Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2077/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy                    JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Česká republika - Ministerstvo financí České republiky, zast.  advokátem,  proti žalovaným : 1) J.G., a 2) banka, a. s.,   o 643.200,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2000 čj. - 164, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Výše označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Brně jak soud odvolací v předmětné věci, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se v jeho výroku, jímž se návrh žalobkyně vůči 2) žalované zamítá, potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v jeho výroku o náhradě nákladů řízení mění jen tak, že žalobkyně a 2) žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně a 2) žalovaná nemají vůči sobě právo                na náhradu nákladů odvolacího řízení. IV. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k otázce zásadního právního významu, jíž je to, zda promlčení práva na poukázání dražební jistoty složené vydražitelem provozní jednotky dražené podle ,                     o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby,               ve znění pozdějších předpisů, (podle , o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby v jeho platném znění) a  práva na poukázání poplatku ve oprávnění účastnit se dražby (podle ) uplatněných vůči peněžnímuu, u jehož pobočky byla dražební jistota složena, podléhá právní úpravě obsažené v , v jeho platném znění, jímž se vydává (dále jen „obč. zák.“), konkrétně pak v jeho ust. a zda promlčecí doba zmíněných práv je tříletá ( obč. zák.).

Okresní soud ve Vyškově částečným rozsudkem ze dne 26. 2. 1996 čj. - 21, rozhodl v této věci  tak, že návrh žalobce, že žalovaná právní předchůdkyně, Banka, a. s.  v P. je povinna společně zaplatit s 1) žalovaným J.G. M.m.B. částku 2.000,- Kč a na účet žalobce Ministerstva pro správu národního majetku          a jeho privatizaci České republiky odvést částku 641.200,- Kč, se zamítá.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná 2) odvolání.

V průběhu odvolacího řízení došlo ke změnám na straně žalobce resp. žalobkyně              a žalované 2). Právním nástupcem dřívějšího Ministerstva pro správu národního majetku            a jeho privatizaci ČR se stalo na základě Ministerstvo financí ČR.            Na základě smlouvy o prodeji (části) podniku se pak právním nástupcem původně žalované Banky, a. s., stala banka, a. s.  se sídlem v P.,  na kterou přešel podle ust. obchodního zákoníku (, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“) tvrzený závazek, který je předmětem sporu.

Odvolací soud proto nadále jednal s uvedenými účastníky jako procesními nástupci původních účastníků.

Odvolací soud dále posuzoval, zda se na uplatněný nárok žalobkyně vztahuje právní úprava promlčení, stanovená v a obč. zák. Konstatoval, že zaplacení žalované částky resp. částek se žalobce domáhal s odkazem na ust. , v platném znění (zákon o tzv. „malé privatizaci“) a ust. , v platném znění. Právní úpravou promlčení ani délkou promlčecí doby se obě tyto zákonné úpravy nezaobírají. Odvolací soud dospěl k názoru, že na promlčení majetkových práv, uplatněných v řízení, a to vůči žalovanému 2) práva na prokázání dražební jistoty složené žalovaným 1) jako vydražitelem, a dále práva na poukázání poplatků za oprávnění zúčastnit se dražby (M.m.B.), je třeba aplikovat úpravu promlčení v . Žalobkyní namítané použití úpravy v obchodním zákoníku ( , ve znění pozdějších předpisů) se podle názoru odvolacího soudu v daném případě neuplatní.                  Ve vztazích podle výše cit. zákonných úprav, z nichž plyne povinnost peněžitéhou poukázat dražební jistotu složenou vydražitelem na zvláštní účet ministerstva a dále povinnost poukázat poplatek za oprávnění zúčastnit se dražby okresnímu úřadu, nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

V této souvislosti se odvolací ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) je dána věcná příslušnost okresního soudu, neboť nejde o spor z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, k jehož rozhodování by byla dána věcná příslušnost krajského soudu s působností v obchodních věcech (zde Krajského obchodního soudu v Brně) podle bod bb) , popř.             podle a c), či ve znění účinném ke dni rozhodování.

Pokud jde o promlčení, odvolací soud dovodil, že právo na poukázání dražební jistoty peněžním ústavem a právo na poukázání poplatku za oprávnění zúčastnit se dražby mohlo být uplatněno již dne 25. 5. 1992, tedy dnem následujícím po dni, kdy žalovaný 1) vydražil obě provozní jednotky (obě dražby proběhly dne 24. 5. 1992), ve vztahu k nimž jsou obě práva (nároky) žalována. Počínaje dnem 25. 5. 1992 tedy začala běžet tříletá promlčecí doba                    pro uplatnění předmětných práv u soudu. Tato práva však byla uplatněna až dne 13. 11. 1995, kdy došla soudu prvního stupně žaloba ve věci datovaná dnem 9. 11. 1995. Právo                      na poukázání dražebních jistot a právo na poukázání poplatků za oprávnění zúčastnit se dražby v žalované celkové výši  643.200,- Kč bylo uplatněno u soudu vůči druhé žalované až po uplynutí tříleté promlčecí doby, jejiž běh skončil dnem 25. 5. 1995. Druhá žalovaná v průběhu řízení namítla promlčení, takže promlčená práva nebylo možno žalobkyni přiznat. Odvolací soud pouze posoudil rozdílně od soudu prvního stupně počátek běhu promlčecí doby, jak je shora uvedeno.

Odvolání žalobkyně odvolací soud proto posoudil jako nedůvodné a napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž se návrh žalobkyně vůči žalovanému 2) zamítá, podle ust. potvrdil.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval posuzovanou problematiku promlčení předmětných práv za otázku zásadního právního významu, připustil podle proti svému rozhodnutí dovolání, jak je výše uvedeno.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odkazem na přípustnost podle           ust. a na důvod podle ust.

201

Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu. Na prvním místě namítá, že mezi  žalobkyní a druhou žalovanou, tedy peněžním ústavem, na jehož účet byla dražební jistota složena, neexistuje žádný smluvní ani obdobný vztah, že kterého by vznikl nárok, který je nutno uplatnit u soudu před uplynutím promlčecí doby. Žalobkyně poukazuje na to, že oba soudy přehlédly tu skutečnost, že dražební jistota složená pozdějším vydražitelem, se ze zákona vždy stává nejpozději do 30 dnů od konání dražby předmětem vlastnického práva státu, zde reprezentovaného žalobkyní, resp. jeho zvláštním účtem. Jestliže dražitel, který složil dražební jistotu, se v průběhu dražby stane vydražitelem, okamžikem příklepu na něj přechází vlastnické právo k vydraženému majetku. Doplatí-li pak vydražitel v zákonem stanovené lhůtě kupní cenu, tj. doplatí částku rovnající se rozdílu mezi složenou dražební jistotou sníženou o částku 1.000,- Kč, připadající na poplatek za účast v dražbě              a cenou vydražené provozní jednotky, je takto složená dražební jistota považována za zálohu na kupní cenu. Jestliže však vydražitel, jak tomu bylo v souzeném případě, v zákonné lhůtě doplatek kupní ceny nezaplatí, propadá posledním dnem této lhůty složená dražební jistota - opět snížená o 1.000,- Kč - státu.

Z uvedeného je podle názoru dovolatelky zřejmé, že v obou případech nejpozději třicátého dne od provedené dražby přechází dražební jistota, složená vydražitelem, z jeho vlastnictví do vlastnictví státu, a to ze zákona, resp. na základě zákona. Peněžní ústav                po celou dobu, kdy má předmětné peníze na svém účtu, plní pouze funkci depozitáře. Z toho je třeba - domnívá se dovolatelka - jednoznačně dovodit, že žaloba, kterou se žalobkyně  vůči druhé žalované domáhá vydání dražební jistoty propadlé ve prospěch státu, podle ust. „ o malé privatizaci“, je žalobou vlastnickou, vindikační a institut promlčení zde vůbec nemá místa, když vlastnické právo se podle ust. obč. zák. nepromlčuje.

Z uvedených důvodů navrhuje žalobkyně, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17. hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle       ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání vykazuje zákonem stanovené formální a obsahové náležitosti (ust. , a 2 ), konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. pro řešení právní otázky zásadního významu, spočívající v tom, zda, podle jakého zákonného ustanovení a v jaké době se promlčuje právo na poukázání propadlé dražební jistoty, složené vydražitelem provozní jednotky v tzv. malé privatizaci a práva na poukázání poplatku za oprávnění účastnit se dražby, a to vůči peněžnímuu, u něhož byla dražební jistota složena.

Podle ust. , o působnosti orgánů České republiky                  ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, účastníci dražby jsou povinni nejpozději v den konání veřejné dražby složit u kterékoliv pobočky peněžníhou dražební jistotu. Pobočka peněžníhou vydá účastníkovi dražby potvrzení o složení dražební jistoty, kterým se účastník dražby prokáže před jejím zahájením (odstavec 1). Pobočka peněžníhou vydá zpět dražební jistotu těm účastníkům dražby, kteří při ní nebyli úspěšní, po odečtení poplatku za oprávnění zúčastnit se dražby (odstavec 2). Podle odst. 3 cit. ustanovení pobočka peněžníhou poukáže dražební jistotu složenou vydražitelem na zvláštní účet ministerstva, a to i v případě, že vydražitel kupní cenu nezaplatil ve stanovené lhůtě. Konečně podle odst. 4 cit. ustanovení poplatky za oprávnění účastnit se dražby poukáže pobočka peněžníhou, u níž byla složena dražební jistota, okresnímu úřadu nebo m.ú. P., v jehož územním obvodu se nachází vydražená provozní jednotka.

Z cit. ustanovení vyplývá, že peněžníy (banky) plnily v malé privatizaci specifickou úlohu depozitáře peněžních prostředků podle výše uvedené zvláštní zákonné úpravy. Složení dražební jistoty účastníky dražby včetně budoucího vydražitele nepředstavovalo uzavření smlouvy (o běžném účtu, o vkladovém účtu apod.). Účastník dražby, který se nestal vydražitelem, získal dražební jistotu zpět (po odečtení poplatku               za oprávnění zúčastnit se dražby). Vydražiteli, který zaplatil kupní cenu, se složená dražební jistota započítala na kupní cenu, za kterou vydražitel provozní jednotku vydražil.

V daném případě je předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovanou 2) poukázání (vydání) té dražební jistoty, která propadla vydražiteli ve prospěch státu (porov. zde ust. § 5 odst. 4 zákona o malé privatizaci, ve znění pozdějších předpisů, že nesloží-li vydražitel                    do stanovené doby cenu, za kterou provozní jednotku vydražil, připadne dražební jistota příslušnému orgánu republiky, a dále obdobné ust. § 11 odst. 3 cit. zákona). Tímto  příslušným orgánem republiky bylo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, v současné době to je Ministerstvo financí ČR.

Pokud jde o poplatek za oprávnění účastnit se dražby ve výši 1000 Kč (ust. zákona o malé privatizaci), tento poplatek se odečetl nejen vydražiteli, ale všem účastníkům dražby (porov. cit. zákona). Podle výnos z poplatků           za oprávnění účastnit se dražby, je příjmem okresního úřadu (popř. magistrátního úřadu  P.) a těmto územním orgánům je také příslušná pobočka peněžníhou poukazovala (porov. shora cit. ust. ). Soudy prvního stupně a odvolací se proto neměly otázkou promlčení nároku na poukázání poplatku za oprávnění účastnit se dražby vůbec zabývat, poněvadž na poukázání tohoto poplatku neměla žalobkyně nárok. Tento poplatek a jeho promlčení tudíž předmětem tohoto sporu nemůže být.

202

Dražební jistota, která připadla  resp. měla připadnout Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, právnímu předchůdci Ministerstva financí, popř. dnes Ministerstvu financí, je ve vztahu k žalované 2) jako peněžnímuu (bance) pohledávkou žalobkyně. Nejde o věc v právním smyslu, nýbrž o právo a nelze proto úspěšně vymáhat tento nárok žalobou na vydání věci (reivindikaci). Podle české právní úpravy nelze mít k právu (pohledávce) vlastnické právo. K pohledávce lze mít jen  majetkové právo (pohledávku lze mít v majetku, nikoliv ve vlastnictví) a na pohledávku se proto vztahuje promlčení (na rozdíl od věcí, u nichž je vlastnické právo nepromlčitelné).

Zbývá vyřešit otázku, jakým právním režimem se předmětná pohledávka státu,             resp. jeho ústředního orgánu státní správy, vůči bance řídí.

Mezi státem, Českou republikou, popř. jejím orgánem, který za ni (jejím jménem) jedná, a bankou, nejde o obchodní závazkový vztah ve smyslu ust. § 261 odst. 1 až 3 obch. zák., protože nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, ani o vztah mezi státem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, jestliže se týká zabezpečování veřejných potřeb a nejde ani o tzv. absolutní obchod (bez ohledu na povahu účastníků).

V posuzovaném případě vyplývá vztah mezi státem a bankou ze zvláštní zákonné úpravy (srov. zákon o malé privatizaci shora), přičemž v obecném slova smyslu jde o vztah majetkový a tudíž občanskoprávní (viz ust. obč. zák.). Z toho důvodu i právní úprava promlčení práv (pohledávek) z tohoto vztahu se spravuje . Platí tu obecná úprava promlčení podle ust. an. obč. zák. včetně tříleté promlčecí doby            (ust. obč. zák.).

Právní posouzení odvolacího soudu je z uvedených důvodů správné a dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. věta před středníkem ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. a v návaznosti na a Žalobkyně neměla v řízení               o dovolání úspěch, ostatním účastníkům v tomto řízení nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejich náhradu by měli právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Brně 20. září 2001

JUDr. František   F a l d y n a, CSc., v.r.

předseda senátu