Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 562/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti O. P., a.s., zastoupené předsedou představenstva T. K. a členem představenstva Ing. V. N., právně zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.května 2002, č.j. -302, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20.8.2002, napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, č.j. -302, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

V odůvodnění návrhu stěžovatelka uvádí, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2000, č.j. -203, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení (dále jen ""), s tím, že jsou dány dovolací důvody dle , c) a d) když dále namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné ( , , odst. 2 o.s.ř) a protiústavní (ve smyslu , odst. 2, d, dále jen "Listina", jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva" a y). Podle názoru stěžovatelky bylo řízení před soudem I. stupně postiženo vadou, neboť tento soud údajně nedoručil stěžovatelce návrh věřitele - České konsolidační banky Praha, se sídlem v Praze 7, na prohlášení konkursu, před jeho rozhodnutím o prohlášení konkursu, takže se k němu nemohla vyjádřit. Tímto postupem soudu prvního stupně jí údajně byla odňata možnost jednat před soudem, což podle názoru stěžovatelky znamená, že její dovolání bylo současně přípustné dle ustanovení

Usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání se stěžovatelka cítí být dotčena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dle ost. 1y .

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, č.j. -302, se podává, že dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2000, č.j. 1 Ko 2000-203, bylo odmítnuto ( podle a ), z důvodu jeho nepřípustnosti.

V odůvodnění předmětného usnesení dovolací soud konstatoval, že Krajský obchodní soud v Praze ( nyní Městský soud v Praze) usnesením ze dne 29.3.2000, č.j. -54, prohlásil k návrhu věřitelů : A) J. D., B) C - majetkového fondu a.s. , C) C - realizačního fondu a .s. v likvidaci a D) Konsolidační banky Praha, s.p.ú. konkurs na majetek stěžovatelky (dlužnice), když dospěl k závěru, že navrhující věřitelé doložili své pohledávky za stěžovatelkou; úpadek stěžovatelky měl za osvědčený též ze sdělení dalších věřitelů. Podle jeho závěru je stěžovatelka v úpadku formou insolvence, neboť není schopna plnit své závazky.

Odvoláním napadené usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze, usnesením ze dne 3.11.2000, č.j. - 165, když návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání nevyhověl z toho důvodu, že otázka, zda soud prvního stupně správně přihlédl k pohledávce věřitele B), ačkoliv tato nebyla doložena pravomocným soudním rozhodnutím, není zásadního právního významu.

Stěžovatelka proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení , c) a d)

Nejvyšší soud s ohledem na , o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, dále jednal jako s účastníkem řízení s Českou konsolidační agenturou, jako právní nástupkyní Konsolidační banky Praha, státního peněžníhou (věřitel ad D/ ). Dovolání posoudil dovolací soud podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , jímž se mění , ve znění účinném do 31.12.2000, a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné s tím, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a

Jak dále rozvedl v odůvodnění usnesení Nejvyšší soud, ve smyslu ustanovení vady řízení dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu ani nebyly zjištěny. Ustanovení až f) rovněž nepřicházejí v úvahu, a nejedná se ani o případ, podřaditelný pod ustanovení , neboť odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil.

Podle názoru dovolacího soudu se však nejedná ani o případ přípustného dovolání dle ustanovení , neboť napadenému rozhodnutí nelze přisoudit po právní stránce zásadní význam. Právní pojetí dlužníkova úpadku, tak jak bylo formulováno v usnesení soudů nižších stupňů, není v rozporu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť ve smyslu věta první , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "), je nutno vycházet ze zásady, že úpadek dlužníka je naplněn proto, že splatné pohledávky věřitelů není dlužník schopen (nikoli jen ochoten) uhradit.

Další skutečnosti, tj. zda v dané věci skutečně existují pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti, které dlužník nebyl schopen uhradit, nepřesahují svým významem rámec projednávané věci a nepředstavují v rozhodování obecných soudů rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu celou řadu tvrzení, o jejichž věrohodnost opírá opodstatněnost návrhu na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2002, č.j. -302, aniž však, ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "") na podporu svých tvrzení předkládá či navrhuje, Ústavnímu soudu jakékoli důkazy (vyjma neověřené fotokopie obálky, jejímž odesílatelem byl pravděpodobně Městský soud v Praze, pracoviště Slezská, s dále nečitelným textem).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu , odst. 2, , jakož i y) již v rozhodnutí odvolacího soudu, které však, jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti nenapadá, takže Ústavní soud nevidí důvod se námitkami stěžovatelky, směřujícími proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2000, č.j. -165, blíže zabývat.

Stěžovatelka opřela přípustnost dovolání dle ( ve znění účinném do 31.12.2000), o dovolací důvody dle , písm. a), b), c) a d)

Nejvyšší soud v odmítavém usnesení správně konstatoval, že rozhodnout o tom, zda se v daném případě jedná o otázku po právní stránce zásadního právního významu, přísluší výhradně dovolacímu soudu, neboť ten musí posoudit, zda se jedná o řešení právního problému v rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska platné judikatury vyšších soudů dosud neřešenou, či řešenou rozdílně. Takovéto posouzení problému Nejvyšším soudem (ve smyslu ) nemůže být v žádném případě hodnoceno jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, či odmítnutí spravedlnosti.

Shodně s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, nelze přisvědčit možnosti přípustnosti dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu dle ustanovení a

Zbývá tedy pouze posoudit opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, o existenci dovolacího důvodu dle ustanovení , tj zda nesprávným postupem soudu prvního stupně v konkursním řízení došlo, resp. mohlo dojít k situaci, kdy stěžovatelce bylo znemožněno realizovat její procesní právo, které jí přiznává .

Ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 30. dubna 2000, není-li stanoveno jinak, je možné použít na problematiku upravenou pouze přiměřeně, nikoliv přímo.

Ve stadiu konkursního řízení, před prohlášením konkursu, za situace, kdy návrh na prohlášení konkursu podali věřitelé, není okruh účastníků konkursního řízení stabilní, neboť až do doby právní moci usnesení o prohlášení konkursu, je možné podat návrh na prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka dalším navrhovatelem (věřitelem), dle ustanovení Sb, ve znění účinném do 30.4.2000. Tento návrh, ze zákona přistoupivšího věřitele tedy může, teoreticky vzato, být doručen dlužníkovi, až po rozhodnutí příslušného soudu o prohlášení konkursu. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by jí takovým postupem soudu prvního stupně (byť pouze teoreticky) mohlo být znemožněno realizovat její procesní práva.

Ze všech shora uvedených skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 15.října 2002