Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 234/2002

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.8.2001, čj. -46 a čj. -48. Prvním z těchto usnesení soud prvního stupně zrušil svoje usnesení ze dne 12.12.1999, čj. -6, jímž ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.4.2000, čj. -27, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a rozhodl o náhradě nákladů řízení a řízení o vydání předběžného opatření zastavil (výrok I.). Výrokem II. soud zastavil řízení ve věci samé a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve věci samé. Druhým usnesením pak soud prvního stupně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. Soud prvního stupně zrušil svoje předchozí rozhodnutí o předběžném opatření a spolu s ním i rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná zanikla ke dni 1.5.2000 bez právního zástupce, a tedy nebylo možné po tomto datu doručit tomuto účastníku výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a obě rozhodnutí o předběžném opatření tak nemohou nikdy nabýt právní moci. Zánik žalované byl i důvodem zastavení řízení ve věci samé.

Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení a a f) (dále též jen „“). Důvodnost tohoto dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví po žalované a dále v tom, že řízení trpí vadami uvedenými v Konkrétně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když po zániku žalované nepokračovaly v řízení s posledními akcionáři žalované, na které přešel její majetek a zřejmě i závazky. Těmto osobám měly soudy ustanovit procesního opatrovníka a pokračovat v řízení. Další pochybení soudů spatřuje žalobce v tom, že se nezabývaly otázkou možné procesní účasti investiční společnosti, jež obhospodařuje a spravuje majetek existujících právních nástupců žalované, v řízení. Soudy se však nejenže těmito otázkami nezabývaly, ale dokonce ani řádně nezdůvodnily proč tak neučinily. Tím byl žalobce zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Dále žalobce uvádí, že z řízení o výmazu žalovaného z obchodního rejstříku se jej soud snaží vyloučit, a tak jej zbavit procesní možnosti brojit proti dopadům přeměny, zániku a výmazu žalovaného do svého právního postavení. V této souvislosti žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.9.1996, sp. zn. (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6, ročník 1996, str. 39-44). S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté – odvolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky určené v ustanovení daná věc nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek).

Existenci vad uvedených v ustanovení , na které žalobce odkazuje, dovolací soud také neshledal.

Pokud jde o vadu uvedenou v pod písm. c) , Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 68, vysvětlil, že dovolací soud k ní přihlíží, jen týká-li se dovolatele. Již proto tudíž řízení touto vadou není postiženo.

Existenci vady dle ustanovení Nejvyšší soud také nezjistil. Odnětím možnosti jednat před soudem dle se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

V projednávané věci dovolatel spatřuje nesprávnost postupu v tom, že soudy neodstranily odstranitelnou překážku řízení, ale řízení zastavily. Rozhodnutí o zastavení řízení a jeho následné potvrzení odvolacím soudem je založeno na názoru soudu, že žalovaná zanikla bez právního nástupce. Tento hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutích, pak není nesprávným postupem „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42).

Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení a je odmítl.

K námitce dovolatele, že rozhodnutí obou soudů nejsou dostatečně odůvodněna, Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby by takovýto nedostatek existoval, neodnímal by žalobci možnost jednat před soudem, neboť soudy by jím neodňaly účastníku žádné z procesních práv, která mu zákon přiznává, ale tento nedostatek by způsoboval vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže je dovolání přípustné, je k takové vadě dovolací soud podle ustanovení povinen přihlédnout i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dovolání přípustné není, dovolací soud se případnou existencí uvedené vady nezabýval.

Pokud jde o odkaz dovolatele na výše uvedený nález Ústavního soudu a jeho námitku s ním související, týkají se řízení před rejstříkovým soudem a ne řízení tohoto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu