Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 37/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. července 2000, č. j. -43, odmítl jako opožděné odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 1. února 2000, č. j. -30, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.376.728,50 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení.

Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalované k rukám její obecné zmocněnkyně doručen uložením na poště dne 3. dubna 2000, tj. náhradním způsobem ve smyslu Lhůta k podání odvolání tedy uplynula marně dne 18. dubna 2000. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení , bylo odvolání žalované, podané k poštovní přepravě dne 21. dubna 2000, podáno opožděně. Skutečnost, že žalovaná převzala rozsudek soudu prvního stupně až dne 10. dubna 2000, nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“). V dovolání odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci a současně namítla, že „soud tímto postupem znemožňuje žalovanému se bránit a zabraňuje mu požadovat od soudu správné rozhodnutí“. Uvedla, že byla-li zásilka, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, uložena na poště dne 31. března 2000 na dobu - jak vyplývá z údajů uvedených na obálce - patnácti dnů, nemohla být doručena náhradním způsobem již dne 4. dubna 2000, jak dovodil odvolací soud. Jestliže v rámci uvedené patnáctidenní lhůty, konkrétně dne 10. dubna 2000, byla rovněž vyzvednuta, pak lhůta k podání odvolání skončila až dne 25. dubna 2000 a proto odvolání, podané k poštovní přepravě dne 21. dubna 2000, nemůže být odvoláním opožděně podaným. Ve vztahu k úložní lhůtě pak výslovně uvedla, že „zásilka s vydaným rozsudkem nemůže být uložena na poště pouze tři dny, protože adresát v tak krátké době se nemusí o zásilce dovědět ...“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 20. září 2000, je podle soudem funkčně příslušným pro dovolací řízení Nejvyšší soud České republiky (nikoli tedy Vrchní soud v Praze, jak se dovolatelka ve svém dovolání nesprávně domnívala).

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. července 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnankyně s právnickým vzděláním (, a 2 ), a splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem.

Namítla-li žalovaná, že „soud tímto postupem znemožňuje žalovanému se bránit a zabraňuje mu požadovat od soudu správné rozhodnutí“, opřela ve skutečnosti přípustnost dovolání rovněž o ustanovení

Podle je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k , ve znění před novelou provedenou Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10y. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. .

Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatelka (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že odvolací soud odmítl jako opožděné její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač pro to (podle jejího názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo opožděné), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 42 v sešitě č. 5 z roku 19980 časopisu Soudní judikatura). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. .

Za této situace nelze přípustnost dovolání z ustanovení dovodit. Jiné vady podřaditelné ustanovení dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají.

Protože dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud podle odmítl jako opožděné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, lze žalované dát za pravdu v tom, že přípustnost takového dovolání vyplývá především z ustanovení Po obsahové stránce ( ) lze dovolací námitky podřadit dovolacímu důvodu podle

Podle ustanovení do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení věty první se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku (srov. rovněž Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy /v době doručování předmětné zásilky soudu prvního stupně ve znění Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 28/1999 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky/ - dále jen „instrukce“, který na ustanovení odkazoval). Přitom podle věty druhé instrukce má - li být písemnost doručena do vlastních rukou, použije se obálka s doručenkou s modrým pruhem. Podle nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Z obsahu spisu (doručenky na č. l. 32 verte) plyne, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalované, kterou v řízení zastupovala obecná zmocněnkyně (srov. ), doručován v souladu s ustanovením ( instrukce) do vlastních rukou (k rukám obecné zmocněnkyně - ) prostřednictvím pošty ( věta první ). Přitom pro doručení byla v souladu s ustanovením věty druhé instrukce použita obálka s doručenkou s modrým pruhem, na níž bylo správně ve smyslu věty první instrukce zřetelně vyznačeno „NEDOSÍLAT“. První pokus o doručení zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou žalované (k rukám obecné zmocněnkyně), byl učiněn dne 30. března 2000, kdy byla zanechána výzva, druhý pokus pak dne 31. března 2000, kdy byla písemnost uložena na poště a adresát (obecná zmocněnkyně žalované) byl o tom vyrozuměn. Z obsahu doručenky dále vyplývá, že obecná zmocněnkyně žalované si zásilku vyzvedla na poště dne 10. dubna 2000. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno k poštovní přepravě dne 21. dubna 2000, jak vyplývá z otisku podacího razítka pošty na poštovní obálce, v níž se zmíněné odvolání nacházelo.

Žalovaná v dovolání ani netvrdila, že se její obecná zmocněnkyně v místě doručení nezdržovala v době, kdy byla vyzvána doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti. Byla-li, jako v projednávané věci, písemnost - po novém pokusu o doručení ( věta první ) - uložena ve smyslu věty druhé na poště, pokládá se za den doručení písemnosti kterýkoliv z následujících tří dnů (do běhu uvedené třídenní lhůty se ve smyslu nezapočítává den uložení zásilky u pošty), jestliže adresát si v některém z těchto dnů zásilku osobně vyzvedl a potvrdil její převzetí svým podpisem na doručence. Jestliže si adresát písemnost v uvedené lhůtě nevyzvedl, považuje se podle věty třetí třetí den od uložení za den doručení (i když se adresát o uložení nedozvěděl). Jde o zákonnou třídenní úložní lhůtu, kterou nelze prodloužit; třetí den uvedené lhůty (nevyzvedl-li si adresát písemnost první, druhý či třetí den od uložení) nastává tzv. fikce doručení ve smyslu věty třetí Důsledek zákonné fikce doručení pak spočívá v tom, že třetí den od uložení se pokládá za den doručení zásilky, i když, jako v daném případě, si adresát zásilku vyzvedl až desátý den od uložení.

Protože v daném případě nebyla předmětná zásilka vyzvednuta v rámci třídenní lhůty počítané ve smyslu od soboty 1. dubna 2000 (k vyzvednutí zásilky došlo až dne 10. dubna 2000), považuje se zásilka za doručenou poslední den uvedené lhůty, tj. v pondělí 3. dubna 2000, jak správně uzavřel odvolací soud. Poslední den patnáctidenní lhůty k podání odvolání (srov. ) pak připadl na úterý 18. dubna 2000. Za této situace lze pokládat za správný závěr odvolacího soudu o opožděně podaném odvolání, bylo-li odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podáno k poštovní přepravě až v pátek 21. dubna 2000. Dovolání tak nelze považovat za důvodné a proto jej dovolací soud podle věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a věty první , neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. února 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu