Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 122/2001

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2000, č. j. , prohlásil k návrhu věřitelů A) J. D., B) C – m. f. a. s., C) C – r. f. a. s. a D) K. b. P., s. p. ú. konkurs na majetek dlužnice O. P., a. s. Soud prvního stupně - cituje ustanovení , a a 2 , o konkursu a vyrovnání, v tehdejším znění, to jest ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. (dále též jen „ZKV“) - dospěl k závěru, že navrhující věřitelé doložili své pohledávky za dlužnicí, přičemž její úpadek měl za osvědčený též ze sdělení dalších věřitelů. Dlužnice je tedy v úpadku formou insolvence, neboť není schopna plnit své splatné závazky. Tvrzení dlužnice, že rozhodnutím odvolacích soudů bylo potvrzeno její vlastnictví vůči řadě nemovitostí, nevzal soud v úvahu, uzavíraje, že tato skutečnost by měla vliv jen na posouzení otázky, zda dlužnice je předlužena, nikoli na posouzení její insolvence.

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2000, č. j. - 165 (nyní č.l. 203), usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vycházeje – v souladu s článkem II. bodu 3. - ze zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna 2000. Odvolací soud odkázal na ustanovení a ZKV a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Ze skutečnosti, že dluh úpadkyně vůči věřitelům C) a D) byl splatný v prvním případě v roce 1995 a ve druhém případě ve splátkách od roku 1995, přičemž k úplnému zaplacení mělo dojít v říjnu 1999, dovodil, že úpadkyně není schopna dostát svým závazkům v časovém horizontu přijatelném pro věřitele. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, maje za to, že otázka, zda soud prvního stupně správně přihlédl k pohledávce věřitele B), ačkoliv tato nebyla doložena pravomocným soudním rozhodnutím, není zásadního právního významu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení , c/ a d/ , tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, neboť řeší celou řadu právních otázek, která nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Především - pokračuje dovolatelka - nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena celá řada otázek souvisejících s pohledávkou věřitelky D). Odvolací soud věc nesprávně posoudil v závěru o existenci pohledávky této věřitelky vůči dovolatelce. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací posoudil insolvenci dlužníka jinak než je řešena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“). Odvolací soud opomněl rozhodnout o připuštění dovolání pro řešení této právní otázky insolvence dlužníka.

Dovolatelka dále snáší v dovolání podrobné argumenty na podporu závěru, že jsou dány jí uváděné dovolací důvody a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. září 2001 zřízena Česká konsolidační agentura se sídlem v Praze, Podle ustanovení zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní věřitelky D) K. b. P., státního peněžníhou, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní věřitelky D) dále jednal s Č. k. a..

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a

Vady řízení ve smyslu ustanovení , k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Podle ustanovení není dovolání přípustné, jelikož usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle dovolatelkou výslovně uplatňovaného. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z pohledu výše formulovaných zásad Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí zásadní význam po právní stránce nepřisuzuje. Oproti mínění dovolatelky neshledává Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů – co do pojetí dlužníkova úpadku – za rozporná se závěry formulovanými ve výše cit. stanovisku. Shodně s bodem XIV. stanoviska (str. 181 /357/) totiž vycházejí ze zásady, že úpadek dlužníka je – ve smyslu § 1 odst. 2 věty první ZKV – naplněn proto, že splatné pohledávky věřitelů není schopen (a nikoli jen ochoten) uhradit. V tom, zda obecně správná východiska soudů při zkoumání dlužníkova úpadku obstojí v konkrétní věci (zda v tomto případě vskutku existují pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti, jež dlužník nebyl schopen uhradit) zásadní význam rozhodnutí po právní stránce nespočívá, jelikož řešení takto formulovaného problému svým významem nepřesahuje rámec této věci.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (, část věty před středníkem, ), podle a usnesením odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. května 2002

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu