Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1595/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) A. F. n. O., zastoupeného advokátem, B) České republiky – Okresního úřadu ve F. – M., a C) S. t. s. a č. Č. r., zastoupeného JUDr. V. Š., proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení neexistence vlastnického práva a o určení existence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2000, č. j. -214, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobci B) a C) a žalovaným, nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. -117, určil, „že odpůrce J. H., není vlastníkem pozemků, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a k. ú. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parcela č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parcely č. 578/2 o výměře 10.065 m2“. Dále určil, „že vlastnické vztahy k nemovitostem, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a k. ú. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parcela č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 10.065 m2, jsou takové, že Česká republika je vlastníkem parcely č. 1463/1 o výměře 565 m2 a té části dílu 1 parc. č. 578/2, která je v geometrickém plánu bývalého Střediska geodézie ve F. – M. č. zakázky 003-916-47/4 označena jako díl p2 o výměře 9.747 m2; vlastníkem zbývající části dílu 1 parc. č. 578/2 o výměře 318 m2 je S. t. s. a č. Č. r. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ONV ve F. – M., finančního odboru, z 29. 5. 1965, č. j. Fin 72/6-234/65, podle vládního a Ú. l. přešly dnem právní moci tohoto rozhodnutí do vlastnictví Československého státu – do správy Ústředního výboru S. P. pozemky, a to část parc. č. 1463/1 – cesta o výměře 565 m2 a část parc. č. 578/2 – role o výměře 9 747 m2, zapsané ve vložce č. 202 pozemkové knihy pro kat. úz. L, vlastnicky patřící J. a M. S., každému v rozsahu id. jedné poloviny. Pozemky přešly do vlastnictví státu za účelem jejich užívání pro letiště ve F. n. O. Tento převod pozemků nebyl v evidenci nemovitostí zaevidován. Geometrický plánem č. 003-916-47/4 byl díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 9 747 m2 označen jako díl p2. Další část této parcely o výměře 318 m2 byla odměřena geometrickým plánem č. 703-915-106/68. Kupní smlouvou ze 14. 4. 1971 prodali manželé S. Ústřednímu výboru S. ČSR v P. část parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2 v kat. úz. L., označenou v geometrickém plánu č. 703-915-106/68 písmenem F. Ani tato změna ve vlastnictví nebyla v evidenci nemovitostí vyznačena. Podle soudu prvního stupně touto kupní smlouvou mohla do vlastnictví Ústředního výboru S. přejít pouze část parc. č. 578/2 o výměře 318 m2, neboť vlastníkem téže parcely o výměře 9 747 m2 byl již Československý stát na základě rozhodnutí z 29. 5. 1965. Odstupní smlouvou z 30. 8. 1978 manželé S. odstoupili svým dcerám Z. S. a J. T. mimo jiné pozemek parc. č. 578/2 – role o výměře 4 656 m2. Ohledně zbytku původní parc. č. 578/2 a celé parc. č. 1463/1 prohlásili, že je prodali S. ve F. n. O. pro letiště. Pozemky prodané S. byly sloučeny do parc. č. 343/2 v kat. úz. L. Kupní smlouvou z 29. 4. 1983 Z. S. a J. T., provdaná G., prodaly žalovanému nemovitosti zapsané na LV č. 248 pro kat. úz. L. s tím, že pozemky parc. č. 578/2 – role a parc. č. 1463/1 – pastva jsou v bezplatném užívání JZD. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na požadovaném určení a dovodil, že pokud Z. S. a J. G. převedly na žalovaného vlastnictví k pozemkům parc. č. 1463/1 o výměře 565 m2 a parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2, šlo o nicotný právní úkon a žalovaný tedy nemohl k těmto pozemkům nabýt vlastnické právo a zápis jeho vlastnického práva v evidenci nemovitostí byl chybným zápisem. Sporné pozemky byly podle geometrického plánu č. 703-915-106/68 rozhodnutím ONV ve F. – M. z 26.8.1969, č. j. VHZL-ZEN 2961/69-KAR, vyňaty ze zemědělského půdního fondu, takže na daný případ nelze použít Žalovaný nemohl nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům ani vydržením.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, v němž mimo jiné namítal, že zcela bylo opomenuto, že pozemky nabyl v dobré víře. Příčinou toho, proč v „době totality nemohl provést vydržení“ byl „rudý teror“. Kdyby se choval jako vlastník, „byl by zavřen či jinak nespravedlivě pronásledován“. Podle žalovaného to „je obdoba, jakoby na stalinských kolchozech někdo uplatňoval právo držby, pak by skončil na gulagu“. Jediným účelem zrušení pozemkových knih a zápisu do pozemkové knihy jako předpokladu přechodu vlastnictví bylo, „aby vládnoucí komunisté lépe okrádali občany této země“. Vyslovil názor, „že stejně jako při posuzování platnosti norimberských rasových zákonů musí být posuzována absence podrobné právní úpravy, jestliže se nemohl ten, kdo se považoval za vlastníka v dobré víře, držet věc v době před r. 1989 z důvodu komunistického teroru“. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. -214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že žalovaný není vlastníkem určitých pozemků, změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaný není vlastníkem pozemků, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a kat. úz. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parc. č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2. Ve výroku o určení vlastnického práva České republiky a S. t. s. a č. ČR rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dále zjistil z rozhodnutí Úřadu p. c. l. z 20. 1. 1999 a rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR z 20.5.1999, že letiště ve F. n. O. se nachází mimo jiné na sporných pozemcích parc. č. 1463/1 a parc. č. 578/2 v kat. úz. L., které tvoří součást travnaté plochy letiště (vzletové a přistávací dráhy). Existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to i ve vztahu k žalobci a), odvolací soud shledal pouze v případě pozitivního určení, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že vlastníky sporných pozemků jsou žalobci B) a C), a v tomto rozsahu považoval žalobu za oprávněnou. Dospěl k závěru, že v daném případě nelze aplikovat , protože to vylučuje sám zákon v . Sporné pozemky v době odnětí státem na základě rozhodnutí z 29. 5. 1965 nebyly součástí zemědělského půdního fondu. Od 27. 3. 1953, kdy byl schválen provoz letiště, popř. od 31.8.1955, kdy byla kolaudována úprava provozní plochy letiště, byly sporné pozemky součástí letiště, nepředstavovaly podle , o ochraně zemědělského půdního fondu, obhospodařovanou zemědělskou půdu, ani půdu, která by měla být zemědělsky obhospodařována, ani pozemky nepostradatelné pro zemědělské obhospodařování. Rozhodnutí o vynětí sporných pozemků ze zemědělské půdy z 26. 8. 1969 nemohlo tedy pro tuto věc vyvolat žádné relevantní právní účinky. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se úvah o vydržení vlastnictví ke sporným pozemkům s tím, že nebyly naplněny podmínky vydržení ani podle ObčZ. Kupní smlouva z 26. 4. 1983 je v části týkající se převodu sporných pozemků neplatná a nepředstavuje dostatečný právní důvod k nabytí vlastnictví žalovaným. Vlastnické právo žalovanému nikdy nepříslušelo ani nepřísluší. Pokud se žalovaný v odvolání zmínil „o tzv. norimberských zákonech, dospěl tak podle názoru odvolacího soudu zcela zřetelně daleko za hranici toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci [, ve znění před novelou provedenou dále „OSŘ“], a dále (podle obsahu dovolání) také z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když mu postupem soudu byla odňata odvolací instance (pro „značné množství protiústavně opominutých argumentů, které žalovaný uplatnil a soud se choval jakoby vůbec neexistovaly“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ a d) ]. Podjatost členů senátu odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval vládní a neposoudil jeho soulad se zákonem, čímž porušil Čl. 2 odst. 3, Čl. 4 a Čl. 95y a Čl. 1 a Čl. 2 odst. 2d. Pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvádí, že při určité části použité argumentace dospěl žalovaný „zřetelně daleko za hranicí toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“, pak zde JUDr. J. H. projevuje proti zástupci žalovaného „nepřípustné osobní averze“. Vládní žalovaný považuje za předpis, který byl v rozporu se zákony i v době svého vydání v roce 1959, stát proto nemohl na jeho základě nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům a právní závěry odvolacího soudu nejsou správné. V dovolání se dále podrobně zabývá rozporem vládního a souvisejících předpisů se zákonem a se základními právy a svobodami. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce A) navrhl odmítnutí dovolání. Způsob argumentace žalovaného, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, nemůže odůvodnit závěr, že by řízení trpělo vadou podle . I když žalovaný výslovně neuvádí, že by v řízení došlo k vadě podle , poukázal na to, že žalovaný své námitky uplatnil několika rozsáhlými podáními, doplněnými přednesem zástupce při odvolacím jednání, ve svých procesních právech nebyl žádným způsobem zkrácen, odvolací soud se s argumenty žalovaného vypořádal a i kdyby některý pominul, nelze vyvodit závěr, že by žalovanému nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o určení, že žalovaný není vlastníkem pozemků, z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém negativním určení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku by bylo přípustné jen podle a 2 . Rozsudek odvolacího soudu výrok o připuštění dovolání neobsahuje a žalovaný návrh na připuštění dovolání neučinil. Za dané situace považoval za nadbytečné blíže se zabývat obsahovou stránkou dovolání.

Žalobci b) a c) se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté projednal a rozhodl o dovolání podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zkoumal, zda dovolání podala osoba oprávněná a zda jde o dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání může podat jen ten účastník řízení ( ), kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. K tomu srov. rozhodnutí publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 20, ročník 1993.

Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný není vlastníkem blíže označených pozemků, nebylo vyhověno žalobcům a žalovanému žádná újma nevznikla. Proto pokud žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku, nelze v daném rozsahu na dovolání pohlížet jinak, než jako na dovolání podané osobou neoprávněnou [, ].

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravují ustanovení , a .

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).

Žalovaný namítal, že došlo k vadě řízení podle , která je mimo jiné dána, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Za takového považoval všechny členy odvolacího senátu – JUDr. J. H., JUDr. I. K. a JUDr. J. S.

Podle jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Podjatost všech členů odvolacího senátu, jak již uvedeno výše, žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval vládní a neposoudil jeho soulad se zákonem, čímž porušil příslušné článkyy ad. Podjatost JUDr. J. H. dále z důvodu, že vůči zástupci žalovaného projevuje „nepřípustné osobní averze“, což dovozuje, jak uvádí v dovolání, z odůvodnění rozsudku. Tvrzené důvody podjatosti členů senátu se týkají vlastního rozhodnutí ve věci – právního posouzení věci, které samy o sobě nemohou svědčit pro závěr, že rozhodovali vyloučení soudci. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že při určité části použité argumentace dospěl žalovaný „zřetelně daleko za hranicí toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“, pak odvolací soud takto vyjádřil nepřiměřenost odvolací argumentace žalovaného, když souvislost daného případu s rasovými zákony hitlerovského Německa se nenabízí a je zjevně nadnesená. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by podjatost soudců – členů odvolacího senátu založily.

Protože ani jiné vady řízení ve smyslu nebyly zjištěny, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu nelze opřít o ustanovení , ani o , neboť nejde o situaci vyplývající z ustanovení , a podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje. Odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.

S ohledem na uvedené dovolací soud proto podle a a c) dovolání jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn, a jako nepřípustné odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z neúspěšnosti žalovaného a z toho, že úspěšnému žalobci A) náklady řízení vznikly a úspěšným žalobcům B) a C) nevznikly (, , a ). Náklady řízení vzniklé žalobci A) představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle , advokátní tarif, která činí podle , , a částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce A) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. května 2002

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu