Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 430/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. H., proti žalované I. Č. r., s.r.o. (dříve P. S., spol. s r.o., o 35.014,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 16.176,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-99, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-105, a opravného usnesení ze dne 31. srpna 2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-111, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná (její právní a procesní předchůdkyně společnost P. S., spol. s r.o.,) zaplatila na náhradě škody částku 4.027,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.1.1999 do zaplacení, na náhradě mzdy za měsíc leden 1999 částku 15.493,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.2.1999 do zaplacení a za měsíc únor 1999 částku 15.493,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.3.1999 do zaplacení (celkem na jistině 35.014,- Kč). Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán od 1.7.1998 a s účinností od 1.9.1998 byl jmenován do funkce ředitele pobočky P. Dne 2.12.1998 dal výpověď z pracovního poměru ke dni 28.2.1999. V průběhu dne 2.12.1998 mu bylo doručeno odvolání z funkce ředitele k 3.12.1998 a dne 11.12.1998 (poté ještě dne 6.1.1999, 14.1.1999, 22.1.1999) mu byla nabídnuta funkce vedoucího hospodářského střediska M. P., kterou odmítl. Žalovaná mu nezaplatila náhradu mzdy za měsíce leden a únor 1999 (nesouhlasil s tím, že mu bylo „určeno omluvené neplacené volno po dobu výpovědní lhůty“) a bez jeho souhlasu mu srazila ze mzdy za měsíc prosinec 1998 částku 4.027,- Kč („za škody, které údajně zaměstnavateli po dobu trvání pracovního poměru způsobil“).

Žalovaná (její právní a procesní předchůdkyně společnost P. S., spol. s r.o., se poté vzájemným návrhem domáhala, aby jí žalobce zaplatil na náhradě škody částku 16.176,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení (1.000,- Kč za odcizené autorádio, 2000,- Kč za nevyúčtovanou provozní zálohu, 2.200,- Kč za neumožnění účasti zaměstnankyně V. K. na školení, 4.054,- Kč za neoznámení poškození svěřeného služebního vozidla, 6. 922,- Kč jako náhradu za používání služebního vozidla k soukromým účelům do bydliště v K.).

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8.6.2000, č.j. -58, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14.9.2000, č.j. -73, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 35.014,- Kč s 15 % úrokem z částky 15.493,50 Kč od 13.2.1999 do zaplacení, z částky 15.493,50 Kč od 13.3.1999 do zaplacení a z částky 4.027,- Kč od 13.1.1999 do zaplacení, žalobci uložil, aby zaplatil žalované 5.399,- Kč s 12% úrokem od 7.10.1999 do zaplacení, a zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení další částky 1.523,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení, 12 % úroku z částky 5.399,- Kč od 1.1.1999 do 6.10.1999 a další částky 9.254,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.392,- Kč. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že žalobce poté, co byl odvolán z funkce ředitele pobočky v P., důvodně odmítl nabídnutá místa vedoucího hospodářského střediska v „M. P.“ (P. se nacházejí již za hranicí P., tedy „mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě“) a v „O.“ (žalovaná neprokázala, že by toto místo bylo volné), dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce a že žalobce má právo na náhradu mzdy „za dobu výpovědní lhůty“ ve výši průměrného výdělku; jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 zák. práce. Ohledně žalobcem uplatněné částky 4.027,- Kč dovodil, že šlo o neoprávněnou srážku z jeho mzdy za měsíc prosinec 1998, neboť písemnou dohodu o srážce ze mzdy žalobce uzavřel jen ohledně částky 2.027,- Kč z titulu náhrady škody na služebním vozidle. Z pohledávek uplatněných žalovanou vůči žalobci vzájemnou žalobou v celkové výši 16.176,- Kč shledal soud prvního stupně důvodným jen nárok na náhradu škody z titulu neoprávněných jízd žalobce služebním vozidlem do K.; přiznal žalované náhradu za spotřebované pohonné hmoty 5.399,- Kč (co do částky 1.523,- Kč s příslušenstvím, tj. rozdílu do žalované částky 6.922,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl). Ohledně dalších nároků uplatněných ve vzájemné žalobě uzavřel, že ve vztahu k nároku na náhradu škody za odcizené autorádio ve výši 1.000,- Kč a za neumožnění účasti V. K. na školení ve výši 2.200,- Kč žalovaná neprokázala, že by žalobce porušil nějakou právní povinnost, že u nevyúčtované provozní zálohy 2000,- Kč a u části nároku na náhradu škody na svěřeném služebním vozidle (z celkové výše 4.054,- Kč do výše 2.027,- Kč) došlo k zániku nároků jejich uspokojením (srážkou ze mzdy žalobce za měsíc prosinec 1998); ve zbytku posledně uvedeného nároku přistoupil do výše 2.027,- Kč ke snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení § 183 zák. práce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-99, ve znění opravného usnesení ze dne 4.5.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-105, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé“, tj. ve výroku, jímž byla žalobci přisouzena částka 35.014,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl, a „v napadených zamítavých výrocích o věci samé co do částky 1.523,- Kč s příslušenstvím a 3.027,- Kč s příslušenstvím“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.831,20 Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.819,- Kč „na účet jeho právní zástupkyně JUDr. V. B.“. Usnesením ze dne 31.8.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-111, odvolací soud svůj rozsudek ze dne 4.5.2001 opravil „v odůvodnění výroku o nákladech odvolacího řízení“, a zamítl návrh žalované na opravu výroku o nákladech odvolacího řízení. Při posuzování nároku žalobce na náhradu mzdy dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „žalovanou žalobci nabízené místo vedoucího hospodářského střediska splňuje zákonné podmínky“, a že, jestliže žalobce takové místo poté, co byl z funkce odvolán, odmítl, nelze uvedený stav posoudit jako překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 zák. práce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp.zn. „ “ (správně sp.zn. ), uveřejněný v časopise Soudní judikatura 24/1998 pod č. 174, zdůraznil, že zaměstnanec v době po odvolání z funkce nemá nárok na mzdu ani na náhradu mzdy, a to až do doby, než bude dohodou účastníků určeno jeho další pracovní zařazení v organizaci. Ohledně dalšího nároku žalobce ve výši 4.027,- Kč sice přisvědčil soudu prvního stupně, že „srážka byla provedena oprávněně pouze co do částky 2.027,- Kč“, dovodil však, že tato pohledávka žalobce zanikla započtením. Ohledně nároků žalované uplatněných vzájemnou žalobou v celkové výši 16.176,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že „protinávrh žalované je důvodný“, že „ale zčásti byla požadovaná částka žalované již pravomocně přiznána a zbytek byl žalobcem uhrazen“. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný postup v tom, že „rozhodoval o nárocích, ohledně nichž žalovaná ve vyjádření uvedla, že uplatňuje námitku započtení, jako o vzájemném návrhu“, a dospěl k závěru, že „z částek uplatněných k započtení jsou opodstatněné částky 1.000,- Kč, 2.000,- Kč a 2.027,- Kč, celkem 5.027,- Kč“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vzájemným návrhem byla uplatněna pouze částka 6.922,- Kč (náhrada za neoprávněné užívání služebního vozidla), z níž byla rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně přiznána částka 5.399,- Kč s příslušenstvím, a žalobci byla provedena srážka z platu v měsíci říjnu 1998 ve výši 2.201,- Kč, takže tato pohledávka byla uspokojena.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu“) podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení „ , b) “, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „ “. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení zák. práce a v té souvislosti pojem „jiné vhodné práce“ ve smyslu zák. práce. Připomíná, že žalovaná mu nabídla výkon práce na středisku v Průhonicích, která neodpovídala jeho kvalifikaci, byla v jiném místě (od místa určeného ve jmenovacím protokolu), a kterou nebyl schopen vykonávat ani z důvodů dosažitelnosti, neboť bydlel v K.; považuje tento úkon žalované za neplatný. Žalobce je přesvědčen, že „zde byla skutečně překážka na straně organizace s povinností nahradit žalobci ušlou mzdu“; jestliže však odvolací soud měl jiný názor, měl se věcí zabývat z hlediska náhrady škody podle zák. práce. Proti posouzení žaloby v části, která se týká vrácení částky 4.027,- Kč neoprávněně sražené ze mzdy žalobce, a nároku na náhradu škody uplatněné vzájemným návrhem žalované žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z provedeného dokazování, že je v rozporu s příslušnými ustanoveními a že rozhodnutí je navíc nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení“ zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výrokům „II. až IV.“, jako nepřípustné odmítl a proti „výroku I.“ jako nedůvodné zamítl, protože rozsudek v této části vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl správně právně posouzen. Uvedla, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat podle ve znění účinném do 31.12.2000, neboť se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů.

V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že společnost P. S., spol. s r.o., byla ke dni 7.1.2002 vymazána z obchodního rejstříku, neboť zanikla sloučením se společností I. Č. r., s.r.o., (na základě rozhodnutí o sloučení společnosti, které přijal jediný společník společnosti při výkonu působnosti valné hromady dne 28.6.2001, a smlouvy o fúzi uzavřené dne 28.6.2001). Nejvyšší soud České republiky proto dále jednal se společností ISS Č. r., jako s právní a procesní nástupkyní původní žalované P. S., spol. s r.o.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „ “; z uvedeného je zřejmé, že vychází z ve znění účinném od 1.1.2001.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších p0ředpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „ “).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).

Podle ustanovení účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Podle ustanovení předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům; přitom může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení , které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení větě druhé , tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání dovolání (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1993, sp. zn. , uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 14, ročník 1994).

V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že doporučená zásilka obsahující rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.5.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-99, a opravné usnesení ze dne 4.5.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-105, které se týkalo výroku rozsudku odvolacího soudu (výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně), byla doručena do vlastních rukou žalobci dne 1.8.2001 a zástupkyni žalované advokátce JUDr. V. B. dne 12.7.2001; dovolání žalobce sepsané dne 25.9.2001 bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 (osobně do podatelny) dne 26.9.2001.

Opravným usnesením ze dne 31.8.2001, č.j. , 23, 24, 25/2001-111, odvolací soud „opravil“ rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.5.2001 pouze „v odůvodnění výroku o nákladech odvolacího řízení“, a proto jeho doručení účastníkům řízení (žalobci dne 12.10.2001 a zástupkyni žalované advokátce JUDr. V. B. dne 26.9.2001) nemá za následek opětovný běh lhůty k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 1.8.2001 ( ) a že jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení a a 2 dnem 3.9.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 26.9.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty ( věta první ), jejíž zmeškání nelze prominout ( věta první ), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první a - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení věty první, a věty první (per analogiam) nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění práva.

Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění Z této vyhlášky (srov. její ustanovení ., , , , a , ) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 2.610,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění a č. ), celkem částka 2.685,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne14. listopadu 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu