Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 681/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MF, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , potvrzující rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 2. 1996, sp. zn. , a to pro nesprávné právní posouzení věci, které ve svých důsledcích, podle jeho názoru, znamená porušení y ČR (dále jen " "), jakož i odepření zákonem daného práva ve spojení d (dále jen " ") a v podstatě i odepření ochrany majetku státu ve smyslu ustanovení y. V odůvodnění návrhu na zahájení řízení stěžovatel popsal průběh řízení u obecných soudů, v němž se domáhal úhrady dražební jistoty ve smyslu V průběhu řízení byla vznesena námitka promlčení, soudy k ní přihlédly a žalobu zamítly. Stěžovatel polemizuje s právním názorem obecných soudů, které při posuzování účinků promlčení aplikovaly občanskoprávní regulaci. Namítá, že pokud Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že mezi státem a bankou (v řízení jako druhou žalovanou), vznikl vztah na základě předpisů o malé privatizaci, mohl zánik vztahu uplynutím doby posuzovat opět jen podle těchto předpisů. A poněvadž v nich nejsou žádná ustanovení o promlčení, znamená to, že se práva z těchto předpisů vznikající nepromlčují.

Nejvyšší soud ČR považuje názor o nepromlčitelnosti nároku stěžovatele za neudržitelný. Uvádí, že pokud zvláštní předpis určitá ustanovení neobsahuje, je nutno aplikovat obecnou úpravu v právním předpise obecné povahy. Takovým předpisem je v daném případě , protože jde o majetkový vztah a není to vztah obchodněprávní. Za takové situace by nepromlčitelnost nároku musela být stanovena zvláštním právním předpisem. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.

Č., se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní stížnost není důvodná.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. , a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří polemika s právními názory obecných soudů ohledně promlčení subjektivních majetkových práv. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zaujímá stanoviska, která evidentně nekorespondují respektovaným závěrům právní doktríny i soudní praxe. Toto zjištění se týká především dvou oblastí: obecnosti úpravy promlčení v obč. zákoníku a vztahu promlčení a prekluze. Je pravdou, že s regulací promlčení se lze setkat v řadě právních odvětví, příp. v jednotlivých právních předpisech. Při posuzování jejich vztahu ke komplexní úpravě promlčení zařazené do obč. zákoníku je třeba vzít v úvahu hierarchickou stavbu právních odvětví i právních předpisů a přiznat občanskoprávní regulaci obecnou povahu. To konkrétně znamená, že předmětem promlčení jsou veškerá majetková (soukromoprávní) práva, bez ohledu na to, zda jejich úprava je zařazena do nebo speciálního právního předpisu, pokud nejsou vyloučeny z promlčení buď obecnou úpravou nebo zvláštními předpisy. Pokud speciální soukromoprávní předpis neobsahuje žádnou úpravu promlčení, neznamená to, že promlčení práv z majetkových vztahů upravených tímto předpisem je vyloučeno, ale že se režim promlčení těchto majetkových práv plně řídí úpravou zařazenou do obč. zákoníku. Argumentace týkající se nabytí vlastnického práva, včetně odvolání se na rozhodnutí R 64/95, není použitelná. Vždyť i nabytí vlastnického práva za podmínek stanovených , představují nabytí v souladu s občanskoprávní regulací ( obč. zákoníku). Není pravdou, že jak promlčení, tak prekluze znamenají zánik práva (str. 6 ústavní stížnosti). Ve spojení se správným závěrem, že zánik práva uplynutím doby musí být v předpise výslovně stanoven (str. 6 dole a str. 7 nahoře ústavní stížnosti), dospívá stěžovatel k dalším omylům. Zánik práva musí být výslovně právním předpisem stanoven, ale to platí pouze o prekluzi. Promlčení je také jedním z právních následků marného uplynutí doby, avšak samotné uplynutí promlčecí doby vede pouze ke vzniku práva dlužníka vznést námitku promlčení. Teprve ve druhé fázi, tj. uplatněním námitky promlčení, nastupují "vlastní" účinky promlčení, které však znamenají pouze ztrátu nároku, nikoliv samotného subjektivního práva trvajícího nadále. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu ČR, zařazenou do odůvodnění napadeného rozsudku (zejména str. 5 dole), a závěry Krajského soudu v Brně, formulované v jeho rozsudku (str. 4 a 5), za věcně správné.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu