Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 662/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1999, č.j. - 115, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 1999, č.j. - 41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 1999, č. j. - 41, zamítl žalobu, aby byli žalovaní zavázáni vyklidit byt č. 529, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně, sociálního zařízení, komory a předsíně, umístěný na 5. nadzemním podlaží v domě čp. 610 v B. ulici v H. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), do patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vyklizení předmětného bytu vycházejíc z tvrzení, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, protože nájemní smlouva, uzavřená mezi ní a první žalovanou dne 17. 12. 1996 (dále též jen „předmětná smlouva“ nebo„nájemní smlouva“), neobsahovala podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení obč. zák., a je tudíž neplatná. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že nájemní smlouva sama tyto údaje neobsahuje, avšak jsou uvedeny v listinách, jež měly být její nedílnou součástí. Žalobkyně, která tyto y nevyhotovila, ač tak měla učinit (což sama potvrdila), se potom domáhala neplatnosti nájemní smlouvy; podle názoru soudu prvního stupně ale nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy její nekvalitní zpracování žalobkyní, které by tak šlo k tíži žalovaných. Takové jednání žalobkyně, jež „vlastního selhání využívá na úkor žalovaných a domáhá se z tohoto důvodu jejich vyklizení z bytu, je v příkrém rozporu s dobrými mravy a s poukazem na ust. obč. zák. popsanému výkonu práva soud nemůže poskytovat náležitou právní ochranu“, uzavřel okresní soud. Kromě tohoto „primárního“ důvodu zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně svůj rozsudek i tím, že „žalobce ... uvádí, že předmětná nemovitost, v níž se byt nachází, je kolaudována jako ubytovna“, a že „se tedy nemusí jednat o právní vztah upravený speciálními ustanoveními o nájmu bytu, která kogentně stanoví náležitosti nájemní smlouvy, ale o právní vztah upravený ust. , které neklade tak přísné požadavky na obsahovou stránku nájemní smlouvy“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, č. j. - 115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že dovolání se nepřipouští. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, z nichž učinil zjištění, že rozhodnutím Městského národního výboru v Hradci Králové, odboru územního plánování a architektury ze dne 1. 6. 1987, č.j. ÚP/954/87, bylo povoleno užívání předmětného domu jako ubytovny, že rozhodnutím Úřadu Města H., odboru výstavby ze dne 4. 11. 1998, č.j. OV/3381/98 - Šm, byla zamítnuta žádost žalobkyně o změnu účelu užívání stavby (předmětného domu) z ubytovny na bytový dům s odůvodněním, že termín „ubytovna“ není právně definován a žádost o změnu užívání je proto bezpředmětná. Opakoval též důkaz u (předmětnou smlouvou) a - vedle zjištění učiněných soudem prvního stupně - dále vzal za prokázáno, že účastníci smlouvy vázali měsíční nájemné strany na cenové předpisy, dohodli si splatnost nájemného, sankce za prodlení s jeho placením, okolnosti zániku nájemního poměru a následky s ním spojené. Zaujal názor, že pro právní posouzení věci „mělo zásadní význam posouzení charakteru prostor, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhala“, přičemž v úvahu přicházela jejich „kvalifikace“ jako bytu, nebo jako obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení. Podle odvolacího soudu vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení, že prostory užívané žalovanými jsou bytem, neboť směrodatný je především faktický stav užívání těchto prostor, které jsou v daném případě užívány rodinami, jakož i okolnost, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Zásadní důležitost (uvádí se dále v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) má především vůle účastníků řízení, kteří sami (jako smluvní strany nájemní smlouvy) kvalifikovali předmětné prostory jako byt. Vůle žalobkyně přitom našla výraz i v té skutečnosti, že předmětné prostory jako byty prodávala a prodává. Na tomto základě odvolací soud dovodil, že na právní vztahy mezi účastníky je nutno aplikovat ustanovení o nájmu bytu ( a násl. obč. zák.), a nikoli ustanovení a násl. obč. zák. o nájmu jiných obytných místností v zařízení určeném k trvalému bydlení, resp. a násl. obč. zák. o ubytovací smlouvě. Výkladem právního úkonu ( obč. zák.) dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná, když přihlédl k tomu, že sami účastníci v ní konstatují existenci listin obsahujících specifikaci příslušenství a způsob výpočtu nájemného, a že žalobkyně neprokázala nesoulad textu smlouvy se skutečností. Okolnost, že nedošlo k předání těchto listin nájemcům, neshledal odvolací soud právně významnou. Krajský soud tak uzavřel, že žalovaným svědčí právo nájmu předmětného bytu, a že žaloba na vyklizení není proto důvodná. Výrok, jímž nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, odůvodnil odvolací soud tím, že otázky, pro něž žalobkyně tento návrh učinila (zda nájemní smlouva podle a násl. obč. zák. musí mít náležitosti uvedené v obč. zák., a zda lze v daném případě žalobu podle obč. zák. zamítnout, či zda ustanovení obč. zák. pouze „indikuje“ vázání vyklizovací povinnosti na zajištění náhradního ubytování), při svém rozhodování vůbec neřešil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela jednak o ustanovení (domnívá se, že okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny okresním a krajským soudem rozdílně), jednak o ustanovení Dovolací důvody podřadila ustanovení (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a d/ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka se domnívá, že nájemní smlouva uzavřená v prosinci 1996 nemohla být smlouvou platnou, protože objekt, v němž se předmětné prostory nacházejí, byl užíván jako ubytovna a k jinému účelu nebyl ani zkolaudován. Teprve později (v průběhu roku 1998) žalobkyně požádala o povolení změny užívání stavby z ubytovny na obytný dům, příslušným stavebním úřadem jí však bylo sděleno, že vzhledem ke změně právní úpravy není třeba nadále povolovat změnu užívání stavby, neboť termín „ubytovna“ již stávající právní úprava nezná. Poté dovolatelka prohlášením vlastníka podle vymezila v předmětné nemovitosti jednotky; až do tohoto okamžiku byl ale dům čp. 610 ubytovnou a ohledně prostor v něm umístěných nemohla být uzavřena platná nájemní smlouva podle a násl. obč. zák. Není rozhodné - namítala dovolatelka - podle kterých ustanovení je předmětná smlouva posuzována, neboť i nájemní smlouva k obytným místnostem musí obsahovat podstatné náležitosti stanovené obč. zák. (dovozuje zde nutnost použití analogie, když ustanovení obč. zák. náležitosti nájemní smlouvy výslovně nestanoví). Dovolatelka nesouhlasila ani s názorem odvolacího soudu, že neprokázala nesoulad textu nájemní smlouvy se skutečností, a namítla v této souvislosti, že „negativní důkaz“ nelze provést. Odmítla i závěr soudu prvního stupně, podle něhož jednala v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. tím, že neplatnost nájemní smlouvy, jíž se dovolává, sama zapříčinila, a vyjádřila přesvědčení, že není rozhodné, kdo zapříčinil nedostatky nájemní smlouvy, ale „objektivní stav neplatnosti této nájemní smlouvy“, jelikož obě strany smlouvy mají stejnou povinnost postarat se o to, aby smlouva byla uzavřena platným způsobem. Opírajíc se o tyto argumenty navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v a formálně označuje dovolací důvody uvedené v a d/

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ( ), neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Vady uvedené v , jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ), žalobkyně nenamítá a nepodávají se ani z obsahu spisu.

Dovolatelka má své dovolání za přípustné v prvé řadě podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozsudek, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle je ovšem založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže byly okolnosti významné pro rozhodnutí posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů jejich rozhodnutí odlišná. K závěru, že jde o změnu prvostupňového rozhodnutí, neopravňuje pouhé rozdílné právní posouzení věci, ale jen takový výrok odvolacího soudu, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). V projednávané věci žalobkyně opřela svůj žalobní požadavek na vyklizení předmětného bytu o tvrzení, že nájemní smlouva je neplatná. Ačkoliv odvolací dospěl k závěru, že tomuto požadavku nelze vyhovět, z jiných důvodů, než soud prvního stupně, rozdílnost právního posouzení neměla vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení, rozhodnutí odvolacího soudu proto není - nejen po stránce formální, ale i obsahové - nesouhlasným (diformním) rozhodnutím ve smyslu , takže toto procesní ustanovení přípustnost dovolání založit nemůže.

U potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu pak přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními a

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpoklad uvedený v citovaném ustanovení není v souzené věci naplněn, neboť napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl potvrzen první rozsudek, jímž okresní soud o žalobě rozhodl. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení , neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku nevyhověl).

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání dle , podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Prvý předpoklad uvedený v citovaném procesním ustanovení (neúspěšný návrh dovolatelky na vyslovení přípustnosti dovolání) byl naplněn. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že nevymezil-li odvolací soud právní otázku, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, ve výroku svého rozsudku, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, ročník 1997 - I. díl, pod pořadovým číslem 19, zabývající se dovoláním podle ), a jejichž řešení bylo zároveň v dovolání zpochybněno.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení platnosti nájemní smlouvy zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle přípustným. Na jiném místě tohoto rozsudku bylo již vysvětleno, že se ovšem za této procesní situace (tj. v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením ) dovolací soud nemohl zabývat dovolacími námitkami, které směřovaly proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (dovolací důvod dle ), nýbrž výlučně přezkumem správnosti právního posouzení věci, přičemž byl vázán nejen samotným dovolacím důvodem ( ), ale i tím, jak jej dovolatelka vymezila po stránce obsahové.

Předmětem právního vztahu nájmu bytu dle a násl. obč. zák. je „byt“. ( , ve znění pozdějších předpisů, účinném v době uzavření předmětné smlouvy - dále opět jen „obč. zák.“) pojem „byt“ nevymezuje, ač tohoto pojmu užívá a byt označuje za samostatný předmět občanskoprávních vztahů (srov. obč. zák.). Stejně tak po zrušení , o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (srov. . ve znění po novele provedené ), k němuž došlo s účinností od 1. 1. 1992, žádný jiný platný právní předpis neobsahuje obecně platnou legální definici daného pojmu. I po zrušení zákona o hospodaření s byty však právní praxe konstantně zastává názor, že při posuzování otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, a nikoliv faktický způsob užívání (srov.: , komentář, 1. vydání, SEVT Praha, 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv: , komentář, C. H. Beck, 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601, jakož i 6. vydání, 2001, str. 1068). K vymezení pojmu „byt“ se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. , v němž vyslovil názor, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor formuloval Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. , v němž uvedl, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. ).

V době uzavření předmětné smlouvy (17. 12. 1996) byl pojem „byt“ vymezen ve , o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění a (dále jen „ “). Podle ustanovení věty prvé vyhlášky je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení (za splnění podmínek stanovených v vyhlášky může byt představovat i jedna obytná místnost). Nelze mít pochyb, že určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. To vyplývá z ustanovení a věty prvé , o územním plánování a stavebním řádu , ve znění zákonů č. , č. , č. a č. (dále jen „ “), podle nichž dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.

Je tak možno uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle (příp. rozhodnutím o změně účelu jejího užívání dle - v tomto směru lze též poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. ). Bylo-li takto stavebním úřadem rozhodnuto o posouzení otázky, co je bytem, soud z tohoto rozhodnutí vychází ( věta druhá ).

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že pro posouzení otázky, zda prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy, jsou bytem, je rozhodný především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků této smlouvy, je toto jeho právní posouzení (nerespektující výše uvedené závěry) nesprávné.

Veden tímto nesprávným právním názorem pak odvolací soud při právním posouzení charakteru prostor užívaných žalovanými nezohlednil obsah kolaudačního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání předmětného domu, a nezabýval se ani otázkou, jaký byl stavebněprávní charakter tohoto domu (prostor užívaných žalovanými) ke dni uzavření předmětné nájemní smlouvy (skutečnosti nastalé po jejím uzavření nemohou být z tohoto pohledu právně relevantní). V důsledku toho je i jeho právní posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy o nájmu bytu ve smyslu a násl. obč. zák. neúplné a tedy nesprávné. Dovolací důvod podle byl tak žalobkyní uplatněn opodstatněně a rozsudek odvolacího soudu musel být proto podle věty za středníkem zrušen. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, však platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto podle věty druhé zrušil i toto rozhodnutí a rozhodl, že věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Vzhledem k důvodům, jež vedly ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou platnosti předmětné nájemní smlouvy z pohledu dodržení náležitostí stanovených v § 686 odst. 1 obč. zák.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný ( věta druhá ); o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu