Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 532/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 8.9.1997, aby žalovanému státu - Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout mu do 15 dnů od právní moci rozsudku finanční náhradu 141.750,- Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu dluhopisů. V žalobě bylo uvedeno, že jde o finanční náhradu týkající se domu čp. 1146 v P.-L. s pozemky parc. č. 963 a parc. č. 964; o tuto náhradu bylo požádáno Ministerstvo financí ČR dne 6.6.1995 podle ustanovení a podle článku II. odst. 4 Ministerstvo financí ČR rozhodlo dne 18.4.1997 o poskytnutí finanční náhrady, a to vydáním 12 akcií R. i. f. České republiky, a.s. (jako ekvivalentu vyčíslené hodnoty pozemků 11.250,- Kč, tj. 250,- Kč za l m2); pro toto ohodnocení použilo Ministerstvo financí ČR ustanovení ve znění , a ). Podle názoru žalobce mělo však v daném případě na nárok, který vznikl dnem účinnosti , tedy dnem 1.7.1994, použito ohodnocení podle ustanovení (ve znění , č. a ), která platila k 1.7.1994. Podle tohoto cenového předpisu by tedy cena zabraných nemovitostí činila 153.000,- Kč a po odečtení již vyplacené finanční úhrady by zbývalo vydat žalobci cenné papíry v hodnotě 141.750,- Kč.

Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že podle ustanovení , věta třetí, bylo tu možné finanční náhradu poskytnout podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti citovaného zákona, tj. k 1.4.1991; takovým cenovým předpisem tu je (ve znění , č. a č. ). V daném případě šlo o náhradu za nevydaných 45 m2 částkou 250,- Kč za 1 m2 podle ustanovení ; takto vypočtená náhrada 11.250,- Kč byl také původnímu vlastníku pozemků vyplacena.

Soud prvního stupně v řízení konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a rozsudkem z 10.3.1998, čj. -10, žalobu původního žalobce zamítl. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že rozhodujícím ustanovením pro řešení projednávané věci je ustanovení zákona č. 87/191 Sb. , na nějž žalobce v této právní věci poukazoval, nemá ustanovení upravující otázku, podle jakého cenového předpisu má být hrazena finanční náhrada, na niž vznikl oprávněným osobám nárok na základě tohoto zákona; citovaný zákon upravil novým způsobem jen okruh oprávněných osob a stanovil lhůty pro uplatnění nároků založených tímto zákonem. Při této povaze a rozsahu právní úpravy podle je tedy nutno vycházet z původní právní úpravy obsažené v zákoně č. , podle níž má být finanční úhrada určena podle předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti , tj. ke dni 1.4.1991. Proto podle názoru soudu prvního stupně bylo-li v daném případě použito oceňovacích předpisů platných k 1.4.1991, bylo postupováno správně a žaloba žalobce byla proto soudem prvního stupně zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením .

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11.9.1998, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že odvolání nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu byl nárok žalobce na poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení (dříve 5) i ze strany žalované plně uspokojen za použití předpisů o oceňování nemovitostí, uplatněných ke dni účinnosti Odvolací soud poukazoval na to, že není opodstatněna námitka žalobce, že je zákonem speciálním ve vztahu k , a to pokud jde o okruh oprávněných osob a o lhůty k uplatnění jednotlivých nároků; nelze tu argumentovat jakýmisi automatickými změnami ustanovení , když nedošlo k výslovné změně některého z ustanovení ; správně proto soud prvního stupně postupoval podle ustanovení , které nebylo pozdější novelizací dotčeno. Proto odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení jako věcně správný. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího učinil odvolací soud s poukazem na ustanovení a . Výrok o nepřípustnosti dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že v daném případě nejde o řešení žádné otázky zásadního významu po právní stránce.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci (k rukám jeho zástupce na základě plné moci) dne 11.11.1998 a dovolání bylo žalobcem podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 11.12.1998 (srov. ve znění před novelizací ). Žalobce dne 27.12.1999 zemřel. Usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře z 21.8.2000, čj. -77, byla schválena dohoda o vypořádání se dohodou o dědictví po zůstaviteli Z. K., zemřelém 27.12.1999, mezi dědici JUDr. Z. K., PhDr. I. L. a J. K. Z uvedených dědiců sdělil JUDr. Z. K., že se ztotožňuje s dovoláním, které původní žalobce Z.. K. podal proti rozsudku odvolacího soudu, a že v řízení o dovolání bude jednat sám jako osoba s právnickým vzděláním; ostatní dvě uvedené dědičky k výzvě učiněné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.1.2001, čj. -45, neučinily sdělení téhož obsahu jako jejich spoludědic JUDr. Z. K. a ani sdělení jiného obsahu.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek osudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v něm poukazováno na ustanovení a jako dovolací důvod bylo poukazováno na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání bylo poukazováno zejména to, že povinnou osobou v daném případě (jak to vyplývá i z rozhodnutí soudů obou stupňů) byl ten, kdo nemovitosti držel ke dni účinnosti , tedy k 1.7.1994. Z toho vyplývá, podle názoru dovolatele, ten výklad, že také ustanovení bylo nepřímo novelizováno a že tedy finanční náhrada by měla být stanovena podle předpisů platných ke dni účinnosti (k 1.7.1994). Dovolatel vyslovoval názor, že by jako restituční předpis měl upřednostňovat naturální plnění a tedy aplikace ustanovení tohoto zákona by měla být určující a jí by měla být, jako odvozená, podřízena aplikace ustanovení odst .4 v případě finanční náhrady. Nelze se proto, podle názoru dovolatele, ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že mění a doplňuje pouze ta ustanovení , která jsou v zákoně č. výslovně uvedena. Naproti tomu svůj výklad ustanovení ve vztahu k ustanovením dovolatel pokládal za logický výklad uvedených zákonů a jejich novelizovaného znění.

Při posuzování toho dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení - ve znění před novelizací ).

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení odst .2 (ve znění před novelizací ), protože odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněnému před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání by tu tedy byla dána tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, , uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.

Podle ustanovení se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení , 4 a 5 Podle ustanovení se uvedená finanční náhrada stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona.

V daném případě odvolací soud (a také soud prvního stupně) vycházel ze slovního znění ustanovení , že totiž finanční náhrada podle ustanovení tohoto zákona se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona. Nepřisvědčil právnímu názoru žalobce, že toto ustanovení bylo nepřímo novelizováno , kterým byl změněn a doplněn , o mimosoudních rehabilitacích.

Právní názor vycházející ze slovního znění ustanovení není v judikatuře obecných soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ani v nálezech nebo usneseních Ústavního soudu ČR, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR modifikován ani rozšiřován výkladem o „nepřímé změně\" tohoto ustanovení v tom smyslu, že by napříště cenovými předpisy pro oceňování nemovitostí ve smyslu ustanovení , věta třetí, nebyly míněny cenové předpisy platné ke dni účinnosti , ale cenové předpisy platné ke dni účinnosti , tj. k 1.7.1994, a to bez výslovné změny právní úpravy a bez vysvětlení takové odlišnosti v oceňování případů majetkových křivd vzniklých v tomtéž rozhodném období podle ustanovení (25.2.1948 až 1.1.1990) a lišících se jen ohledně doby uplatnění nároků na zmírnění této majetkové křivdy. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vyjádřen (na str. 65 /143/) spíše názor, že při přechodu povinností podle ustanovení ze státu na obec (ve smyslu ustanovení ) nemá v těchto sledovaných souvislostech právní význam ta okolnost, že tu byl restituční nárok založen až později (kupř. v souvislosti s nálezem č. 164/1994 Sb.).

Nedospěl proto dovolací soud k názoru, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech (viz k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, ); k vydání rozhodnutí v opačném smyslu „nového\" směřoval odvolací návrh žalobce, ale k vydání takového rozhodnutí v daném případě nedošlo. Jde tu tedy o jinou situaci, než kterou má na zřeteli ustanovení (ve znění před novelizací ) a než kterou měl na zřeteli i výklad tohoto ustanovení, obsažený v již citovaném usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, .

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou v tomto případě dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení (ve znění před novelizací ).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a (ve znění před novelizací ), a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu ustanovení a téhož právního předpisu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému státu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ( ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

V Brně dne 3. května 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu