Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tz 131/2001

131/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, a v řízení, jež mu předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních , 6 a tr. ř. v tehdy platném znění a v , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného F. W.

Toto usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se též rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, č. j. -12, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný F. W. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 1975, sp. zn. T - 43/75, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění, jehož se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 5. 3. 1975 se do 12 hod. nedostavil k v J. a neučinil tak ani do 24 hod. po uvedené době, ačkoliv převzal povolávací rozkaz řady F od OVS v B., na základě něhož měl konat vojenské cvičení v délce 21 dní, a to proto, že mu podle jeho prohlášení brání jeho náboženské přesvědčení konat vojenskou službu“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž soud podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dále rozhodl, že trest vykoná v I. nápravně výchovné skupině.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný F. W. podal, rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 8. 5. 1975, sp. zn. , tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu I. stupně tak k výše uvedenému datu nabyl právní moci.

Dne 25. 6. 1992 byl Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh obviněného F. W. na zahájení řízení podle , o soudní rehabilitaci (dále též reh. zák.). V předmětném návrhu poukázal zejména na to, že jednání, za něž byl odsouzen spočívalo v uplatnění práva na náboženskou svobodu, zaručeného u a vyjádřeného v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. V petitu svého návrhu se proto domáhal, aby v rehabilitačním řízení byl shora citovaný rozsudek zrušen v celém rozsahu.

Vojenský obvodový soud v Olomouci ve věci nejprve rozhodl ve veřejném zasedání usnesením ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, jímž podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. zrušil původní rozsudek ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí, na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Téhož dne pak v hlavním líčení následně rozhodl novým rozsudkem č. j. -12 tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. za podmínek § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného upouští. Předmětné usnesení i rozsudek nabyly právní moci dne 21. 7. 1992.

Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného F. W. stížnost pro porušení zákona.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně nepostupoval v souladu s účelem , o soudní rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení , 2 cit. zákona. V uvedené souvislosti namítl, že v případě obviněného se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, zaručeného u a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv, a proto byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. V dané souvislosti poukázal též na stanovisko Ústavního soudu České republiky vyslovené v jeho nálezu, sp. zn. , že postup soudů v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle , a , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, přičemž rehabilitaci nelze zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Ve shodě s citovaným nálezem vyslovil stěžovatel přesvědčení, že rehabilitováni by měli být především ti, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého přesvědčení, projevovali svobodně své názory a hájili tak svá základní práva a svobody. Z uvedených důvodů napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud v rehabilitačním řízení při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle tr. ř. v tehdy platném znění. V důsledku tohoto vadného postupu byl proto ponechán nedotčen původní výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák.

Z výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného F. W. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 1 reh. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. předmětné usnesení zrušil a poté dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Obviněný F. W. ve svém návrhu na soudní rehabilitaci podrobně rozvedl, o jaké důvody svůj návrh opírá. Poukázal zejména na to, že tehdejší mu sice formálně zaručovala náboženskou svobodu, kterou však ve skutečnosti nemohl uplatnit a jeho jednání bylo v důsledku toho označeno za trestné. Podle jeho názoru se možnost nastoupit práci v dolech a dosáhnout tak odložení a následné prominutí základní (náhradní) vojenské služby, nevztahovala na vojenské cvičení, takže vůči této formě služby v ozbrojených silách neexistovala žádná alternativa. Za tohoto stavu mu nezbylo, než s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítnout vykonávat vojenské cvičení.

Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího (reh. zák.), ve znění V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení , 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení reh. zák. Ve shora uvedeném rámci bylo tedy v souladu s ustanovením , 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Olomouci se ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými v původním rozsudku. Přitom se omezil na konstatování, že „po stránce skutkové a učiněného právního závěru, nelze dřívějšímu rozsudku ničeho vytýkat a nebyly ani zjištěny důvody pro změnu, jak má na mysli rehabilitační zákon“. Není tedy zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným F. W. v návrhu na rehabilitační řízení ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je však napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje potřebné náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění.

Pokud Vojenský obvodový soud v Olomouci ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje skutková zjištění z původního rozsudku za správná, je nutno konstatovat, že správnost tohoto závěru vzbuzuje důvodné pochybnosti. V původním rozsudku téhož soudu ze dne 16. 4. 1975, sp. zn. T - 43/75, se vychází z právního názoru, že nemohla obstát námitka obviněného o odepření vojenské služby z náboženských důvodů, neboť ČSSR v sice garantuje svobodu vyznání, ale zároveň pod bodem 2) cit. článku uvádí, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu je uložena zákonem. K tomu bylo pak dále zdůrazněno, že obrana socialistické vlasti je nejvyšší věcí cti každého občana, a proto s tím souvisí i výkon vojenského cvičení, které je též přípravou na tuto obranu a musí být vykonáváno ve stejnokroji a se zbraní. Z odůvodnění předmětného rozsudku přitom nevyplývá, zda se soud s přihlédnutím k pohnutce obviněného zabýval otázkou alternativy vůči konání vojenské služby (vojenského cvičení), jež nemusela nutně mít podobu upravenou zákonem (dříve např. Sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu základní /náhradní/ vojenské služby z r. 1958). Nebylo tedy ani zjišťováno, zda takovým způsobem bylo možno nahradit též vojenské cvičení. Z rozsudku je dále patrno, že pozornost nebyla věnována ani otázkám trestní odpovědnosti obviněného, jenž byl ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nejvyššímu soudu je z jeho judikaturní činnosti známo, že v obdobných věcech projednávaných již dříve vojenskými soudy byly opatřovány znalecké posudky, z nichž bylo zjistitelné, že mimořádně silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a zejména určovací složku jednání osoby obviněné z výše uvedeného vojenského deliktu. Objasnění uvedených skutečností mohlo přitom mít zásadní vliv nejen z hlediska ustanovení tr. zák. v tehdy platném znění, ale též (pokud by nebyly zjištěny okolnosti vylučující trestní odpovědnost) pro posouzení, zda stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vzhledem k osobě obviněného vůbec dosáhl kvality předpokládané ustanovením tr. zák. v tehdy platném znění. Žádná z výše uvedených otázek však nebyla v původním řízení předmětem dokazování a nelze se tedy ztotožnit s názorem vysloveným v napadeném usnesení, že v projednávané věci byl správně zjištěn skutkový stav.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. je důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za shora popsaného stavu Vojenský obvodový soud v Olomouci shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo podle § 15 reh. zák. konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možno výše uvedené nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn.

Ze všech výše uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 34/92, a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného F. W. porušen zákon v ustanoveních , 6 a tr. ř. v tehdy platném znění a , 2 a o soudní rehabilitaci, ve znění

K tomu je třeba poznamenat, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona, pokud bylo argumentováno tím, že postup soudu v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle ustanovení , a , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení se v rámci podaného mimořádného opravného prostředku zásadně posuzuje podle právního stavu existujícího v době konání řízení a vydání předmětného rozhodnutí (ex tunc), tzn., že Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci nelze vytýkat, že nevzal v době svého rozhodování v r. 1992 v úvahu zákon, jenž nabyl účinnosti 1. 8. 1993.

V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 21. 7. 1992, č. j. -12, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť napadeným rozhodnutím nebyl správně zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona.

Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 reh. zák.

Bude zapotřebí, aby se tento soud v novém řízení danou věcí znovu zabýval ve všech shora naznačených směrech a zjistil tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní posouzení věci je závěrem nezbytné poznamenat, že problematikou odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. .

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2001

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler