Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2013/2001

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 9. 11. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku na určení, že žalobkyně je nájemcem bytu blíže popsaného v petitu. Tvrdila mimo jiné, že v předcházejícím řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. domáhala se určení, že na ni přešlo právo nájmu bytu, když od konce května 1992, kdy dosáhla věku 18 let, bydlela v předmětném bytě u své babičky F. N., v prosinci 1992 se do tohoto bytu přihlásila k trvalému pobytu, přičemž babička dne 13. 1. 1994 zemřela. Ve zmíněném sporu nebyla úspěšná, a to z důvodů procesní povahy, když Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 4. 1998, č.j. -158, konstatoval, že žalobkyně touto žalobou se nedomáhala určení právního vztahu nebo práva, nýbrž požadovala, aby soud určil, že nájem sporného bytu na ni přechází. Soudu nepřísluší, aby konstitutivním rozhodnutím stanovil přechod nájmu. Pro nedostatek hmotněprávní podmínky proto byla žaloba zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 1999 , č.j. -27, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 10. 1999 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to v podstatě pro jeho nepřezkoumatelnost. Dalším rozsudkem ze dne 7. června 2000, č.j. -53, žalobu opět zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž navrhla, aby pro případ potvrzení napadeného rozsudku odvolací soud připustil možnost podat proti jeho rozhodnutí dovolání. Tento návrh zopakovala před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu den 26. 10. 2000 s tím, že rozhodnutí soudu je pro její osobu rozhodnutím zásadního významu z hlediska respektování práva na bydlení. Bližší konkrétní otázku právního významu zástupce žalobkyně neformuloval.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č.j. -82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní hodnocení s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žila v předmětném bytě se svou babičkou ke dni jejího úmrtí ve společné domácnosti s úmyslem obou takto žít společně. Věc posoudil podle ustanovení o.z. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že návrh na připuštění dovolání u potvrzujícího rozsudku podle nemůže obstát, když se jedná jen o posouzení skutkových otázek, nikoliv otázky právní.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupena advokátem včas dovolání. Tvrdila přípustnost dovolání podle s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu o.sř.. a ve smyslu , písm. b) Po výzvě soudu k odstranění vad dovolání, které bylo třeba posuzovat podle předpisů platných do 31. 12. 2000, specifikovala důvod dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

O takový případ v této věci nejde.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel odvolací soud ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a aplikoval v úvahu přicházející ustanovení § 706 odst. 1 o.z., které odpovídalo popsané situaci. Rozhodnutí odvolacího soudu se přitom neodchyluje od standardního běžného výkladu podmínek stanovených v citovaném ustanovení, které jsou rozhodující pro posouzení podmínek přechodu práva nájmu na osoby uvedené v první větě uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu lze – vzhledem k výše vyloženým právním závěrům k aplikaci , odst. 2 – přisvědčit, že námitky dovolatelky nesoucí se k výhradám stran skutkových zjištění, nespadají pod pojem otázky zásadního právního významu ve smyslu citovaného ustanovení.

Z obsahu spisu se nepodává existence vad řízení (důvodů zmatečnosti) uvedených v a ostatně to dovolatelka ani netvrdí.

Dovolání tak směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného ustanovení Dovolací soud proto musel dovolání odmítnout podle za použití dost. 1 písm. c) , aniž mohl přistoupit k věcnému projednání důvodů v dovolání uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a věta první Žalobkyně nebyla s dovoláním úspěšná a žalovanému zřejmě žádné náklady v souvislosti s podaným dovoláním nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu