Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 782/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. , a o návrhu hlavního města Prahy na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Návrh hlavního města Prahy na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení se zamítá.II. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 8. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „“) ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. , jímž mu byla uložena povinnost vydat Ing. R. K. (dále jen „vedlejší účastník“) pozemky specifikované ve výroku I. rozsudku. Ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku II. a III. rozsudku bylo řízení zastaveno (výrok II.), resp. žaloba vedlejšího účastníka byla zamítnuta (výrok III.). Stěžovatel s ústavní stížností spojil rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu , kterému Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2007, č. j.

-15

, vyhověl.

Dne 11. 4. 2007 obdržel Ústavní soud návrh hlavního města Prahy na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti dle , odůvodněný tím, že u 29 z 41 pozemků, které měly být dle napadeného rozsudku vydány vedlejšímu účastníkovi, vznikla již dříve stěžovateli na základě ustanovení , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), povinnost tyto převést do vlastnictví hlavního města Prahy, a dále tím, že tři z těchto pozemků jsou součástí areálu Botanické zahrady hlavního města Prahy, a jsou na nich umístěny expozice se vzácnými rostlinami, pokladna a přístupové chodníky pro návštěvníky.

Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda je přípustná a zda splňuje všechny formální a obsahové náležitosti stanovené .

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů až v okamžiku, kdy již ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, neboť proti rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. , nepodal včasné odvolání.

Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že odvolání nebylo řádně podáno z důvodu pochybení jeho zaměstnance, pracujícího na podatelně, nicméně se domníval, že ústavní stížnost je přípustná, neboť jsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení . Dle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jestliže byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel spatřoval naplnění podmínek citovaného ustanovení v tom, že pozemky, které je stěžovatel dle napadeného rozhodnutí povinen vydat vedlejšímu účastníkovi, mohly být místo toho vydány jiným, doposud neuspokojeným oprávněným osobám, kterým narozdíl od vedlejšího účastníka, který byl pouze postupníkem, vzniklo právo na jiný pozemek přímo na základě ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Tyto osoby, jakož i další subjekty, jako například osoby uvedené v , nemohly být prozatím vzhledem k uspokojení vedlejšího účastníka samy uspokojeny.

S výše uvedenou argumentací stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že převodem předmětných pozemků dojde k jistému znevýhodnění osob, které mají právo na vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě, resp. Nelze ovšem přehlédnout, že dotčení práv těchto osob je převážně pouze potencionální a zprostředkované, neboť osoby oprávněné ve smyslu zákona o půdě své nároky neztrácejí, jen se dočasně umenší rozsah pozemků, jejichž prostřednictvím mohou být jejich nároky uspokojeny. Z vyjádření hlavního města Prahy, doručeného Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2007, nadto vyplynulo, že značná část předmětných pozemků měla být převedena dle , do vlastnictví tohoto subjektu a nikoliv nabídnuta oprávněným osobám dle zákona o půdě. Nejenže tedy dotčení práv uvedených osob není zcela bezprostřední, ale ani jejich počet při restriktivním způsobu výkladu ustanovení znak podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele zjevně nenaplňuje. Za zásadní je však třeba považovat zejména tu skutečnost, že využití výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti přichází v úvahu tehdy, jestliže existuje určitá právní otázka, naléhavě vyžadující řešení, a jestliže nelze důvodně očekávat, že tuto otázku bude schopen uspokojivě vyřešit jiný orgán veřejné moci. Účelem ustanovení naopak není suplovat řádný opravný prostředek, který stěžovatel z důvodu zmeškání lhůty nevyužil, a to ani tehdy, hájí-li stěžovatel v řízení zprostředkovaně rovněž zájmy dalších osob.

Pro úplnost možno konstatovat, že nelze akceptovat ani argumentaci hlavního města Prahy, uváděnou v přípisu doručeném Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2007, že podstatný přesah zájmů stěžovatele je možno spatřovat v tom, že se tento snaží zabránit tomu, aby byly pozemky, na jejichž převod má hlavní město Praha jakožto veřejnoprávní korporace nárok, v rozporu s platným právem převedeny do vlastnictví vedlejšího účastníka, a zvláště aby byly do soukromého vlastnictví vydány pozemky, tvořící součást areálu Botanické zahrady hlavního města Prahy. V případě, kdy je stranou soukromoprávního sporu, resp. dotčenou osobou, veřejnoprávní korporace, tedy obec či stát, nelze dovozovat, že je tím bez dalšího naplněn znak podstatného přesahu zájmů stěžovatele. Takovým výkladem by došlo k nepřípustnému zvýhodnění veřejnoprávních korporací a k porušení principu rovnosti účastníků řízení co do přístupu k Ústavnímu soudu, neboť zatímco veřejnoprávní korporaci, resp. subjekt jednající v jejím zájmu, by povinnost vyčerpat opravné prostředky nestíhala a mohla by se tak na Ústavní soud obrátit fakticky v kterékoli fázi řízení, další fyzické a právnické osoby by s ohledem na zásadu subsidiarity takovou možnost neměly. Rovněž tvrzená protiprávnost napadeného rozhodnutí nemůže být důvodem pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a), neboť by se již jednalo o posouzení věci samé, ke kterému Ústavní soud může přistoupit až poté, co učiní závěr o přípustnosti dané ústavní stížnosti.

Jelikož Ústavní soud shledal, že nebyla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval, a že nebyly dány důvody uvedené v , nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle . S ohledem na skutečnost, že se v projednávané věci jednalo o ústavní stížnost nepřípustnou, a tedy věcného projednání neschopnou, Ústavní soud návrh hlavního města Prahy na přiznání postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení zamítl.

Právní mocí tohoto rozhodnutí pozbývá platnosti usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j.

-15

, kterým byla odložena vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 25. července 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu