10. 1992, tedy po uplynutí patnáctidenní prekluzívní lhůty; právo žalobce na náhradu škody proto zaniklo. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu , přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle , je opodstatněné.

Podle ust. § 433 odst. 1 věty první obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.

Podle ustanovení § 436 obč. zák. právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

Ustanovení § 436 obč. zák. stanoví prekluzivní patnáctidenní lhůtu, jejímž marným uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Zánik práva prekluzí je důsledkem dvou právních skutečností: uplynutím času (tj. prekluzivní lhůty) a opomenutím právo uplatnit (tj. omisivním právním úkonem oprávněného). Jednostranný právní úkon, kterým oprávněná osoba uplatňuje své právo na náhradu škody, musí být určitý a srozumitelný natolik, aby z něj bylo odpovědné osobě zřejmé, že oprávněnému vznikla škoda, za kterou ji činí odpovědnou. Nestačí proto pouhé oznámení o vzniku škody, nýbrž musí být jednoznačné, že je škoda vytýkána odpovědné osobě a že oprávněný uplatňuje své právo požadovat po odpovědné osobě její náhradu. Pro tento právní úkon není předepsána písemná forma a je možné jej učinit i ústně, ovšem z jeho obsahu musí být pro obě strany nepochybné, že oprávněný projevil svoji vůli uplatnit svoje právo na náhradu škody vůči odpovědné osobě.

Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že před vydáním potvrzení o pádu kamene žalobce řádně uplatnil své právo na náhradu škody. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ust. , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. , protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z

provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je z logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Svůj skutkový závěr o řádném a včasném uplatnění práva žalobce na náhradu škody odůvodnil odvolací soud poukazem na své předchozí zrušující rozhodnutí z 24. 3. 1998, v němž vyslovil závazný právní názor o včasném a řádném uplatnění nároku žalobce s tím, že tento názor nebyl v dalším řízení žádným novým důkazem vyvrácen, a v jeho prospěch svědčí i obsah výpovědí svědků, zejména svědka F. Především je třeba uvést, že závěr vyslovený ve zrušujícím usnesení z 24. 3. 1998 o tom, že potvrzení o pádu kamene bylo žalobci vydáno 28. 8. 1992 poté, kdy řádně uplatnil u zaměstnankyně žalované nárok na náhradu škody, není právním názorem, tedy právním posouzením zjištěného skutkového stavu, nýbrž je skutkovým závěrem o okolnosti, která je zásadní pro právní posouzení věci.

Odvolací soud tento skutkový závěr, z něhož pak vychází právní názor na včasnost uplatnění práva, učinil v rozporu s ustanovením , neboť v odvolacím řízení neprovedl žádné důkazy a důkazy provedené soudem prvního stupně nezopakoval, a zároveň soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení vyslechl manžele F. k otázce oznámení a uplatnění škody. Soud prvního stupně sice manžele Fojtíkovy vyslechl, k uvedené otázce však výslech těchto svědků nezaměřil a z jejich výpovědi a ani z dalších provedených důkazů žádná skutková zjištění ohledně obsahu ústního jednání se zaměstnankyní žalované dne 28.8. 1992 neučinil. Při svém rozhodnutí pak soud prvního stupně bez dalšího vycházel z toho, že žalobce uplatnil právo na náhradu škody u provozovatele dne 28. 8. 1992, a tedy z hlediska obč. zák. včas.

Jestliže odvolací soud měl pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považoval-li za významnou určitou okolnost, mohl za splnění předpokladů dokazování doplnit (důkazy opakovat či provést potřebné důkazy sám a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění), avšak bylo-li ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru odvolacího soudu zapotřebí dalších podstatných skutkových zjištění, která soud prvního stupně vůbec neučinil, je nepřípustné, aby chybějící skutková zjištění byla nahrazena závazným právním názorem odvolacího soudu na otázku včasnosti uplatnění nároku (srov. též R 30/2000).

Právní názor odvolacího soudu, že právo na náhradu škody podle § 436 obč. zák. lze u provozovatele uplatnit i ústně, neboť písemná forma pro tento úkon není předepsána, je správný. K zodpovězení otázky, zda toto právo bylo ústně uplatněno a zda tedy nedošlo k jeho zániku uplynutím prekluzívní lhůty, je však třeba skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, pokynem ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu k doplnění dokazování v uvedeném směru se neřídil a obsah rozhovoru se zaměstnankyní žalované v souvislosti s vydáním potvrzení o pádu kamene tak z výsledků řízení nevyplývá. Pokud za této situace odvolací soud v napadeném rozsudku při posouzení prekluze nároku odkázal na svůj právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení, vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (

odst. 1 část věty za středníkem ) a protože stejnou vadou, pro kterou byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu