Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 276/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 19.11.1999, čj. -49, zamítl žalobu mj. v části, jíž se žalobci domáhali určení, že se jejich restituční nárok k celkovému majetku zemědělské usedlosti č.p. 6 v katastrálním území N. V. u R. v plném rozsahu uznává, když tento návrh posoudil podle ustanovení , o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Zamítl rovněž další návrhy žalobců týkající se vydání nemovitostí, náhrady živého a mrtvého inventáře, zápisu do evidence domnělých oprávněných osob a rozdělení podílů mezi žalobce.

Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.10.2000, čj. -81, ve výroku pod bodem I. připustil zpětvzetí žaloby na vydání živého a mrtvého inventáře a na rozdělení podílu mezi žalobce, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku pod bodem II. připustil změnu žaloby tak, že žalobci jsou oprávnění podle § 4a odst. 3 zákona o půdě k nemovitostem ve výroku blíže specifikovaným, přičemž návrh v tomto znění zamítl; v dalším výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento zamítl návrh žalobců na jejich přeřazení z evidence domnělých oprávněných osob na oprávněné osoby; rozhodl rovněž o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobci v odvolacím řízení pouze upřesnili žalobu tak, že namísto původního žalobního petitu požadovali, aby bylo určeno, že jsou oprávněni ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona k nemovitostem, označeným stejně jako v původní žalobě. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že jejich právní předchůdci měli předmětné nemovitosti v držbě; tou totiž rozumí ne jen pouhé užívání přidělených nemovitostí, ale užívání na základě rozhodnutí o přídělu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 28/1945 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9.10.2001, napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení a dovolací důvody založili na ustanovení (zřejmě ve znění po novele účinné od 1.1.2001) . Závěry odvolacího soudu, které se týkají jejich návrhu, aby bylo rozhodnuto, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona o půdě, nepovažují za správné, protože podle nich spočívají na nesprávném právním posouzení restituční věci. Dovolatelé uvádějí argumenty opírající se o písemné doklady.Navrhují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v , když důvody vyplývající z obsahu dovolání by bylo možno podřadit pod ustanovení . Nejsou však splněny podmínky pro jeho věcné vyřízení.

Podle ustanovení je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních až . Vady řízení ve smyslu ustanovení , které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli uplatněny.

Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení , protože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ( ) byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl pouze jednou. V dané věci, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud pouze formálně, v zájmu upřesnění výroku, označil rozsudek jako měnící, ale ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění změny žaloby bylo proto nadbytečné, protože žalobci pouze upřesnili svůj návrh, který soud prvního stupně posoudil podle stejné právní normy, tj. podle zákona o půdě. Nejvyšší soud se již dříve např. svým usnesením ze dne 30.4.1998, sp.zn. , R 52/1999, vyjádřil k této otázce tak, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu soudem měnícím ve smyslu ustanovení , není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě pak odvolací soud posoudil návrh žalobců shodně jako soud prvního stupně, a jeho rozhodnutím proto nedošlo ke změně práv a povinností účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím měnícím, ale potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně.

V úvahu nepřipadá ani přípustnost dovolání podle ustanovení a odst. 2 , protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, a žalobci ani nenavrhli, aby dovolání bylo připuštěno.

Ustanovení ve znění platném po 1.1.2001 nelze v dané věci aplikovat z důvodu shora uvedených, protože jde o ustanovení nové, které nebylo obsaženo v ve znění platném do 31.12.2000.

Nezbylo proto než dovolání odmítnout jako nepřípustné ( , ).

Povinnost uhradit náklady dovolacího řízení nebyla dovolatelům uložena, ač zavinili, že dovolání muselo být odmítnuto (§ 243b odst.4, § 224 odst.1, § 146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), a to proto, že žalovaným nevznikly prokazatelné náklady tohoto řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14.května 2002

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu