Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 399/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, č.j. - 56, zastavil výrokem označeným římskou číslicí I. řízení „vůči odpůrci 3/“, jímž byl Z. N. (důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby proti němu). Výrokem označeným římskou číslicí II. zamítl okresní soud návrh, aby „odpůrci byli povinni společně a nerozdílně zajistit navrhovatelce plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu č. 3, nacházejícího se v O., L. ulici č. or. 15 v I. poschodí a sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), výrokem označeným římskou číslicí III. zavázal žalobkyni, aby prvnímu žalovanému ve třídenní pariční lhůtě zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 6.450,- Kč, a výrokem označeným římskou číslicí IV. vyslovil, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal – mimo jiné – za prokázáno, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 1992, č.j. - 14, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dali tehdejší spoluvlastníci domu, v němž se byt nacházel (Ing. Z. K., MUDr. P. K. a Z. N.) nájemkyni bytu A. Ř. z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a rozhodl o povinnosti A. Ř. předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Dále okresní soud učinil zjištění, že se žalobkyně v souvislosti s rekonstrukcí domu, v němž se nacházel předmětný byt, odstěhovala do bytu na W. ulici č.38A v O., kde byla podnájemnicí F. Š., a že poté, kdy se byt na W. ulici stal spoluvlastnictvím první žalovaného a jeho manželky, byl nabídnut žalobkyni jako bytová náhrada, kterou ovšem odmítla, trvajíc na svém právu užívat nadále byt na L. ulici č. 15. Okresní soud dovodil, že žaloba, jejímž prostřednictvím se žalobkyně proti žalovaným domáhá umožnění užívání předmětného bytu, je nedůvodná jednak proto, že byt na W. ulici splňuje kritéria bytové náhrady, kterou jí byli žalovaní povinni poskytnout, jednak i proto, že předmětný byt na L. ulici, kde předtím (před rekonstrukcí domu) žalobkyně bydlela, již neexistuje.

K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, č.j. - 76, potvrdil rozsudek okresního soudu „v napadené části výroku v odstavci II. – ve věci samé“ (výrok I. odvolacího rozsudku), zrušil prvostupňový rozsudek „v další napadené části výroku, v odstavci III. a IV. – o nákladech řízení“, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II. odvolacího rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vzájemném vztahu žalobkyně a obou žalovaných (výrok III. odvolacího rozsudku). Shodně se soudem prvního stupně shledal krajský soud žalobu nedůvodnou proto, že předmětný byt (původní byt, který užívala žalobkyně) již „fakticky neexistuje“ a nastala nemožnost plnění podle obč. zák. S právním závěrem okresního soudu se ztotožnil i v tom, že byt na W. ulici č. 38A, který byl žalobkyni nabídnut jako bytová náhrada, „splňuje požadavky ustanovení na přiměřený náhradní byt“. Zrušení nákladových výroků prvostupňového rozsudku odůvodnil odvolací soud skutečností, že okresním soudem nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a původním třetím žalovaným, a také tím, že okresní soud „nesprávně určil výši nákladů“. Okresní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 19. 9. 2001, č.j. – 81, rozhodl znovu o nákladech řízení tak, že žalobkyni zavázal zaplatit prvnímu žalovanému částku 4.025,- Kč ve třídenní pariční lhůtě, a vyslovil, že „žalobkyně na straně jedné a žalovaní 2/ a 3/ na straně druhé nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení“. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 10. 2001 (odvolání proti němu nepodal žádný z účastníků).

Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu (který nabyl právní moci dne 14. 9. 2001) napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvedla, že je podává „dle , ve lhůtě podle , u soudu, který rozhodoval ve věci v I. stupni (/1 ) za podmínek “. V tomto dovolání (podaném dne 12. 10. 2001 a doplněném následně dalším podáním s datem 29. 11. 2001) zpochybnila žalobkyně – po rekapitulaci průběhu sporu a závěrů soudů obou stupňů – správnost hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, a především správnost právního posouzení věci okresním i krajským soudem. Nesouhlasila se závěrem, že jí byl zajištěn náhradní byt, ani s právním názorem, že žalovaným nelze uložit povinnost, jejíhož splnění se žalobkyně domáhá, pro nemožnost plnění podle obč. zák. Zdůraznila, že ustanovení obč. zák. na právní vztah mezi ní a žalovanými (vztah řídící se ustanovením obč. zák.), nedopadá, a že skutečnost, jež má podle obč. zák. za následek zánik nájemní smlouvy (zničení pronajaté věci), nenastala. Vycházejíc z této argumentace (kterou podrobněji odůvodnila a ve výše zmíněném dalším podání ještě doplnila), navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) musel řešit otázku, zda má o dovolání rozhodnout podle procesních norem, které obsahoval předtím, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „“ (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení ve znění po 1. 1. 2001 (ve znění ). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Okresní soud v Olomouc (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 27. 4. 2000, a nemohl proto aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí do 31. 12. 2000, a že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) sice rozhodoval až dne 11. 4. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními , podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. ) - to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „“ nebo „“). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěla žalobkyně učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném „podle dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, a v dovolacím řízení proto nelze postupovat podle novelizovaného znění , ale je nutno - neboť to přechodném ustanovení výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy“. V usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70 (dále jen „R 70/2001“), vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v , a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde však o dovolání nepřípustné.

Jak je patrno z předchozí části rozhodnutí, napadla dovolatelka výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost takového dovolání může mít oporu v ustanoveních , nebo ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „“ Aplikace nepřichází v úvahu, neboť rozsudek okresního soudu, který byl ve svém zamítavém výroku ve věci samé krajským soudem potvrzen, nebyl dalším – obsahově odlišným – rozhodnutím vydaným po zrušení dřívějšího rozsudku odvolacím soudem (jak předpokládá), ale prvním rozhodnutím okresního soudu, vydaným ve věci. Rovněž tak nelze dovodit přípustnost dovolání z , neboť odvolací soud ji ve svém potvrzujícím rozsudku nevyslovil ( ) a žalobkyně vůbec nevznesla procesní návrh, aby tak učinil (návrh, který je nezbytným předpokladem pro přípustnost dovolání podle ).

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle , tj. zkoumat, zda je řízení postiženo vadami vyjmenovanými v odstavci 1 této procesní normy (tzv. zmatečnostmi, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti – srov. větu druhou ).

Dovolatelka bez bližšího zdůvodnění odkazuje na ustanovení (jiné zmatečnostní vady nenamítá a z obsahu spisu se jejich existence nepodává).

Podle je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Podle může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí ( obč. zák.); pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v , 2 obč. zák. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle a násl.

Dovolatelka ale netvrdí existenci skutečností, jež by zakládaly vadu řízení ve smyslu (nezpochybňuje svou procesní způsobilost), a z obsahu spisu neplyne nic, co by závěr o takové vadě řízení opodstatňovalo. Lze předpokládat, že dovolatelka ani neměla úmysl tvrdit takové skutečnosti, a že patrně svým odkazem na mínila uplatnit přípustnost dovolání, jak je upravena v ve znění účinném od 1. 1. 2001 (podle uvedené procesní normy je totiž dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže není přípustné podle a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Dovolací soud však již vysvětlil, že přípustnost dovolání v této věci musí být posouzena podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001 (viz citovaný judikát R 70/2001), takže aplikace nyní účinného znění je vyloučena.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že přípustnost dovolání žalobkyně nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, jež obecně přicházejí v úvahu. Podle a musel proto bez nařízení jednání ( věta prvá ) dovolání odmítnout, aniž se mohl zabývat posuzováním jeho důvodnosti.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , , větu prvou (per analogiam) a o skutečnost, že žalovaným v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byla povinna dovolatelka, nesoucí procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. března 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu