Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1203/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 29. 4. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal se žalobce proti žalovanému vyklizení bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Tento užívá bez právního důvodu. Stalo se tak v důsledku toho, že žalobce dne 4. 11. 1992 uzavřel s V. K. smlouvu o obstarání záležitostí pro výkon správy předmětné nemovitosti a v tomto směru jej rovněž zplnomocnil k zastupování při správě nemovitosti. V. K. dne 26. 1. 1996 zaslal žalobci výpověď z této smlouvy s tím, že výpovědní lhůta počíná běžet dnem 1. 2. 1996 a skončí dne 30. 4. 1996, pokud nebude do tohoto termínu dohodnuto jinak. K žádné další dohodě nedošlo, takže vztah z uvedené smlouvy skončil dne 30. 4. 1996. Vzdor tomu V. K. uzavřel se žalovaným smlouvu o nájmu bytu. Tato smlouva byla za žalovaného schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. ze dne 22.9.1994, a to k návrhu opatrovníka žalovaného. Smlouva je ovšem neplatná pro absenci zastoupení žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2000, č.j. -34, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Po skutkové stránce převzal tvrzení žaloby, podle nichž skutečně vztah ze smlouvy o obstarání činnosti uzavřené mezi žalobcem a V. K. trval pouze od 4. 11. 1992 do 30. 4. 1996. Přitom dne 1. 8. 1996 uzavřel jako zástupce žalobce se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu (N. 6), a to na dobu neurčitou. Dále zjistil z dohody o výměně bytů ze dne 22. 7. 1996, že J. D. a Z. O., se dohodli na výměně bytů, které užívají na základě nájemních smluv a to tak, že paní D. se nastěhuje dobytu v P., B. 648 a Z. O. do bytu na P., N. 6. Za vlastníky dali souhlas k dohodě o výměně bytu Ing. P. R. a Ing. K. R., pokud jde o prvně uvedený byt, a V. K., pokud jde o předmětný byt. Konečně ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. -30 ze dne 29. 4. 1999, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2000 zjistil soud, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu J. D. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č.j. -53, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2000. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k dohodě o zániku práva nájmu zde žalované J. D. k předmětnému bytu nedošlo v souvislosti s dohodou o výměně bytu se žalovaným, a to ani jiným způsobem.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době uzavření smlouvy o nájmu bytu užívaného žalovaným trval k tomuto bytu stále ještě nájemní vztah s V. D. Tato okolnost bránila uzavření platné nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Shledal proto soud důvody neplatnosti této smlouvy podle § 37 odst. 2 o.z. Žalobci proto přiznal právo na soudní ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu § 126 o.z.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Po skutkové stránce převzal skutková zjištění jim učiněná a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. I podle odvolacího soudu nebylo možno uzavřít platně smlouvu o nájmu bytu, který v té době nebyl právně volný. K tomuto bytu totiž v době uzavření smlouvy o nájmu bytu svědčilo právo nájmu J. D. Návrh na vyslovení přípustnosti, kterou v podaném odvolání učinil žalovaný, odvolací soud nevyhověl s tím, že žalovaný nespecifikoval otázku, která měla činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 7. 2002.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátkou dovolání dne 17. 8. 2001. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení Za otázku zásadního právního významu považoval řešení právní otázky, zda plná moc ze dne 4. 11. 1992, která V. K. opravňovala ke všem právním úkonům spojeným se zastupováním žalobce při správě a při provozu domu, v němž se nachází předmětný byt, skutečně zanikla na základě výpovědi smlouvy o obstarání záležitosti, když bylo prokázáno, že V. K. na základě dohody se žalobcem pokračoval ve správě uvedeného domu a vykonával ji až do srpna nebo září roku 1996. V dovolání podrobně rozváděl námitky skutkové povahy směřující k doložení tvrzení dovolatele, podle nichž po formální výpovědi smlouvy o obstarání záležitosti pokračoval V. K. i nadále v platném výkonu obstaravatelských služeb pro žalobce. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Podle , nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

Účastník řízení, který využije svého právo podat návrh na založení přípustnosti dovolání podle ustanovení není v zásadě povinen v návrhu specifikovat, pro kterou právní otázku tento návrh činí. Je tomu tak proto, že před vynesením (potvrzujícího) rozsudku odvolacího soudu nemá účastník prakticky možnost předvídat, na základě kterých skutečností a následně jakého právního posouzení odvolací soud k vydání potvrzujícího rozhodnutí přistoupí. Pokud v této věci odvolací soud vycházel z odlišného názoru, nelze mu přisvědčit. Žalovaný proto v zásadě byl legitimován k podání dovolání ve smyslu

I v řízení o dovolání podle posledně uvedeného zákonného ustanovení je povinností dovolatele, aby v souladu s ustanovením věty první uvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Je přirozeně věcí pečlivosti dovolatele, aby zvážil důsledky z tohoto ustanovení plynoucí s přihlédnutím k vázanosti dovolacího soudu důvody, která uplatní v dovolání ( věta první ).

V této věci – s přihlédnutím k shora uvedenému – nemohl předně dovolací soud přihlédnout k námitkám v dovolání uvedeným opakujícím nespokojenost dovolatele s úrovní skutkových zjištění. Je to odůvodněno důsledkem plynoucím z pojmového vymezení přípustnosti dovolání podle , odst. 2 (posouzení zásadní otázky právního významu), kterým se toto kritériem přípustnosti upíná k definici „nesprávného právního posouzení“ podle

Podstatné pro posouzení přípustnosti dovolání je však okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) nespočívá na hodnocení platnosti či trvání plné moci a výkonu práv obstaratele V. K. jménem žalobce jako vlastníka domu a pronajímatele. Odvolací soud v této věci založil své rozhodnutí na stejném právním hodnocení, jako soud prvního stupně. Dovodil totiž ze skutkových zjištění (která v této věci v dovolacím řízení přezkoumávat nelze), že v době uzavření dohody o výměně bytů ze dne 22. 7. 1996, nebyl splněn předpoklad náležitosti nepřímého předmětu právního vztahu z této směny, totiž bezvadnost z hlediska právního, když k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu J. D. Odvolací soud uvedený závěr správně opřel o ustanovení § 37 odst. 2 o.z. V této věci však dovolání je odůvodněno tvrzením o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, které tento ve skutečnosti na odůvodnění svého rozhodnutí nezaujal. Schází tak základní podmínka přípustnosti dovolání ve smyslu

Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení , jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle

Z uvedeného tak vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu