Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1129/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání dovolatelů se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, která v této právní věci byla podána u soudu 16. 2. 1992, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1508 v P. - M. s pozemky parc. č. 3063 a parc. č. 3064. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily F. K., který byl rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze 16. 7. 1949, sp.zn. , odsouzen k trestu odnětí svobody i k trestu propadnutí majetku; tento majetkový trest byl realizován bývalým Okresním národním výborem P. v roce 1953 a vlastnictví státu bylo zapsáno do pozemkových knih. Usnesením Městského soudu v Praze z 15. 11. 1990, sp.zn. Rt 235/90, byl F. K. rehabilitován. V roce 1982 byly v žalobě uváděné nemovitosti prodány M. D., V. K. a Ing. O. K., ale podle názoru žalobců byli kupující při tomto prodeji zvýhodněni. Žalobci J. K., D. P., E. S. a H. K. jsou dědici po původním vlastníkovi F. K., který zemřel dne 19. 10. 1994.

Žalované navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uváděné nemovitosti nebyly smlouvou s Obvodním podnikem bytového hospodářství P. získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, ale na základě nabídky ze strany prodávajícího podniku a za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Žalovaná E. F. uváděla, že nemovitost nezískala koupí od státu, ale smlouvou z 3. 12. 1984 od původních kupujících manželů K. a M. D.

Soud prvního stupně se seznámil se spisem o řízení o dědictví po zůstaviteli F. K., vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. , vyslechl v řízení žalované jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 30. 11. 1995, čj. -54, byla žaloba žalobců zamítnuta.

K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 12. 7. 1996, sp.zn. , a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že o věci rozhodl při jednání, u něhož nebyli přítomni žalobci, kteří svou neúčast omluvili s poukazem na dosud probíhající řízení o dědictví po F. K. V řízení nebylo tedy řádně zjištěno, kdo jsou na straně žalobců účastníky řízení o žalobě proti žalovaným, a nebyl také odpovídajícím způsobem zjištěn skutečný stav věci.

V dalším průběhu řízení vyslechl soud prvního stupně žalobce J. K. jako účastníka řízení, vyslechl svědka Ing. F. H., provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru oceňování nemovitostí a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24. 9. 1998, čj. -148, byla žaloba žalobců zamítnuta a žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.510 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 částku 8.855 Kč na úhradu zálohovaného znalečného.

V odůvodnění svého rozsudku poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobce J. K. uváděl ve své výpovědi u soudu, že protiprávní zvýhodnění žalovaných vidí v cenovém zvýhodnění při prodeji nemovitostí kupní smlouvou z 26. 5. 1982. Podle výsledků provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro uzavírání uvedené smlouvy z 26. 5. 1982 nebyly porušeny cenové předpisy tehdy platné, tj. ustanovení Nedošlo tedy při uzavírání této smlouvy k porušení obecně závazných předpisů a nedošlo ani k žádnému protiprávnímu zvýhodnění kupujících, když manželé K. i M. D. bydlí v kupovaném domě, takže postup při prodeji nemovitostí odpovídal i směrnicím a pokynům pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, když prodávaný rodinný domek byl nabídnut ke koupi osobám, které v domě bydlely. Žalovaná E. F. nabyla nemovitost nikoli od státu, ale od kupující M. D. Z uvedených důvodů byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta.

Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními a .

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 2. 2001, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci jsou povinni zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 částku 6. 052 Kč a také žalovaným bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně jako u žalobců) částku 6. 052 Kč do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4, a to do 15 dnů od právním moci rozsudku. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího. Žalobcům a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Městského soudu v Praze na úhradu znalečného 853 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku ; totéž a v téže lhůtě bylo uloženo i žalovaným. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění tohoto rozsudku bylo poukazováno na to, že i podle závěrů znaleckého posudku provedeného v tomto řízení, byla při ocenění nemovitostí provedeném před uzavřením smlouvy z 26. 5. 1982 dodržena ustanovení , jako oceňování předpisů tehdy platného. Tento závěr si odvolací soud ověřil i doplňujícím písemným vyjádřením a opakovaným výslechem ustanoveného znalce při odvolacím jednání dne 7. 2. 2001; šlo zejména o závěr, že dům čp. 1508 v P. - M. byl správně zařazen podle citované vyhlášky do třetí třídy kvality ve smyslu tohoto tehdy platného cenového předpisu. Odvolací soud posuzoval v řízení provedené skutkové zjištění za úplné a postačující pro právní posouzení věci. Nemovitosti proto nebyly smlouvou z 26. 5. 1982 nabyty kupujícími M. D., V. K. a Ing. O. K. za cenu, která by neodpovídala cenovým předpisům. Žalovaná E. F. pak nabyla svůj díl nemovitostí nikoli od státu, ale od M. D. Proto byl odvoláním napadený rozsudek potvrzen v zamítavém výroku o věci samé odvolacím soudem podle ustanovení .

Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními a i .

Návrh žalobců na připuštění dovolání byl odvolacím soudem zamítnut, protože tu nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť odvolací soud měl za to, že otázka ceny nemovitostí za účinnosti byla již v judikatuře řešena.

Rozsudkem odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 30. 3. 2001 a advokátu, který v řízení zastupoval žalované, byl rozsudek odvolacího soudu doručen 4. 4. 2001 (tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci); dovolání žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 30. 4. 2001, tedy v době, které od právní moci rozsudku nepřesáhla 1 měsíc.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení s tím, že podle názoru dovolatelů je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a jde o otázku v judikatuře neřešenou. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále uváděli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a posléze i to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že podle jejich mínění nebylo při provádění dokazování postupováno v souladu s ustanoveními . Žalobce uváděl, že podle usnesení vyhlášeného na závěr jednání u soudu prvního stupně dne 25. 6. 1998 měli být žalobci při dalším jednání vyslechnuti jako účastníci řízení; tento výslech však nebyl proveden, a to ani v odvolacím řízení; takový výslech byl pro řízení důležitý, když ve znaleckém posudku jsou uváděny údaje, které jsou v rozporu s listinnými důkazy, jež nebyly využity k provedení důkazu jimi a ke zhodnocení tohoto důkazů.

Dovolatelé zejména zdůrazňovali, že nebyl proveden důkaz osvědčením č. 6476 ze dne 25. 4. 1962 S. p., P., N. 30, o odborném technickém přezkoušení odběrových plynových zařízení, z něhož nebylo zjištěno, že v objektu čp. 1508 v M. byl zřízen domovní plynovod; nebyl také proveden důkaz dalšíu, a to osvědčením č. 6477 S. p. z 25. 4. 1962, podle něhož byl v objektu čp. 1508 v M. zřízen domovní plynovod, způsobilý k vedení topných plynů pro spotřebiče: sporák, karmu, ohřívač vody PO 35. Z těchto listin bylo patrno, že k plynofikaci domu došlo v roce 1962 a ne v období 1984-1985, což byla skutečnost důležitá pro zatřídění domu podle přílohy k .

Dovolatelé poukazovali také na to, že nebyl proveden navržený důkaz konstatováním obsahu spisu sp.zn. Obvodního soudu pro Prahu 4, v němž šlo o dům čp. 1572 v P., který je v podstatě identický s domem čp. 1508 v P.

Dovolatelé také zdůrazňovali, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů podle ustanovení , když pominul rozhodné skutečnosti a při hodnocení důkazů se nezabýval rozpory v těchto důkazech, zejména ve znaleckém posudku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. byl převzat nesprávný výklad ustanovení

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení - ve znění před novelizací ).

Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení (ve znění novelizací ), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo k ustanovení (ve znění před novelizací ) vyloženo, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech„.

Z otázek, kterými se v daném případě zabývaly soudy obou stupňů s kterými se zabývala také rozhodnutí a stanoviska uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, lze poukázat např. na tyto publikované právní závěry:

Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví od státu, není osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení zák. na č. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 118 /225/).

Rozpor s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení , stejně jako ve smyslu ustanovení ) je třeba chápat ve smyslu ustanovení ; tehdy platnými cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků a porostů jako např. anebo dříve ještě (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/, odstavec pátý).

Přiměřenost dohodnuté ceny za převáděnou nemovitost se posuzovala tak, že cena uvedená ve smlouvě se musela porovnávat s cenovým předpisem platným v době uzavření smlouvy. Cena se zjišťovala podle odhadu znalce o ceně nemovitosti, která byla předmětem převodu (srov. č. 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112 odst. 1 a 3).

U ceny kupované věci, která nebyla tehdy platným cenovým předpisem přímo stanovena, nýbrž jen jím vymezena s možností používat při jejím určení v konkrétním případě do jisté míry i volné úvahy, bylo třeba za platnou kupní cenu pokládat tu cenu, která podstatně nepřekračovala cenu vymezenou cenovým předpisem (viz rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1976 a pod č. ).

Jestliže tedy v daném případě byla v odvolacím řízení uplatněna základní námitka, na jejímž základě odvolací soud přezkoumával správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, že totiž kupní smlouva z 26. 5. 1982 ohledně domu čp. 1508 v P. - M. byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení ), přičemž odvolací soud tento tvrzený rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy posuzoval podle cen, jež byly vymezeny cenovým předpisem platným v době převodu nemovitostí, a rozpor či souhlas ve smlouvě dohodnuté kupní ceny posuzoval podle citovaných výkladových závěrů právě k takovým předpisům zaujímaných v uveřejněné judikatuře soudů, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novu (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, ).

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, přezkoumávané na podkladě dovolání dovolatelů, je rozhodnutím, které má na zřeteli (z hlediska přípustnosti dovolání) ustanovení (ve znění před novelizací ). Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení a občanského osudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a (ve znění před novelizací ) ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, vycházejícího v podstatě z procesních vyjádření žalobců, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 11. září 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.

předseda senátu