Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1564/2019

22 Cdo 1564/2019-239

USNESENÍ

PLISKA Interactive

Services Consulting, s. r. o

., se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, identifikační číslo osoby 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalovaným

1) České republice -

Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, a

2) statutárnímu

městu Brno

, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o udělení souhlasu s provedením stavebních úprav, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. -203, takto:

I. Dovolací řízení

se

ve vztahu k žalované 1)

zastavuje

.

II. Dovolání

se

ve zbývající části

odmítá

.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Brně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. -181, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní „souhlasili s provedením“ specifikovaných stavebních úprav objektu Josefská 700/17 Brno. Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalované 1), a pozemku parc. č. 288/12, náležejícího žalované 2). Žalobkyně zahájila rekonstrukci objektu; stavební úřad 9. 11. 2012 zahájil řízení o odstranění této stavby. Žalobkyně požádala 16. 11. 2012 o dodatečné povolení stavebních úprav objektu; stavební úřad žalobkyni sdělil, že námitky týkající se vlastnických práv není oprávněn posuzovat a že si bude muset souhlas vlastníka pozemku k dodatečnému povolení stavebních úprav opatřit soudní cestou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaných se změnou stavby. O nahrazení projevu vůle však může soud rozhodnout jen tehdy, když tato povinnost vyplývá z právního předpisu, případně smlouvy nebo jiné právní skutečnosti. Tak tomu v daném případě není.

Krajský soud v Brně („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. -203, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odmítl odvolací námitku, že žalobkyně se může souhlasu se stavebními úpravami domáhat podle , – dále „o. z.“. Vlastník budovy má sice právo na ochranu vlastnického práva, nicméně jeho ochrana je omezená tím, že budova stojí na pozemcích třetích osob. Z principu autonomie vůle plyne, že vlastníka pozemku nelze nutit k uzavření smlouvy a k souhlasu se stavebními pracemi. V daném případě žalovaní nesouhlasí se stavebními úpravami, které žalobkyně provedla bez stavebního povolení. Nebylo také prokázáno, že by žalovaní nějak zneužili svého práva. Žalobkyně nezískala ani dodatečné povolení stavby a jde tak o stavbu provedenou v rozporu se zákonem. Pokud postupovala protiprávně, nelze jí přiznat ochranu cestou soudního řízení a její protiprávní postup zlegalizovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění – dále „ “, neboť odvolací soud řešil právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a to je výklad , (dále „o. z.“.).

Podáním ze dne 16. 7. 2019 sdělila žalobkyně dovolacímu soudu, že dovolání ve vztahu k žalované 1) bere zpět; v tomto rozsahu proto dovolací soud podle řízení zastavil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání ( ). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání (i dovolacích důvodů) byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí odpovídat zákonným požadavkům, plynoucích z úpravy dovolání (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání dosti obecně, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že jako v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou nastiňuje otázku, zda lze nárok na to, aby vlastník pozemku souhlasil s provedením stavebních úprav stavby na jeho pozemku, patřící jiné osobě, a to v souvislosti s řízením o odstranění neoprávněné stavby, opřít o č. („o. z.“). Ohledně jiných námitek není důvod přípustnosti vymezen, a již proto přípustnost dovolání založit nemohou.

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že soud nemůže nahrazovat souhlas k podání žádosti o stavební povolení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. ); i když tento závěr učinil ve sporu mezi spoluvlastníky a podle č. , má obecný dosah a lze jej vztáhnout i na tuto věc; motivem žaloby je totiž dosáhnout dodatečného povolení stavby. Nejde tak o věc v judikatuře neřešenou, a soudy ji v nalézacím řízení posoudily v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Již proto je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o tvrzení, že judikatura dosud nepodala výklad § 1042 o. z., upravující tzv. negatorní (zápůrčí) žalobu; jednak jde o tvrzení nesprávné a vágně formulované (pro věc není relevantní komplexní výklad tohoto ustanovení, který se navíc vymyká z řešení jednoho konkrétního sporu a teprve z dalšího obsahu dovolání se podává, že žalobkyně tvrdí, že povinnost souhlasit se stavebními úpravami vyplývá z § 1042 o. z.), jednak lze i z dosavadní judikatury k negatorní žalobě dovodit, že ji nelze použít za účelem nahrazení prohlášení vůle.

Ustanovení o. z. dává vlastníkovi, do jehož práva někdo neprávem zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje, tzv. negatorní žalobu; tu dříve upravoval č. („obč. zák.).

Ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a § 1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišná, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Proto neobstojí názor, že Nejvyšší soud se problematikou negatorní žaloby dosud nezabýval; viz např. Stanovisko Nejvyššího soudu tehdejší Slovenské socialistické republiky „K niektorým otázkam ochrany vlastníctva nehnuteľností a riešenia vzťahov medzi vlastníkmi susediacich pozemkov“, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, které je v zásadě stále použitelné a judikatura na něj odkazuje (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 70/2018).

Není sporu o tom, že negatorní žaloba je žalobou na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. ). „Zápůrčí žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobkyně. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. ).

V této věci předmětem žaloby není zásah žalovaných do vlastnického práva žalobkyně; za zásah do vlastnického práva nelze považovat nesouhlas vlastníka pozemku se stavebními úpravami stavby na jeho pozemku, která je ve vlastnictví jiné osoby. Dále: Jak ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., tak § 1042 o. z. směřují k povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu; petit negatorní žaloby je tak formulován negativně (odtud i její pojmenování). „Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. – k odstranění následku neoprávněného zásahu však viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ). „Zásahem“ do vlastnického práva nebo jeho rušením ve smyslu o. z. je takové jednání, proti kterému se lze bránit žalobou s negativně formulovaným petitem, požadujícím, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno (viz R ).

V dané věci se však žalobkyně zjevně nedomáhá obrany proti vykonanému zásahu do vlastnického práva ani proti jeho rušení s požadavkem, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno, ale žádá o vydání rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle ( ). Již proto nelze tuto žalobu považovat za negatorní (zápůrčí). Nedání souhlasu jistě může mít vliv na vlastnictví žalobkyně, nicméně nelze je považovat za neoprávněné; není tu norma, která by žalovaným ukládala takové prohlášení. Výklad, podle kterého by odepření souhlasu s jednáním osoby, která žádá o souhlas s určitým způsobem výkonu vlastnického práva, založil neoprávněný zásah do vlastnického práva ve smyslu o. z., aniž by k takovému souhlasu existovala právní povinnost, je tak zjevně nepřijatelný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatelka vznáší ještě další námitky, u těch však nijak nedovozuje důvod přípustnosti dovolání a ten ani nevyplývá z jeho obsahu; proto nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Jen na okraj a nad rámec dovolacího řízení se k nim uvádí: Odvolací soud pod bodem 12. rozsudku jen obecně zmínil prostředky ochrany vlastnického práva, není zřejmé, proč by mělo jít o zavádějící tvrzení; soudy přece žalobu jako reivindikaci neposuzovaly. Postup podle a násl. nepřicházel do úvahy; soudy totiž neopřely rozhodnutí o to, že rozhodnutí ve věci není v jejich pravomoci ( ), ani nepopřely soukromoprávní povahu uplatněného nároku, ale konstatovaly, že tento nárok nemá oporu v hmotném právu; taková skutečnost je důvodem pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně se sice v souvislosti s tím, že na soudní řízení žalobkyni odkázal stavební úřad o „pravomoci soudu“ (viz bod 26. rozsudku), ovšem jde jen o nepřesné vyjádření; šlo o nedostatek aktivní věcné legitimace, což se projevilo i v tom, že soud řízení nezastavil a žalobu zamítl. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není podle účinné právní úpravy přípustné ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první odmítl. V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu