Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 677/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet prof. JUDr. V. P.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. února 2000, č. j. -46, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný vyklidil a předal žalobci vyklizený objekt č. 58 v H., postavený na parcele č. 90, v kat. území H. Dalšími výroky pak rozhodl o nákladech řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že žalobci nesvědčí vlastnické právo k nemovitosti, z jehož titulu by se vyklizení mohl domáhat ( obč. zák.). Toto právo mu nesvědčí z toho důvodu, že nebyl splněn předpoklad stanovený v , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Uvedený objekt (v němž se nachází provozovna České pošty) sice žalobce (Město H.) dříve (k datu 31. 12. 1949) vlastnil, avšak nebyla splněna další podmínka cit. ustanovení zákona, tj. aby k datu jeho účinnosti objekt vlastnila Česká republika. Podle závěrů soudu prvního stupně vlastnila tento objekt Česká a Slovenská Federativní Republika (dále též jen „ČSFR“), jejíž majetek na obce nepřecházel, přičemž předmětný objekt (dům) Město H. nezískalo od státu ani převodem. K tomu odvolací soud dodal, že ke dni 24. 5. 1991 vymezoval majetek, který patřil ČSFR a majetek, který patřil jednotlivým republikám, ústavní ve znění ústavního , podle jehož se ze zákona stal federativním ten majetek státu, který sloužil k zabezpečení úkolů federace ve svěřených oblastech působnosti. Podle ústavního v oblasti pošt a telekomunikací patřila do působnosti ČSFR zákonná úprava, určování pravidel poštovního a telefonního provozu a tvorba tarifů, emise poštovních cenin, organizování jednotné soustavy pošt a organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že ať byl předmětný objekt (dříve) ve vlastnictví České republiky nebo ČSFR, dnem účinnosti posledně cit. ústavního zákona, tj. dnem 1. 1. 1991, se stal majetkem ČSFR. To proto, že k uvedenému dni sloužil objekt k plnění úkolů S. p. a t. P. (dále též jen „S.“), státního podniku, zřízeného Federálním ministerstvem dopravy a spojů.

Žalobce (dále též „dovolatel“) v dovolání proti tomuto rozsudku, jehož přípustnost opírá o výrok odvolacího soudu, namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy (dovolací důvod podle ), pokud vycházely z toho, že objekt nebyl ke dni 24. 5. 1991 majetkem České republiky. V té souvislosti odkazuje na ústavní o zániku České a Slovenské Federativní Republiky uplynutím dne 31. prosince 1992, dále na ústavní (o dělení majetku mezi ČSFR), na úst. , kde je uvedeno, co patří do působnosti ČSFR v oblasti spojů a na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 15. 4. 1992, publikovaný pod R 1/92. Dovozuje, že v tomto případě právo hospodaření vykonávala právnická osoba založená a řízená orgánem státní správy republiky (konkrétně ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky), a proto se jednalo o majetek této republiky. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000, č. j. -73 a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 2. 2000, č. j. -46, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání zamítnout s tím, že žalobce neprokázal platnost režimu na majetek, který je předmětem tohoto sporu. Žalobce se neprávem ve svůj prospěch dovolává ústavních zákonů č. a č. , když právě z nich lze dovodit trvající a nepřerušenou příslušnost majetku státního podniku S., založeného Federálním ministerstvem spojů v roce 1989, k majetku federace, jakož i to, že majetek Č. p., s. p., byl specifikován až rozdělením S., a to ke dni založení tohoto státního podniku, tj. k 1. 1. 1993. Za nesprávnou považuje i obecnou citaci úst. , který ke dni 24. 5. 1991 platil ve znění ústavního Podle této právní úpravy do oblasti spojů patřilo mj. organizování jednotné soustavy pošt a organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací. To vše v působnosti Federálního ministerstva spojů, které ji vykonávalo prostřednictvím jim založeného státního podniku S. Majetek tohoto státního podniku byl využíván společně pro činnost jak na úseku poštovního provozu tak na úseku telekomunikačního provozu. Konkrétně v uvedeném objektu bylo sídlo ředitelství O. s. s., organizační jednotky V. ředitelství s. P. V té souvislosti odmítl i nesprávné odvolávání se na nález Ústavního soudu R 1/92. Nedělitelnost majetku S. na úseku pošt a telekomunikací byla podle žalovaného důvodem, proč obce začaly uplatňovat své požadavky teprve po vzniku Č. p., s. p., tedy po roce 1993, kdy došlo k rozdělení státního podniku (míněna zřejmě S.) a rozdělení jeho majetku mezi nástupnické podniky Č. p., s. p. a S. T. Žalovaný popírá tvrzení, že by zakladatelem S. byl orgán České republiky s tím, že dovolatelův názor o vlastnictví sporného objektu odporuje reálnému stavu i právnímu uspořádání vlastnických vztahů mezi ČSFR a Českou republikou ve smyslu úst.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal toto dovolání podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, sepsané advokátem, mající předepsané náležitosti ( ), bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je žalobci u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení , k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. února 1997, sp. zn. , otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Dovolacím důvodem, který žalobce uplatnil podle ustanovení , je pak dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. a 3 ).

V posuzovaném případě vlastně jedinou spornou právní otázkou, na níž jsou založena obě rozhodnutí soudů, bylo, zda žalobce podle nabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti jako základního předpokladu pro vyhovění žalobě o vyklizení podle obč. zák. V cit. ustanovení jsou upraveny dvě typické žaloby na plnění, a to žaloba vindikační a žaloba negatorní. Žaloba vindikační je žalobou vlastníka věci na vydání a odevzdání věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (bytu, domku, jiné nemovitosti), při které kromě vyklizení zpravidla jde též o odevzdání věci vlastníku. Podmínkou úspěšnosti takové žaloby je neoprávněné užívání jako porušení povinnosti uložené všem ostatním subjektům nerušit vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva.

Podle odst. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991), přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Nebylo sporu o tom, že předmětnou nemovitost ke dni 31. prosince 1949 vlastnilo Město H., tedy žalobce a že vlastnictví k ní na něj nepřešlo podle § 1 cit. zák. Posoudit bylo třeba jen to, zda ke dni účinnosti cit. zák. byla nemovitost ve vlastnictví České republiky.

Jak již bylo zmíněno oba soudy se shodly v tom, že právo hospodaření k této nemovitosti měl k uvedenému datu státní podnik S. p. a t. P., zřízený Federálním ministerstvem dopravy a spojů v roce 1989, plnící na svěřeném úseku úkoly federace. Vycházely, jak již bylo rovněž zmíněno, z ústavního , ve znění ústavního , podle jehož se ze zákona stal federativním ten majetek státu, který sloužil k zabezpečení úkolů federace ve svěřených oblastech působnosti a z ústavního , podle jehož v oblasti pošt a telekomunikací patřila do působnosti ČSFR zákonná úprava, určování pravidel poštovního a telefonního provozu a tvorba tarifů, emise poštovních cenin, organizování jednotné soustavy pošt a organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací.

Podle ústavního , ve znění ústavního , vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky je majetek ve státním vlastnictví, který slouží k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených ústavním zákonem Federálního shromáždění do její působnosti. Vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky je ostatní majetek ve státním vlastnictví. Zákon Federálního shromáždění stanoví vlastnictví k ropovodům, tranzitnímu plynovodu a nadřazeným rozvodným sítím k přenosu elektrické energie.

Podle ústavního v oblasti spojů do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky patří: a) zákonná úprava ve věcech pošt a telekomunikací, b) určování jednotných pravidel poštovního, telekomunikačního a radiokomunikačního provozu a tvorby tarifů, c) emise poštovních známek a jiných poštovních cenin, d) organizování jednotné soustavy pošt, e) organizování a řízení jednotné soustavy telekomunikací.

Dovolací soud se s právními závěry odvolacího soudu, uvedenými na str. 5 jeho rozsudku, pokud uvádí, že ke dni 1. 1. 1991 sloužila budova č. p. 58 ve S. ul. v H., k plnění úkolů státního podniku S. p. a t. P., zřízeného Federálním ministerstvem dopravy a spojů ke dni 1. 7. 1989, přičemž tento stav se ke dni 24. 5. 1991 nezměnil, proto nemohla být ve vlastnictví České republiky a tudíž vlastnictví k ní nemohlo přejít na Město H. podle zák. , plně ztotožňuje. V dalším pro stručnost dovolací soud odkazuje na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Souhlasit je nutno též s argumentací žalovaného obsaženou v jeho vyjádření k dovolání, pokud uvádí, že z ustanovení a 13 odst. 2 ústavního , ve spojení s ústavním plynou závěry, které nesvědčí v prospěch žalobce. Byť, jak správně konstatuje odvolací soud, tyto ústavní zákony k přímému posouzení projednávané věci nelze použít, protože byly vydány později, tj. po účinnosti , podpůrně však vysvětlují skutečnosti, ne zcela jednoznačně vyplývající z cit. zákona, a sice co představovalo ke dni zániku federace její majetek a co majetek národních republik. Je mimo jakoukoli pochybnost, že federální orgány a jimi zřízené a řízené státní podniky musely k plnění svých úkolů disponovat nějakým majetkem, a také jím skutečně disponovaly, jak to vyplývá z ústavního , které řešilo dělení mj. i majetku S.

Za tohoto skutkového a právního stavu proto zamítnutí žaloby soudem prvního stupně a potvrzení jeho rozhodnutí odvolacím soudem bylo v souladu se zákonem.

Správnost závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci se dovolateli tedy zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je nutno rozsudek odvolacího soudu považovat za správný ( ), proto Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením , věta prvá, , ve spojení s , , věta prvá a , když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem ( a násl. vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), když sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle § a 7 cit. vyhlášky a je přihlédnuto k paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle cit. vyhlášky, jíž bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle

V Brně dne 18. prosince 2001

JUDr. Juraj Malik, v. r.

předseda senátu